Jan Křtitel byl – a to ještě dlouho po Ježíšově Vzkříšení – obecněji více uznáván, než Ježíš. Jan sám tedy sice věděl, že by měl být pokřtěn od Ježíše a ne Ježíš od něj. Ale ostatním to divné nepřišlo tehdy – a ještě dlouho po Ježíšově vzkříšení. Jan byl obecněji uznáván. Můžeme si všimnout, že dokonce apoštolové, když kážou nebo píší, musí počítat s tím, že Jan je obecněji více přijímán, než Ježíš.

Proč? Můžeme to připodobnit tomu, proč lidi ve většině víc oslovují vánoce než velikonoce: Dítě se narodilo, tedy nový začátek, šance dělat věci nějak jinak. Je tam domeček, dítě, muž žena. Uprostřed zimy, tma jako v ranci, ale zazářilo světo. Je to hluboký pocit, pravdivý pocit – Bůh, Cesta i Pravda se tu skutečně stal člověkem. Bez toho, že se člověk dotýká hluboké pravdy, že nemá ve tmě aspoň to světlo na konci tunelu, se nemůže nikam vydat. Ale je to právě jen ten počáteční pocit, není to na celou cestu dost.

Jan Křitel vyjdařuje a probouzí právě ten obecný pocit, který v lidech je: Měli bychom být dobří. Chtěli bychom být dobří. Mohli bychom, upřímně, být dobří. Ale pravda je, že nejsme. To je velmi silný, neodbytný pocit.

Část světa to řeší tím, čemu se říká „zachování tváře“. Je to asi nejvíce známo z Číny a Japonska: Je třeba přesvědčit okolí, ale stejně i sebe, že jsem chybu neudělal, že všechno dělám správně. A když už ten dojem nejde udržet, když se to sesype, člověk se zhroutí pod náhlým závalem hanby. Často pak odejde ze světa vlastní rukou. Na vzdálených lidech se samozřejmě chyby ukazují lépe, je to trochu moc snadné.

Protože sami ve svých životech narazíte na lidi, jejichž život je postaven kolem zachování dojmu, že vždy dělají vše dobře – díky tomu se jim mimochodem i daří dělat hodně věcí dobře a nemyslete úplně, že je tak snadno na něčem nachytáte, spíše ne. Vy ne, Bůh ano: Takto postavený život nemůže vydržet to, když člověka nakonec náhle hanba zavalí. Jako u těch samurajů.

Nejen na dálném východě, ale snad všude, je ten pocit dluhu tak těžko snesitelný, že je ho potřeba přenést na celý svět. Ten je vlastně špatně. A proto se snad všude za práskání rachejtlí či řehtání řehtačkou zničí na nový rok ten starý svět, aby se mohlo znovu začít. Spolu se sliby či věštbami, jako to teď bude lépe. Když ovšem lidé nejsou už tolik zaměstnáni starostí o živobytí a začnou přemýšlet, přestanou věřit, že to funguje – kdo u nás vlastně nemá legraci z novoročních předsevzetí? Každý má.

Jak jinak tedy? Zničit starý svět doslova a snad tedy nějak sám přijde nový. Nebývá ovšem nějak jasné, jak ten nový svět přijde. Bývá návod – často bohužel proveditelný – jak zničit ten starý svět. Jak se staví ten nový, to je vynecháno, a pak už je vylíčen jen ten nový, hezký. Svět bez sobectví, obvykle. V zásadě ale člověk stále mluví o vlastním sobectví, pro jehož zničení chce zapálit celý svět – to je trochu moc. A pak jsou ještě představy, ve kterých v podstatě stačí to zničení světa, nebo spíše lidí a ani nějaký ten nový přijít nemusí. Trochu jako to harakiri, ale tentokrát hromadné. Hlasitější myšlenky dneška mi přijdou trochu takové: Za viny, obvykle dokonce za viny otců, už budeme stále jen pikat. Ani nějaký nový start nebude.

Jak Křitel, protože to skutečně byl prorok od Boha, se vyhýbá všem těmto bludům. Za prvé tomu nejhoršímu, tomu který je celkem dost znát v našem čase: Je jen vina a není vykoupení. Ne tak: Je i odpuštění a dokonce i nový život. Pokud by nebylo odpuštění, tak proč vlastně hlásat odsouzení, když se s tím stejně nedá nic dělat? Jen asi z nějaké zlomyslnosti.

Ale není jen odpuštění a pak, řeknněme, klid v hrobě. Ale už teď to začíná, už teď hned je na to potřeba člověka umýt a provést vodou na druhý břeh a postavit na novou cestu. Je nový život ještě za našich časů, v této generaci. A nemusíme na to zapálit svět – sice, jistě, sekera je na kořeni a skutečně když je vin mnoho a po generace, opravdu to dovede zničit i celý svět té generace nebo toho národa. Ovšem jádro je u mě, v mém srdci, v mých slovech a mém jednání. Lidé jsou soběčtí. Proč mi to vadí? Protože tím kříží moje sobecké zájmy. Janova odpověď, co dělat, je velmi prostá: Začni u sebe, nějak se poděl, když je z čeho, plň povinosti, které se od tebe čekají, když si třeba voják nebo celník.

Jan ovšem vlastně jen odvádí od těch špatných řešení: Nejsme bez chyby, ten pocit je pravdivý. A proto nemá cenu držet tvář a masku. A nemůže za to svět. Nebo trochu může, taky jsme k mnohému nešli jen sami, ale byli dotlačeni. Také nám v něčem lhali. Ale nedává smysl svět zapálit, rozhodnutí nakonec bylo moje. A odpuštění je a nový život je.

A v tu chvíli jsme všichni na stejné startovní čáře. A alesspoň už se neopuštíme do zoufalých a nesmyslných řešení a neotáčíme nožem v ráně ve vlastním břiše. Jsme na stejném startovním poli.

Jako se na Janovi lidé v jeho době široce shodli, tak i v našem čase z toho evangelia, co se tu dobrých dvanáct set let káže, zůstalo alespoň to startovní pole. Tak alespoň to! Lidé se shodnou, že je něco špatně, že je to nějak i v nich a větší část asi i v tom, že řešením nakonec není splálit svět. Aspoň aby ten počáteční bod zůstal! Aspoň aby lidé ty vánoce s možností nového narození slavili, radovali se, že se dítě narodilo, aby si život sami nebrali a aby nepřevládl duch, který nás odsoudí k věčnému pikání za viny bez odpuštění. Kéž by aspoň to tušení, že Janovi jde v patách Vykupitel, že ten nový život je nějak možný, převažoval. Nestačí to, samozřejmě, ke spáse. Ale musí být aspoň tušení odpuštění a spásy, odjinud nejde začít.

Ale také je hrozné na tom pocitu jen zůstat; čteme: Když spatřil, že mnoho farizeů a saduceů přichází ke křtu, řekl jim: „Plemeno zmijí, kdo vám ukázal, že můžete utéci před nadcházejícím hněvem?“ Nikdo není dokonalý, říkají si tito lidé. Tak mi půjdeme také ke křtu. A tak jsme přiznali, že nejsme bez chyb – a tudíž tedy, nikdo nás za naše chyby nemůže kritizovat. A nikdo po nás nemůže chtít nápravu, protože takoví už jsme, nedokonalí.

Vezměte kolik lidí si tohle doslova píše někam jako svůj slogan: Jsem jaká jsem, jsem jaký jsem. Opatrně s tím! Jsem jaký jsem nebo Jsem který jsem, to je jméno Boží, to si do štítu dát nemůžete. Někdy si říkám, zda by se lidem, kteří říkají „jiný nebudu“, nemělo v jejich vlastním zájmu říci: Tedy ovšem, s takovým, jaký teď jsi, do budoucnosti nepočítáme. Jan právě toto saduceúm a farizeům řekl.

Neste tedy ovoce, které ukazuje, že činíte pokání, říká Jan. A všimněme si, říká „ovoce“. Spíše než „už nedělejte špatné“, říká spíše: Dělejte to dobré, co máte dávno dělat, co je vaše povinnost, co se od vás čeká. A ovšem, říká ovoce. Od květu po plod je u nás, nevím, pět měsíců. Po většinu toho času ještě není co dobrého k utržení. Nicméně každý den plod naroste o něco; nedá si pauzu a že by to pak všechno dohnal na podzim. Také k tomu, aby vydal člověk plody, musí dělat malé kroky, které se mohou zdát neznatelné, ale vedou k cíli, pokud je člověk koná stále. Pokud pomalu posouvá hranice možného. Zkrátka: Každý den lépe a lépe, jak říkali staří reformovaní.

A zatímco se Jan rozčílil nad lidmi druhu „jsem jaký jsem a jiný nebudu“ a hrozí tím, kdo jde za ním a kdo tedy nese i odměnu, ale také pekelné plameny, tak ten někdo, Ježíš, přišel, aby se sám dal pokřtít.

Až bychom řekli: To trochu skazil Janovo kázání?! Ten spravedlivý soudce má snad také špinavé ruce, že potřebuje umýt? Nebo máslo na hlavě, že potřebuje umýt? Jenže Jan si na tuto otázku odpověděl už před chvílí sám, když řekl: Neste ovoce. A Kristus to jinými slovy opakuje: „tak je třeba, abychom naplnili všechno, co Bůh žádá“.

Abychom udělali všechno, co se má. Ono, pro nás je křest umytí, je o něm tak vhodné mluvit. Ale od čeho se člověk myje: Od prachu, od popela, od mrtvých buněk. Od věcí nicotných. Nám se, i po křtu, těžko se tomu v tomto světě vyhnout, stále náš hřích zdá jako nějaká naše originalita, jako náš výtvor, něco, co nás činí odlišnými. Ale zeptejte se lidí z vnějšku: Lidé jedné neřesti jsou si velmi podobní, hřích je z vnějšku předvídatelný; lidé obvykle stále opakují jeden druh hříchu a bližní obvykle už vědí, jak věc dopadne. A taky tak vždy dopadne. Hřích je jako popel, je to nicotnost. Je to nebýt, kým mám být.

Kristus se nedopustil hříchu – proč ovšem také, hřích nedělá člověka více člověkem. Když vám ve frontě u pokladny někdo vrazí loket do žaludku, aby tam byl dřív, neřeknete si: Krásné, je to také člověk. Tedy, na co by Kristus přišel do světa zahřešit si? Kristus se však plně stal člověkem a tedy přijal, co v tomto věku k člověku patří: Je nehotový a nemůže takový zůstat. Vždyť přišel do světa jako nemluvně!

A když tedy nyní vstupuje do vody Jordánu, dělá tak proto, že pravý člověk skutečně nemůže zůstat stejný, jaký je. Ale musí projít proměnou, ano, narodit se znovu. Z vody a z Ducha. Vždyť i na počátku Bůh řekl: Ploďte a množte se a naplňte zemi. Podmaňte ji a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nade vším živým, co se na zemi hýbe. To jsou samé proměny: Člověka i toho, jak to vypadá kolem něj.

A ovšem ne proměny k tomu, co vůbec nevíme jak, pak se uvidí. Proměny k tomu, co známe aspoň v hrubých rysech – vždyť i jako děti zhruba víme, co je být dospělý, i když samozřejmě to poznání se nedá srovnat s tím, co víme, když se dospělými staneme.

A z nebe promluvil hlas: „Toto je můj milovaný Syn, jehož jsem si vyvolil.“ Jako v tomto dokonalém vzoru, i náš křest znamená: Bohu na nás osobně záleží jako na dítěti. Tedy nás povede. A ovšem, jsme jeho dětmi, on nám dal vzor toho, jak věci mají aspoň zhruba vypadat. On radí nám, ne my jemu.

Křest platí. Cena za náš dluh, za náš hřích byla zaplacena na kříži, tam byl zničen. Křtem je nám to připsáno. A v důvěře v Boha a s jeho pomocí je nám dáno růst k dobrému, v malém a přes to ve velkém, nyní do času, nakonec však na věky. Neboť Bůh je bez konce, bez omezení. A v něm budeme růst. Amen