Vražda neviňátek nestála za zmínku dějepiscům své doby. Známe ji jen z evangelií a jako lidové vyprávění, které až o čtyři sta let později zapsal Macrobius. Betlém byl však v té době vesnice a chlapců do dvou let věku v ní mohlo být tak maximálně dvacet, možná tak ještě tucet dalších v okolí. Herodes zabíjel lidi po stovkách, i své vlastní děti a příbuzné, takže nějakých třicet obětí se v tom srovnání klidně ztratilo. Takové věci si pamatují obyčejní lidé, kteří jsou z toho místa, ne však historici.

Když se dnes podobná věc stane v nějaké africké vesnici – a že se takové věci dějí – sotva se to dozvíme. Pokud tedy nepotkáme někoho, kdo to zažil. Je to moc málo na senzaci a zase moc hrozné, aby to někdo chtěl slyšet.

Tento příběh však nejde oddělit od příběhu narození – byl napsán dohromady s ním. Proto máme dva svátky vánoční. Tak jako v životě, i zde je radostný okamžik milosrdně oddělen od smutných, drásavých věcí, které následují hned po něm. Je velmi kruté nad každou radostí hned říkat: Jen se neradujte, jen počkejte, copak netušíte, že už teď se chystá něco zlého? Kazit lidem radost je špatnost. Každá chvíle radosti z dobrého je dar od Boha, proto je nedotknutelná. Proto máme první svátek vánoční, zcela radostný a druhý svátek, o den vzdálený, kdy se dopoví zbytek příběhu. Ten druhý den neruší radost toho prvního – a to vám chci dnes říci.

Bůh se stal člověkem, to je zdroj vší radosti. Druhý svátek k tomu dodává: A opravdu se to stalo. Protože se to stalo za okolností, které raději lidé nechtějí vidět. Lidé si pro klid duše nalhávají, že se takové věci nedějí, zlobí se na lidi, kteří je připomínají. Je nevhodné mluvit o takových věcech – ale Písmo o nich mluví.

Evangelium je ryzí pravda, proto nezamlčuje ani tento příběh, který vlastně staví Krista do nepříznivého světla. Jeho otčím Josef obdržel varování, rodiče ostatních dětí ne.

Kdyby však anděl přišel ve snu i za nimi, kdyby snad anděl nějak ranil Heroda a zmařil tak jeho plán – podobalo by se to nějak běžnému životu? Pak by se Syn Boží narodil do nějakého jiného světa, než v jakém žije většina lidí. Narodil se však do skutečného světa, kde se takové věci dějí.

Ten příběh doplňuje příběh narození. K Betlémským jeslím vedla mudrce hvězda. Vedla je bezpečně. Zastavila se těsně nad místem, kde leželo dítě. To dítě je Syn Boží, který se narodil z Panny. Narodil se z Ducha a ne z vůle těla. Mudrci na pokyn ve snu, aby se nevraceli k Herodovi, jinudy odcestovali do své země. Vše zařídil Bůh, Josef, Marie, všichni ti lidé byli bezpečně vedeni. V tom je radost toho příběhu: Aby se dobrá věc podařila, nezávisí zde vůbec na vůli člověka. Bůh sám vede a člověk jde dobře.

Ale v tom je div té noci, té hvězdy a toho Dítěte. Protože jinak, jak ukazuje druhá část příběhu, jedná člověk sám za sebe. Člověk jinak dělá co chce a může to mít až takto hrozné následky. Lidé chtějí svobodu. Chtějí jednat, jak se jim líbí. Ale k následkům už se nehlásí. A dnešní biblické čtení říká: Svoboda bez Boha je hrozná věc. Svoboda v rukou člověka v tomto čase znamená, že zlo, které dovede způsobit, skoro nemá hranice.

Herodovo šílenství slouží jako velká výstraha před menšími činy, které děláme sami. Abychom nepřemýšleli jako člověk, který hodí láhev z okan jedoucího vlaku s tím, že určitě nemůže nikoho trefit. Ale žádný takový přírodní zákon, že taková láhev přece nemůže nikoho trefit, neexistuje. Stejně i my občas říkáme neopatrná slova a unáhleně jednáme. Myslíme si, že svět se kvůli tomu nezboří. A to máme pravdu. Ale ve svém bezprostředním okolí, tam, kam dosáhneme, můžeme udělat pěknou paseku.

Málokterý zlý čin udělají lidé přímo z nenávisti. Prostě jen neberou ohledy. Jen vypustí něco z úst, jen něco udělají. A řeknou: Na to já mám právo. A ti kolem ať už se s tím nějak srovnají. Svět se nezboří.

A v tom je jádro dnešního příběhu. Žádný člověk není natolik svobodný, aby zbořil, zničil celý svět. Mnoho vládců, ba snad každý větší vládce, plánuje, že ovládne celý svět. Ale žádnému se to nikdy nepodařilo a ani podařit nemůže. Protože Bůh zůstává Pánem pánů a Králem králů. Ani žádný boháč nikdy nezískal všechen majetek světa. Dokonce ani žádný větší národ se nikdy nepodařilo zcela vyhladit,i když se o ten či onen stále někdo pokouší. Bůh prostě tomu největšímu možnému zlu brání. Tak velká svoboda člověka není. Proto i Syn Boží a Spasitel všech věků a národů uniká Herodovu šílenému řádění. Žádný člověk nemůže zabránit spáse těch, které Bůh chce spasit. Ani Herodes nedokáže zastavit Spasitele.

Ale ve svém okolí má člověk téměř neomezenou svobodu páchat zlé. A jeho činy přinášejí následky a za ty je odpovědný. Lidé se mnoho obávají celosvětových katastrof a silných vůdců. Ale zlá věc se jim obvykle stane od lidí, kteří jsou daleko blíž. Každou katastrofu zhoršují neodpovědní vládcové, kteří včas nevarují či nejednají, i když už vědí. Při každém neštěstí není nejhorší nedostatek pomoci, ale lidé, kteří z ní kradou pro sebe, lidé, kteří se přijdou přiživit při neštěstí. A žádný tyran na světě by nemohl spáchat ani jednu ze svých ukrutností, kdyby neměl ochotné služebníky, kteří následují jeho vůli, jako král Herodes. Největší podíl na zlu má nakonec nějaký člověk na místě, to největší zlo vychází ze srdce, jaké má každé z nás. Z lidského srdce, stojí za ním stejné myšlenky a rozhodování, jaké má každý z nás.

Příběh neviňátek betlémských ukazuje přesně tohle: Žádný člověk nemůže vytrhnout Bohu vládu z rukou. Žádný člověk nemůže zabránit záchraně, která od něj přichází, nemůže zastavit dílo Spasitele. Sám Ježíš řekl: Prorok nemůže zemřít mimo Jeruzalém. Ale na druhou stranu, ve svém okolí mohou lidé páchat zlo téměř neomezeně. Stejné lidé se stejným srdcem, stejnými mylšenkami a stejným rozhodováním jako my. Proto Ježíš unikl, ale betlémští chlapci zahynuli.

A pak je tu volba pro člověka: Má se nechat vést Bohem jako Maria, jako Josef, jako mudrci. Pak, přes hrůzi a nesnáze je cíl zajištěn. Jen tak může být dobrý. Protože cíl, dobro, člověk nezná. Zná jen Toho, kdo k němu dokáže dovést.

A na druhé straně je lidská svoboda. Člověk má každé své jednání za dobré, pořád má pocit, že to myslel vlastně dobře. Ani Herodes, nemysleme si, nejednal jen pro sebe. Herodes velmi pozvedl význam Judeje, kde vládl. Postavil vodovod, přestavěl Boží chrám v Jeruzalémě. Jistě si celou dobu říkal: Vždyť já to nedělám jenom pro sebe, dělám to také pro lidi. Herodes měl i své obdivovatele, herodiány, kteří jej měli za dobrodince. Jenže člověk sám do sebe nedovede dělat dobré. Proto člověk neměl nikdy okusit ze stromu poznání dobrého a zlého. Možná i dovede poznat, co je dobré. Ale udělat to už nedokáže.

Jen si to zkusme: Zkusme si představit, co by jednotlivé lidi kolem nás, třeba jen naše příbuzné, učinilo šťastnými. A buď to vůbec nevíme, nebo to nedokážeme udělat, nebo bychom to za žádnou cenu nechtěli udělat. Nebude to nikdy věc, kterou můžeme udělat bez toho, že trochu odhlédneme do sebe, že možná budeme i jednat trochu se zapřením, prostě proti sobě. A kdo by jednal proti sobě: Leda že se může spolehnout, že je zde někdo, kdo mu každou oběť, každé sebezapření může stokrát vynahradit. Pak už ale člověk nejedná kvůli sobě, ale kvůli Bohu.

A tak je zde na jedné straně lidské poznání dobrého a zlého. Lidská neomezená svoboda, která je ale užívána jen ke zlému. A pak poslušnost Mariina, poslušnost Josefova, poslušnost mudrců. Poslušnost samotného Božího Syna k jeho Otci. Je to cesta, u které nevidíme jasně cíl, vždyť mi neumíme sami vytvořit dobro. Ale víme, že Bůh je zdrojem dobra, že to je v cíli jeho cest. Betlémské dítě zvítězilo, je následujme! Amen