Není potřeba dlouze připomínat nepravdivé učení, dnes bohužel velmi rozšířené i mezi duchovními naší církve. To zní: K Bohu jde dojít různými cestami. Užívá se rutinně obraz spásy jako vrcholu hory, ke kterému se z různých stran blíží buddhista, mohamedán i pohan. Jeden druhého nevidí, ale všichni tam dojdou.

Kdo tak učí, neučí už křesťanské víře. Zdrojem , ze kterého vychází naše víra, je Bile – a tam tohle prostě nenajdete. Z jistých náznaků v Písmu by se snad dalo vyčíst, že naše víra snad může vést ke spáse těch, se kterými nás pojí úzká rodinná pouta; manželé, rodiče a děti jsou v jistém smyslu jedno tělo. I v Izraeli obřízka, předobraz křtu, která se provozovala jen a pouze u mužů, platila i pro jejich manželky a ženské potomky. Z nemnoha náznaků by se dalo počítat s tím, že spaseni budou židé nebo národy, které neslyšely evangelium. Naposled, některé Kristovy výroky je snad možné vykládat tak, že Bůh není omezen v tom, koho spasí, i kdyby byl mimo jeho lid – církev.

Není tak rozumné se trápit pro toho, koho máme rádi, pokud je mimo církev, jako by pro něj nebyla žádná naděje. Jistotu spasení máme pro sebe, u všech ostatních máme mít dobrou naději, protože se nemůže stát, že by byl člověk skutečně milosrdnější, než Bůh. Ne nadarmo říká Pavel: Radujte se v Pánu vždycky, znovu říkám, radujte se! Vaše mírnost ať je známa všem lidem. Pán je blízko. Netrapte se žádnou starostí.

Při tom všem ale, abychom se vrátili k prvním větám, nemáme žádné pověření hlásat spásu všech. Jedna věc je, že u Boha je vše možné. Druhá věc je, že jeho záměry nemůžeme nijak vystihnout. Nemůžeme o Bohu tvrdit nic, co nám sám o sobě neřekl. Samotné nás přece uráží, když někdo mluví za nás a vykládá druhým o našich záměrech a plánech, aniž by o nich něco věděl. Bůh nám o sobě řekl, že je všemohoucí, abychom v jeho moci měli naději. Ale pokud jde o to, jak má být člověk spasen, mnohokrát řekl: Dej se pokřtít a věř – a žádnou další cestu nám neukázal, protože žádnou další cestou ke spáse vědomě dojít nelze. Když někdo učí jinak, je to jako by do řidiče před jízdou nalil šest piv. Nemůžeme úplně zaručit, že takový řidič nemá žádnou šanci dojet do cíle, není úplná jistota, že cestou zemře – ale je to velmi pravděpodobné. Vést bodré, líbivé řeči o spáse je jako říkat řidiči „ještě si dej, to uřídíš.“ Takového člověka pak máme na svědomí.

Jak Křtitel, o kterém vypráví začátek dnešního čtení, také nikoho planě neutěšoval, nekolébal lidi kolem sebe. Naopak se velmi snažil ukázat, že situace je velmi vážná. Dokonce i některým, kteří se přišli dát pokřtít, říkal: Plemeno zmijí, kdo vám ukázal, že můžete utéci před nadcházejícím hněvem? Neste tedy ovoce, které ukazuje, že činíte pokání. Nemyslete si, že můžete říkat: 'Náš otec je Abraham!' Pravím vám, že Bůh může Abrahamovi stvořit děti z tohoto kamení.

Lidé orientu mají jiné normy chování, ale i tak je Janova řeč velmi ostrá. Navíc, jak čteme, měl na sobě šat z velbloudí srsti, kožený pás kolem boků a potravou mu byly kobylky a med divokých včel. Tedy člověk zjevem i slovem odrazující. Přesto k němu přicházely davy. Je totiž jedno, jak vypadá, jak působí, protože dovede vyslovit, co každý tuší. Něco je špatně na světě, a to hodně špatně: Tak, že se to už nedá spravit.

Mnozí, když chtějí druhým svědčit o Bohu, se v dobré víře ale s nesprávným odhadem, snaží říkat samá vřelá slova. Říkají sice pravdu, že Bůh chce pro člověka dobré, říkají sice pravdu, že Bůh je milosrdný a neodmítne nikoho, kdo za ním přijde. Ale říkají to předčasně, v opačném pořadí. Takže je to jako v té pohádce, kde na krále nejdříve vylejí všechnu živou vodu, protože tam jin jednoduchou úvahou přijde jako ta lepší. A teprv pak lejí tu mrtvou, po které králi sice přiroste hlava, ale už není čím jej oživit. A nebo je to jako kdybychom nalepili hojivou náplast ne libovolnou část těla a teprv pak začali hledat, kde je na těle vlastně rána. Ta náplast sice skutečně funguje, skutečně hojí, ale nejdříve musíme najít ránu.

Kdo začíná vyjmenováváním všeho dobrého, samou hezkou řečí o Kristu, tomu může dobrá řeč dojít, až narazí na skutečnou ránu. Teprv pak začne říkat hořkou pravdu. A bude jistě mluvit pravdivě, protože na světě je mnoho hořkého. A jistě tím i vrátí věcem jejich skutečné místo – hlava přiroste, kam patří, jako po mrtvé vodě. Umět se na věci pravdivě podívat, to vždy svým způsobem hojí rány. Ale pak už často nebývá, čím oživit – živá voda, radostná slova se vyplýtvala na začátku a těžko se znovu hledá zdroj radosti. Hořkost uzdravuje, ale nemůže obživit.

Proto Písmo učí, že napřed musí přijít Eliáš – a to je Jan Křtitel. Jan přitom neučí: Všechno je špatně na tomto světě. Říká sice: Sekera je už na kořeni stromů. Ale neříká, že je strom suchý, celý ztrouchnivělý. Strom je živý. I pěkné listí třeba má – ale nenese ovoce. A to je zásadní chyba, to stačí, aby byl vyťat. Nebo, kdybychom se měli vrátit k obrazu rány na těle: Jan nekáže, že celé tělo už je mrtvé, že na něm není kus normální kůže. Tělo je pěkné, stvořil jej konec konců Bůh. Ale je na něm smrtelná rána, která ho nakonec musí zahubit.

Lukáš uvádí, že se zástupy Jana ptali: Co tedy máme dělat? A Jan neřekl: Zapalte svět. Neřekl ani, že všichni mají odejít do pouště. Přesně popsal, co kdo dělá špatně. Ano, před Kristem musí přijít Eliáš. Takový, který řekne: Něco je špatně. A to hodně špatně. A spravit se to nedá – ale musí říci přesně, co je špatně.

Pokud takový Eliáš není, lidé nadávají na všechno, bez rozlišení, bez přemýšlení. I na to, co je ve skutečnosti i v tomto světě stále ještě dobré. I když se tento svět sám nemůže uzdravit, přece, jak říká sám Kristus: Bůh „dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé“. A Pavel říká „všechno, co Bůh stvořil, je dobré a nemá se zavrhovat nic, co se přijímá s díkůvzdáním“ a je mnoho jiných míst, že v tomto světě přijímáme mnoho dobrých věcí a dokonce i zlí vládcové dělají mnoho dobrého, i když žádá z těch věcí nestačí na to, aby dovedla člověka k životu. Je však třeba mluvit přesně a nerouhat se dobrým Božím zřízením a darům.

Když pak k Janovi přichází sám Kristus, znamená to mimo jiné také to, že se k Janovi zcela přiznává. Jako by si Ježíš sto upnul vedle něj. Jako by tam teď ti dva stáli, dva bojovníci vedle sebe, proti všem davům. Jako by Kristus, ač ví mnohem víc, ač umí lépe mluvit, ač je mnohem váženější, jako by vedle něj stál, vážně přikyvoval a mlčel, dokud Jan nedomluví. Mlčky jako by řekl: Já a Jan, mi to dobře víme, že je tu smrtelná rána na těle, my víme kde je, my vám ji ukazujeme. Je to vážné a vy to berte vážně. Já a můj bratranec proti vám všem.

Jan je tím překvapený. Říká, že sám by měl být pokřtěn. Jan sám, jako každý člověk, nemá úplně čisté svědomí. Jako každý kazatel, i on má nějaké máslo na hlavě. Ví, že sám křest potřebuje. Ale když to neřekne on, tak nikdo. A Kristus se k němu přiznává.

Když pak sám vstupuje do vody, když sám přijímá stejný křest, jako my, děje se obrovský zlom. V tu chvíli se mluví o celé Boží Trojici: Otec promlouvá z nebe, viditelně je zde Kristus, ve skrytu (protože tu holubici nevidí všichni) je přítomen i svatý Duch. A tak se Bůh plnou vahou staví za křest. Dokonce ani já bych nezačal své dílo bez Křtu, říká nám tím Kristus. Ve křtu totiž sám sebe prohlásil za hříšníka, ač byl a zůstal bez hříchu. Přijal na sebe naši ránu, o které mluvil Jan a která se pak ukázala na kříži, kde již skutečně neměl ani to jedno místo zdravé.

Kristu se křtem odděluje od všech učitelů, kteří byli před ním. Nejsem další Mojžíš, další Eliáš – ani další Křtitel. Tím méně další Buddha, Konfucius či Zorosater. Já jsem to. A kdo přijde po mě, musí jít za za mnou.

Kristus se tedy plnou vahou přiznává ke ke křtu – a skrze křest k nám. Ba víc můžeme říci: Kristus se stal křtem. Jako jinde říká o chlebu a vínu: toto je mé tělo, toto je má krev. Křest a večeře Páně jsou tedy stejně důležité, jako Písmo samo. Kdo patří do Boží rodiny, nemůže obejít křest, kterým sám Kristus musel být pokřtěn, aby naplnil vše, co žádá Bůh. Co se zde stalo, je tak velké, že to nemůžeme ani zcela objasnit, ani vyčerpat. Ale jsme toho plně účastni, děje se to i mezi námi a to také hlásáme světu. Brána k životu je zde a my jsme jí vešli. Proto naberme dech a směle pokračujme.