Jasná noc v zimě znamená mráz, protože mraky jinak kryjí svět pod nebem jako peřina. Aby nebyla taková zima. Ale z každé jasné noci vlastně trošičku mrazí. Protože pod jasnou noční oblohou spatřujeme pravdu. Pravdu, kterou jiak běžně přes den zakrývá nebeská modř a v noci černé mraky. Za jasné noci se díváme rovnou do hlubin vesmíru. Pohled se propadá do nekonečných hlubin mezihvězdného prostoru. A i když je třeba srpen, i když zpívá cvrček a voní seno, ty nekonečné hlubiny jako by to všechno mohly zhltnout jako drobek. Co je crček proti vzdálenostem stovek světelných let. A ty tušené tisíce stupňů na povrchu hvězd by seno sežehly během mrknutí oka. Jako by se ty hloubky vesmíru smály všemu životu, jako by říkaly: Co vy živí zmůžete. Až vy tu nebudete, až seno dávno bude skrmeno, cvrček sezobnut a památku člověka zapomene pro své vlastní věci další generace, naše ledové oči se budou dívat dál.

Smutně hledí hvězdy. Ale člověk se naučil nepřipouštět si ten smutek k tělu. Sice tak, že hlubiny mezihvězdné propasti prohlásil za důležitější, než je život na zemi. Tam, ten velký vesmír, to něco znamená. Země je jen malá tečka, která tancuje, jak celý ten vesmírný kolotoč vyhrává. Zrodila se astrologie a z ní astronomie. Astrolog nad svou hvězdnou mapou, astronom u svého dalekohledu je úplně sám. Jen on sám a nekonečný vesmír. Ale protože vydrží ten pohled do očí chladných hvězd, protože překonal ten velký strach, už nemá, čeho by se bál. Člověk to má za vítězství.

Jenže je to vítězství ve hře, kterou si sám vymyslel. Asi jako kdyby člověk vyhrál v šachu sám nad sebou – to nic o jeho mistrovství nevypovídá. Hvězd se nemusel bát ani před tím. I když jsou nesmírně žhavé a svítí z nesmírných hlubin, jsou tu jen na svícení v noci, aby nebyla taková tma. A aby i v noci bylo vidět, aby i v noci měl člověk na očích, co je důležité – život a, nejvíce, druhého člověka. Pro tenhle pohled nám dal Bůh oči. A proto také i ve vesmírných hlubinách stejně vždy budeme hledat člověka. Nakonec celá ta velká astrologie, které věří bláhoví lidé, končí u velmi malých věcí – dnes se v práci moc nepřepínejte, dávejte si pozor na onemocnění krku.

Hvězdy nakonec těm, kteří odedávna naslouchají jejich dutému hlasu, dávají celkem babské rady. Člověk hledá lidskou odpověď ve hvězdách a zpátky se ozývají řeči, které lidé obvykle vedou, aby řeč nestála, třeba na zastávce autobusu. V práci nic moc a ještě mě začalo škrábat v krku. No jo, máme to těžký, pane Málek. Člověk hledá člověka, ale i když je kolem lidí spousta, časem s nimi nevystačí. Každý vede svou, každý mluví o tom svém. Když už se najdou lidé dost vstřícní a otevření, stejně vespolek skončí někde uprostřed, někde na tom, že si nevědí rady.

Mudrci od východu, mágové, jak se jim řecky říká, tito hvězdopravci pronikli do nejhlubších hlubin astrologie a našli tam jen lidskou malost. Tu se jim ale ukázala hvězda, která do žádných výpočtů neseděla. Ani do výpočtů hvězdných drah, chladně, strojově stejných po milióny let. Ale ani do výpočtů lidského chování. Nyní se má narodit někdo, kdo bude jednat nevypočitatelně.

Je to Kristus, který když mluvil či jednal, téměř vždy se všichni podivili. To proto, že přišel z nebes. Ale z nebes vzdálenějších, než jsou hlubiny vesmíru. Z nebes, která leží za vrcholy či propastmi nesmírné rozlohy viditelného vesmíru. Z nrbes, která leží mimo náš svět. Tomu Kristu patřilo již před založením světa vše, co bylo stvořeno. Ale nyní přišel, aby získal nebesa pro nás. Pro nás, kteří máme své hranice, ale ani na hranice svých možností většinou nechceme dojít a zůstáváme při tom, po čem můžeme natáhnou ruku či do čeho můžeme kopnout.

Lidé dosáhnou málo nebo mnoho. Herodes, který se o právě narozeném králi dozvěděl, dosáhl velmi mnoha věcí. Původem nevýznamný kníže, získal pro sebe království a přízeň císaře, na svém území byl pánem nade vším. Ale každá moc je také taková hra v šachy sám se sebou. Nejdříve člověk prahne po moci a slávě, aby dokázal okolí, že není žádný nýmand. Ale když už získá všechnu moc, komu co dokazuje? Jen sám sobě. Celou tu námahu by si ušetřil, kdyby si sám sebe vážil už na počátku.

Proto je znepokojen právě narozeným králem. Králem, který se králem už narodil, který ke královské hodnosti nepotřeboval intriky. Králem, který až doroste, řekne bez pýchy, prostě jen proto, že je to pravda: Všecko, co má Otec, jest mé.

Proto Heroda ten právě narozený král porazil už jen tím, že se narodil. Ten král se narodil, aby se již tohoto dne spolu s ním cítili jako králové všichni, kdo v něj věří. On nás vede za naše hranice. Ne někam do prázdna. Ale k Otci jehož království je jinak nekonečné, než mrtvé hvězdy. Které je nekonečný život, tedy něco, co neznáme. Dobře známe hvězdy, dobře známe, co se v lidském životě stále opakuje. Ale snad právě v tuto chvíli, kdy rok skončil, vzpomínáme na těch pár neopakovatelných okamžiků, které jsou ničím proti stáří vesmíru, ale pro nás jsou neonečně cenné. Snad tak, podle těch záblesků v životě, si můžeme ten nekonečný život představit.

Neteskněme už nikdy pod hvězdami. Tma noční oblohy, žádná tma už nepohltí světlo života, které přišlo život obnovit a zachránit. Vždyť i vesmír se té noci musel podřídit nemluvněti v chlévě. Náš Otec pro ně náhle vložil hvězdu do drah od věků stejných, náhle bylo něco nového na nebi. I vesmír je v Boží ruce. Tím spíše nás jeho Syn, který pro nás žil, zemřel i vstal z mrtvých učí novým slovům a skutkům, mimo vyběhané lidské dráhy, mimo osobní pýchu a osobní prospěch. Pojďme a pokloňme se spolu s mudrci dávnověku ve svých srdcích tomu dítěti. Amen