Ještě Kristus nepronesl jediné slovo. Ještě nevykonal jediný čin. A už se mu klaní světově uznávaní učenci. Co za tím je? Co přimělo vážené myslitele, aby se za ním vydali? Pokud opravdu věříme, že se dnešní příběh stal, tak nás musí trochu zarážet. Vážení učenci se jen tak zvednou, opustí své místo na výsluní, opustí místo, kde je každý zná, kde jim lidé vzdávají pocty a vydají se někam na cesty, za nejistým cílem. Co je k tomu přimělo?

„Kde je ten právě narozený král Židů? Viděli jsme na východě jeho hvězdu a přišli jsme se mu poklonit.“ Takovou dávají odpověď. Viděli na východě jeho hvězdu. Tím byli právě perští mudrci proslavení: Uměli číst z hvězd. Uměli číst z hvězd jako nikdo. Byli to astrologové. Astrologii se dnes právem vysmíváme. Ale tehdy to byla vážená věda. Co předpovědělo, to se jistě muselo stát. Aspoň v tu chvíli si to všichni mysleli. My se tomu můžeme smát. Ale za pár generací se zase budou smát našim vědám. Dnes co řekne vědec, uklidní nebo naopak poděsí každého. Když se potom ukáže, že to tak docela pravda nebyla, vědec většinou příliš neutrpí. A konec konců, ani astrolog příliš neutrpí, když jeho předpověď nevyjde. Důvěra v ně je dnes opět silná, bez ohledu na četné omyly.

Ale o čem tu vlastně mluvíme. Tato předpověď přece vyšla! Král židů se opravdu narodil. Nedokazujeme tu dnes, která věda je přesnější, která je méně přesná. Každá doba má své poznání. Sice je může všelijak rozvíjet, ale nakonec si stejně musí vystačit už s tím, co zná. V každé vědecké teorii něco nesedí, něco nefunguje. A ani není potřeba mluvit o vědě. Každé lidské poznání je neúplné, nikdo nedoved e vysvětlit všechno. Ale co mu zbývá? Musí si nějak vystačit s tím, co se po lét a učil. Musí si nějak vystačit s tím, co mu většinou vychází. I v jednání s lidmi.

Toho si třeba můžeme všimnout: Některým lidem u nás i u druhých prochází věci, k teré bychom u druhých nesnesli. U jednoho člověka se drsnému žertu zasmějeme. Kdyby to řekl někdo jiný, budeme se na něj dívat v údivu a poděšeni. Co je u jednoho roztomilá výstřednost přišlo by nám u druhého jako známka pomatení smyslů. Každému prochází něco jiného. A ovšem každý se ve svých předpokladech a ve svém stylu jednání častokrát spálí. Ale nikdy se člověk nemůže poučit ze všech svých chyb. Není možné, aby člověk nějaké chyby neopakoval stále. Protože co mu jednou nevyjde, v devíti jiných případech mu vyjde. Co má člověk dělat? Něčím se přece řídit musí. Nikdo se nemůže zlepšovat úplně ve všem. Každý si časem musí osvojit jistý způsob nahlížení na svět a jistý způsob jednání, s kterým dokáže nějak vyžít. Nikdo nemůže začínat pořád od začátku.

Aby to však nevypadalo, že říkáme: Ať si každý dělá věci, jak chce, ono to vyjde na stejno. V našem příběhu to nastejno nevyšlo. Hvězdu Židovského krále dokázali objevit pouze tito perští učenci. I v Babylóně měli své astrology, i v Egyptě, i v Řecku. Ale ti na ni nepřišli. Jen tito perští učenci. Zřejmě proto, že byli v oboru lepší. Stejně tak jsou horší a lepší pohledy na svět, horší a lepší způsoby jednání. Peršané byli nejlepší, protože jediní objevili hvězdu židovského krále.

Lidské poznání se může dostat Bohu velmi blízko. Vždyť v samotném Jeruzalémě, kousek od Betléma, nikdo netušil, že se právě narodil Mesiáš. A to byli místní lid é. A byli to oni, komu bylo ve svatých Písmech předpovězeno, že se Mesiáš narodí. Že jsou nám svěřena svatá Písma ještě neznamená, že nás někdo nemůže předběhnout v poznání. Ale hned vzápětí musíme dodat: Ani tomu nemůžeme zabránit, ani s tím nemůžeme nic dělat. Protože, z čeho měli ti židovští zákoníci vyčíst, že se narodil Mesiáš? Oni žádnou stopu nedostali.

Bůh nám v Písmu nedal poznání světských skutečností, ale poznání spásy. Tyto zákoníky ani nenapadlo pátrat po Mesiáši ve hvězdách. Byli to starosvětští učenci.

Vyjevilo se, že i samy hvězdy ukazují na Mesiáše. Úsilí lidského rozumu se může dostat nečekaně blízko k Bohu a k pravdě. I různá lidské náboženství se mohou dostat pravdě až neuvěřitelně blízko. Ale jen blízko. Jen na hranici.

Učenci totiž sami do Betléma nedošli. Došli jen do Jeruzaléma. To je sice blízko Betléma. Ale Betlém to nebyl. A Ježíš neležel v jeslích v Jeruzalémě, ale v Betlémě. Byli velmi blízko, ale bylo to nakonec celkem k ničemu. Krále židů v Jeruzalémě nenašli a ani neměli žádnou šanci jej najít. A pak jim domorodí učenci řek li věc, kterou uměli z paměti, kterou znal každý z nich: Mesiáš se přece musí narodit v judském betlémě. Právě to je tam nakonec dovedlo. A mimochodem, pastýře v tu slavnou noc narození prostě poslal do Betléma anděl, i bez hvězdy.

A přece ti učenci nakonec nedošli do Betléma jenom podle toho, co jim z hlavy zopakovali zákoníci. Vydali se sice do Betléma, ale tu stáj tam by asi sami těžko našli. Úplně na místo je zase dovedla hvězda. Zase jim jejich poznání bylo užitečné. A s těmi pastýři by se to dalo říci i obráceně: Na co pastýři potřebovali nadpřirozené zjevení z nebes, na to mudrcům od východu stačila zcela přirozená, praktická matematika.

Kterou cestu do Betléma si má člověk vybrat? Pastýřům stačilo, co slyšeli v kostele: Že se má čekat na Mesiáše. Stačilo jim říci: Dnes se narodil Kristus Pán v městě Davidově. A bylo jasno. A šli. Ale při tom všem stejně museli očekávat, že k nim Bůh promluví. Vždyť Herodes a s ním celý Jeruzalém se vyděsili, když slyšeli to samé. A ne neprávem: Každá změna vlády v tehdejším Izraeli znamenala velké násilí a krveprolévání. Celkem prověřená zkušenost jim říkala: Nenechte se unést. Za Heroda se nežilo úplně špatně, byl klid, země celkem prospívala. Ale přes to měli čekat ještě něco, jako ti pastýři. Při vší rozumné opatrnosti neměli přestat čekat.

Ale dnes vlastně mluvíme o mudrcích, ne o pastýřích. Takže, co je dobrého na jejich cestě. Snad si můžeme přiznat: Jejich cesta je pro nás přirozenější. Naše do ba je více dědičkou astrologie a alchymie než prosté pastýřská víry. Více pořídíme s tím, co z máme a v čem jsme vyrostli. Právem obdivujeme pastýře a máme k nim sympatie, ale to ještě neznamená, že jsme jako oni. Našemu světu vládne fyzika, biologie, psychologie, ekonomie – všechno jsou to dcery staré magie. Dá se to dokázat při bližším pohledu, na to tu teď však není místo. Mágové od východu překvapili Jeruzalém precizním poznatkem o tom, že se děje něco velkého. Dobré. Ale vlastně k ničemu. Bez Písma by do Betléma nedošli. A to svědectví Písma nemluví o žádných hvězdách, o žádných nebeských znameních. Není v něm nic, čeho by se jejich věda mohla chytit. Ani dnes nepomůže věda nikomu, kdo není schopen se pros tě a jednoduše podřídit Bohu. Oni nakonec nemuseli dojít ani do Jeruzaléma. Mohl i vidět tu hvězdu a říci si: No a co? Vždyť tomu králi je právě čtrnáct dní. A kolik může být jim, jsou z nich už uznávaní mudrci. Bude jim nejmíň kolem čtyřicítky, spíše více. Až se ten král tak ve třiceti ujme vlády, bude jim nejméně sedmdesát. Jakou pak budou mít výhodu z toho, že se poklonili právě narozenému králi? Vystupují snad mudrci od Východu v evangeliích ještě někdy později?

Vědecké poznání té doby dovedlo mudrce do Jeruzaléma. Ale kdyby je nepudilo cosi v duši, nikdy by se na tu cestu nevydali. Věda nám zřejmě objasní ještě spoustu netušených věcí. Ale stejně s nimi budeme muset nějak naložit. Stejně v půlce pouti stojí nějaký otrávený Jeruzalémský farář, který jim musí říci věc, kterou zná už nazpaměť a nijak ho nevzrušuje. Ale ti učenci se bez ní dále nehnou. Ale zase, abychom nekřivdili těm mudrcům a sami sobě zbytečně nesvazovali ruce: V Betlémě mudrci najdou Ježíška zase podle svých znalostí hvězd. V dokončení jejich cesty jim zase nakonec pomůže prostá matematika.

Krom toho přinesou, na rozdíl od pastýřů, do Betléma také cenné dary. Pastýři ne přinesli nic. Ani dvě kožičky na nožičky, i když se to zpívá v pěkné koledě. To je jen zbožné přání. Mudrci přinesli cenné dary, kterými půjde financovat nákladný útěk a pobyt v Egyptě.

Jenže zase: Příčinou toho útěku jsou vlastně zase oni. To oni ve své vědecké naivitě vykládali Herodovi o právě narozeném králi židů. I ten poslední v Jeruzalémě věděl, že to u tak mocichtivého krále může znamenat jen jediné: Krveprolití. Svou nedbalostí nesou díl viny na tragédii betlémských neviňátek, i když si jistě něco takového nepřáli. A tak je to se vším lidským poznáním: Pomáhá člověku řešit se ctí potíže, které mu ale způsobila touha po poznání. Pokrok řeší potíže, které způsobil předchozí pokrok.

A tak nám, křesťanům z pohanů ukazují mudrci z východu, vůbec první pohané před Kristovým trůnem, naši trochu legrační cestu: Naše myšlení nám pomáhá řešit problémy, které jsme si způsobili zase přemýšlením. Takové problémy, které pastýř u stáda prostě nemá. Ale co na plat, už jsme se narodili do přemýšlivé doby, už máme tuhle kaši navařenu. Máme své kouzelné skříňky, své telefony, své počítače, své učebnice. To všechno nás dovede daleko. I Písmo můžeme všelijak zkoumat, i to může být ku prospěchu. Ale nakonec stejně nezbývá, než je prostě poslechnout, naše poznání nám neumožňuje obejít jeho příkazy. Těm nakonec stejně nerozumíme. Ale pokud je poslechneme, jako ti mudrci v Jeruzalémě, tak můžeme své na pohled čarovné poznání zase užít na cestě za Kristem a obejdeme se v naší době i bez zjevení andělů.

Ale na závěr stejně přichází Boží hlas v nočním tichu, hlas nejintimnější, hlas ve snu: Jako těm pastýřům Bůh řekl: Se svým mudrováním jste vstoupili na nebezpečné území, na kterém se vůbec nevyznáte tak, jako domácí. Za Herodem nechoďte. Nechlubte se, děti Boží, že jste našli Krista svým poznáním. Nevydávejte ho v šanc králi země. Raději jděte domů a zachovejte si radost v srdci. Radost nad tím, komu stejně nemůžete nikdy porozumět, kterého se nakonec sluší především poslouchat. Amen