Na Boží hod se připomíná, jak se Kristus dal poznat lidem uprostřed té nejhlubší noci a jak se dal poznat prostým lidem, kteří si hledí svého a nemyslí vysoko.

Dnes jsme o čtrnáct dnů dále a světla přibylo, ale ne o moc. A slavíme to, že se Kristus dal poznat i tomu velkému světu. Jak ho ohlásila přímo hvězda z nebe – svátek se řecky jmenuje Epifanie, zjevení z hůry, s vrchu. Jak se mu i ti nejmoudřejší přišli poklonit, lidé velkého světa, proto se jim celkem příhodně říká i králové. Ve skutečnosti byli sice asi všichni z dnešního Iránu če ještě spíše Iráku. Naši předkové však dobře pochopili, že Kristu se v nich přišli poklonit všechny národy, jak říká prorok Izajáš: „K tvému světlu přijdou národy a králové k jasu, jenž nad tebou vzejde.“

A tak si jednoho představovali jako černocha z Afriky, jednoho jako Araba z Asie (mohl to být například i Korejec, kdyby o nich věděli) a jednoho jako Evropana. V našem světě, který dříve spojovala latina, jsme podle římského vzoru vždy více slavili Boží hod a svátek Epifanie jsme později přejali od našich bratrů na východě; stejně jako oni přijali náš Boží hod, ale také ho slaví méně, než ten svůj nejstarší. Dnes tedy slavíme ten svátek spolu s našimi bratry od Rumunska až po dalekou Indii, slavíme tento svátek i spolu s našimi křesťankými bratry daleko na jihu, v Egyptě a Etiopii.

Ale ještě zpět k bašemu malému světu a každoddením věcem: Pastýřům se jistě ukázali andělé a padla na ně bázeň. Ale samo znamení, že Bůh přišel na svět a které je andělé poslali spatřit, bylo velmi prosté. Byl to ten nejjednodušší dům. Tak jednoduchý, že takhle jednoduše nestaví ani pro lidi, ale jen pro zvířata. Čtyři sloupy a stříška. Dům, který by každý z nás uměl nakreslit, i když kreslit neumí. Jako bychom napsali písmenko.

Je zajímavé, jak často naši umělci vyjadřují touhu se v tom domku schoulit. Vlastně vůbec špatná není ta píseň Hany Hegerové, co se občas ještě hraje a kde se zpívá: „Chci se schoulit u jeslí, co nám pan Lada nakreslil. Ať mně kdo chce pomluví, snad jsem blázen, Pán Bůh ví…“ A nebo v Reynkově básni: „Jdeme, nic jsme nepřinesli. Holá dlaň se chytá jeslí. Dlaň je prázdná. Hlava vratká, trne v rukou Jezulátka.“ Každý by si do domečku lehl, nakonec všichni chceme být pod střechou, doma.

A uvnitř žena, muž a dítě. Zase to nejjednodušší. Vědci, mudrci našeho věku, se dnes celkem schodují v tom, že člověk nejlépe vnímá lidi, všechno nejdřívá vnímá jako ženu, muže nebo dítě. Je to poznat na jazyce, když chceme na něco ukázat, říkáme ten, ta, to: Ten muž, ta žena, to dítě. Mluvíme tak o všem světě: To slunce, ten měsíc, ta hvězda. Zábavné je, že zvířata, ač jsou vždy samci i samice, bereme v základě také jako takovou rodinu: Pes je vždy muž, kočka vždy žena, zajíc je muž, liška žena a tak dále. Zní třeba divně řídi zaječice nebo lasičák.

Takže když pastýři přišli, i když tam byl jen velmi jednoduchý domek, jen žena, muž a dítě, tak přece viděli to největší znamení. Ano, tomu rozumím, řekli pastýři: Chci být pod tou střechou, s rodinou. A chápu, že v tom dítěti je naděje. Že to dítě není zatíženo hříchy a zlými vzpomínkami, které mám. A udělá věci dobře, ne jako já. My to tak tedy cítíme u všech dětí, jako bychom zapoměli, že jsme také byli děti s čistou budoucností a dopadlo to jinak. Ale tentokrát byla naděje, vložená do dítěte, z nebe.

Je zajímavé, že to znamení úplně stejně pochopili i ti mudrci z východu. Jaká slova tam čteme? „Vešli do domu a uviděli dítě s Marií, jeho matkou; padli na zem, klaněli se mu a obětovali mu přinesené dary – zlato, kadidlo a myrhu.“ Z tak daleké země, tak daleko šli! A za hvězdou.

Za hvězdou, kterou, jak se zdá, ani většinu času neviděli. Astronom Michael R. Molnar napsal v roce 1999 zajímavou knihu Hvězda betlémská: Odkaz mudrců, ve které uvádí, že mudrce nejspíše zaujalo postavení hvězd, ve kterém planeta Jupiter jakoby vychází ze slunce. Vzpomeňme, že to máme, obráceně, v té písni „Slunce z hvězdy již vyšlo“. Samozřejmě, i když tam slunce i hvězda jsou, ani jedno z praktických důvodů nejde vidět. Buď vidíte hvězdu v noci, nebo slunce ve dne.

Aby vám došlo, že hvězda jakoby vyleze nahoru ze slunce, musíte počítat: Teď je den, ale kdybychom teď viděli hvězdy, tak podle toho, jak se hvězdy pohybují, teď jedna vychází ze slunce. Jak daleko musí člověk odstoupit od běžného života, aby ho vůbec napadlo přemýšlet, že i když přes den hvězdy nevidí, tak tam pořád jsou! A že tedy, když v noci byla tam, teď ve dne musí vycházet jakoby ze slunce. Kdo takhle uvažuje? Kdbychom teď vyšli ven, kdo z vás my ukáže na obloze, kde je veliký vůz? Možná na telefonu, to jde. Ale tu aplikaci jste nenapsali vy; nejspíš ji napsal někdo z Indie. Nebo někdo, kdo se zde cítí podobně cize, jako by byl z té Indie.

Možná i proto se tolik znepokojil Herodes i celý Jeruzalém. Co je to za lidi, kteří dovedou zpočítat, kde bude hvězda i ve dne? Co je to za lidi, kteří si spočítají, kam taková věc ukazuje na zemi – to už ani nevím, jak tu hvězdu spojili zrovna s Izraelem, to je asi ještě složitější matematika. Herodes totiž, i celý Jeruzalém, chápali dobře, co znamená to narození dítěte. Věděli, že to je naděje – to byli praktičtí lidé, jako my. Měli stejné pochopení jako my, že člověk by chtěl domeček, ženu nebo muže, dítě. Ale smýšleli tak, že to si pořídí i bez Boha. Jistě, jednou přijde mesijáš, to věděli. Ale proboha ne teď. Ne ve chvíli, kdy jsme k muži nebo ženě, k dítěti, došli vlastní, ne úplě poctivou cestou. Až jindy, až později.

Dnešního dne se rozum klaní Bohu a jeho jednoduchým darům. Přišli ti nejmoudřejší z národů a řekli: Za domov, uspořádaný Bohem, bych dal všechny poklady světa. Kéž by přišel na svět ten, který nikdy neučiní nic křivého, kéž by přišlo to dokonalé dítě. Lepší dítě, než jsem byl já jako dítě, lepší, něž jaký jsem byl já, jako mladý. Lepší, než jsem teď a lepší, než budu, až zestárnu. Protože za mnou jistě pak bude, co jsem všechno udělal špatně. Mudrci, stejně jako před nimi pastýři, pochopili, že takové dítě, jednorozený Syn Boží, teď před nimi leží v jeslích.

My jsme více jako ti pastýři – ale i jako Herodes a celý Jeruzalém. My sice hned chápame, že nejlepší je domek, žena nebo muž a dítě. Těm mudrcům došlo tohle až na místě, ale došlo. My, stejně jako pastýři, ale jako i Herodes, na tohle nemusíme putovat za hvězdou, víme to dřív. Jako náš hlavní svátek je dřív. Ale jsme ve větším pokušení si říci: A nakonec, to se dá získat i bez Boha. A ať mesijáš, soudce všeho světa, přijde až někdy daleko později. Kdežto tito mudrci řekli: Chceme vidět krále hned. Chceme vidět smysl světa. Ale nezůstali hloubat doma, vydali se do světa.

Bratři a sestry, jako ti pastýři, ale jako i Herodes, máme to všechno před očima, není to od nás daleko. Kdo chápe, že dobrý život je před ním tady a teď, skrze naučení Krista, už našel, už mu zbývá jen podle toho žít. Ale ať si nemyslí, že ho k tomu dovedla vlastní síla.

Komu to není jasné, ať tedy poctivě zkoumá, na co znamení světa ukazují. Ano, ať dosáhne takových schopností, že i ve dne dokáže ukázat, kde je na obloze veliký vůz. Ať se vydá do světa. A stejně nakonec dojde k těm jeslím. Stejně nakonec bude doufat v ten bezhříšný život Syna, jenž se za nás obětoval. A možná nás všechny překoná, možná si toho zaslíbeného Syna bude vážit víc než my, kterým je v zásadě jasné, kde se má mesijáš narodit. Amen