Jaký hřích přichází Ježíš smít k Jordánu? Jan se ptá velmi dobře. Ba každý křesťan, který upřímně věří slovům evangelia, by se vlastně takto měl zeptat. Křest je přece nesmírně důležitý. Stejně důležitý, jako Písmo. To proto, že samo Písmo říká: Věř a dej se pokřtít. Bez křtu nemůžeme vědět, zda patříme Bohu, protože právě křtem Bůh říká: Patříš mi.

Křest je zde pro naši jistotu, že opravdu patříme Bohu. Ale čtení, které jsme slyšeli, vyvolává na první poslech nejistotu. Ježíš považoval za nutné být pokřtěn. To může znamenat dvě věci a ani jedna není dobrá: Za prvé, k Janovi přicházeli hříšníci, potřebovali křest, aby smyli svůj hřích. Byl tedy Ježíš nakonec přeci jen hříšný? Ale pak by se mílilo i samo Písmo, pak už by se nedalo ničemu věřit. Pak by umíral na kříži za svůj hřích, protože každý člověk umírá za svůj hřích. Toto tedy naprosto není možné, jinak by celá naše víra byla marná a byli bychom nejbídnější z lidí, jak říká Pavel.

Druhá možnost není o moc lepší: Nechal se Ježíš pokřtít jen jako, aby dal příklad, aniž by křest sám potřeboval? To Ježíš sám popírá, říká Janovi o křtu „tak je třeba, abychom naplnili všechno, co Bůh žádá“. Znamenalo by to také, že křest je jen takové gesto, třeba jako když říkáme dobrý den, ale druhému ve skutečnosti žádný dobrý den vůbec nepřejeme. Znamenalo by to vlastně, že Ježíš dělá něco jen proto, aby udělal dojem na lidi, ale sám tomu nevěří. A přece právě to dělali farizeové, které Jan nazval plemenem zmijí. Znamenalo by to, že křest nepůsobí žádnou reálnou změnu v člověku, že je to jen formalita. V ten moment by však každý z nás měl propadnout zoufalství, protože pak by i náš křest nic neznamenal, pak bychom neměli žádnou jistotu, že náš hřích je odpuštěn, že bude odpuštěn. A přitom my všichni, jeden každý z nás, víme, že hříšní jsme a že mzdou hříchu je smrt. Ani toto není pravda a všichni, kdo popírají, že ve křtu nám Bůh opravdu odpouští a opravdu nás přijímá za své, jednají velmi, velmi nerozumě. Křest opravdu znamená to, co naznačuje: Smití hříchů, příslib budoucího odpuštění a přijetí do Boží rodiny.

Chci tedy nyní říci alespoň z části, proč Ježíš potřeboval křest. A opravdu jen z části, protože křest je veliké tajemství, velká tajina, či mysterion, jak říkají východní křesťané. A tajemství, kterému rozumíme, přece už není tajemství. My věříme ve velké tajemství – jak Ježíš vstal z mrtvých. Nikdo ho při tom neviděl, viděli jej už vzkříšeného a ani nikdo z nás ještě z mrtvých nevstal, i když všichni jednou vstaneme. Ale nyní, věříme v to, co neznáme. Kdo má zcela jasno v tom, co je křest, co je Večeře Páně, kterou dnes budeme slavit, jistě se mýlí, jistě se míjí s tím tajemstvím. A všechna theologie, všechna křesťanská učenost je tu proto, aby bránila tajemství víry, aby si nikdo nemyslel, že už vše pochopil.

Ale tajemství vzkříšení a tajemství křtu nám také něco říká, také nás oslovuje. Není to něco, co by nám nic neříkalo, co by nás míjelo. Protože co nás vůbec nezajímá, to také není tajemství. Já třeba nevím, jak daleko je země od slunce, ale tajemství to pro mě není, protože mě to nezajímá. Křest je tajemství, které nám něco říká. Říká nám, co je hřích. Všichni, kteří přicházeli k Janovi, vyznávali své hříchy. Před křtem dovedli poznat svůj hřích.

A hřích, bratři a sestry, není něco, co by se dalo umýt mýdlem. To nám říká dnešní příběh křtu. Není to tak, že bychom byli v podstatě čistí a jenom jsme se někde otřeli a hřích na nás ulpěl. Voda křtu neumívá špínu jako obyčejná voda. Voda křtu proniká do srdce. Náš hřích se na nás neusadil z venku, ale vyšel z našeho srdce. Nejsme špinaví z venku, ale zevnitř.

Rádi svádíme svůj hřích na okolnosti. Už náš praotec Adam to tak řešil v ráji. Řekl: Žena, kterou jsi mi dal, aby při mně stála, ta mi dala z toho stromu a… A? A to já se vždycky rád ptám: A co? Dobře, Adame, doráželo na tebe pokušení. Nic příjemného. Ale na tobě a jen na tobě pořád bylo, abys odpověděl. Vždyť to klidně mohlo být takto: Žena, kterou jsi mi dal, aby při mně stála, ta mi dala z toho stromu, ale já jsem odmítl. Co bránilo tomu, aby Adam takto odpověděl? Jen Adam sám tomu bránil, protože Adam se rozhodl zle. A na každého z nás, bartři a sestry, přicházejí těžké chvíle. Ale i v těch nejtěžších chvílích, jsme to vždy my, kdo rozhoduje. A to zlé rozhodutí je vždy z nás.

Jak chcete umýt něco, co je z vás. Jak chcete umýt něco, co jste vy sami? A když bylo před kostelem, hádala se duše s tělem. Tělo, tělo, cos' dělalo, o duši jsi nic nedbalo. Cos' vidělo, to jsi chtělo, na hříchy jsi nevzpomnělo. Nedávej mně, duše, viny, bylas' se mnou v každé chvíli. Vzpomeňte na bláhového císaře Konstantina. Ten, aby mohl páchat své hříchy, nechal se pokřtít až na smrtelné posteli. Aby se vše umylo na ráz. Ale kdo spáchal ty hříchy, kdo jej zašpinil? Nebyl to Konstantin sám, kdo jednal? Kdo jej nutil prahnou po moci a slávě? Nebylo třeba umýt Konstantinovo tělo, ale Konstantina samého.

Pro nás platí to samé: Křest tu není, aby z nás umyl nános špíny a aby se pod tou vrstvou nakonec ukázalo naše zdravé jádro. Protože právě to jádro, právě naše nitro, je nečisté. Nejsme pokřtěni proto, abychom měli volné ruce, abychom pak s čistým štítem jednali podle svého uvážení. Protože to byly právě naše ruce, které spáchaly hřích a naše uvážení, které těm rukám poručilo. A v tom je vtip: Ze své vůle, podle svého uvážení, dovedeme dělat jen zlé věci.

A tak křest znamená plné odevzdání se Bohu. Proto (nyní pozor, docházíme k odpovědi na naši úvodní otázku), proto může a má být Kristus pokřtěn a proto je jeho křest stejný jako náš. Jako jeho narození je stejné jako naše, jeho smrt je stejná jako naše, i jeho křest je jako náš. Jeho křest znamená úplné odevzdání se Bohu. Později vyznal: Nemohu dělat nic, než co mi přikázal můj Otec. A to mohl udělat právě proto, že byl zcela bez hříchu.

Hřích, bratři a sestry, není nějaká naše výsada. Není to něco, co by nás činilo lidštějšími. Hřích je právě to, co je na nás nelidské: pýcha, lakomství, závist , hněv, smilstvo, nestřídmost, lenost udělat něco dobrého – co z toho nás, bratři a sestry, činí lidštějšími? Hřích je náš nědostatek, naše smrtelná porušenost, ne něco, co máme navíc, co by se dalo z nás smýt. Takové věci se nám nelíbí ani na druhých lidech a z nás samých dělají obludy a ne lidi.

Bratři a sestry, Bůh nám nepřikázal žádné nepříjmné, zlé věci, ale samé věci příjemné a dobré. Přikázal nám jíst a pít, radovat se z krásy světa a především radovat se jeden z druhého. Nepříjemným náš úděl činí hřích druhých lidí a na nejhlubší rovině náš hřích. A proto buďme jako Kristus, který se ve křtu ponořil do hlubin Boží vůle, který se Bohu zcela odevzdal – přitom jako úplně stejný člověk jako my. Svým způsobem by to vlastně nemělo být vůbec těžké – kdyby nebyl hřích. Ale být křesťanem mnohdy je těžké. My jsme se ve křtu sice odevzadli plně Bohu. Téměř každý z nás to zažil, mnohý dokonce jako nemluvně. Ale slábneme mnohdy, hřích nám škodí, zapomínáme na ten den křtu, že tu už jednou byl. Ale náš křest z nás už nikdo nesmyje, my známe to nepoznatelné tajemství, že u Boha je u nás otevřená náruč, že se k němu po našem selhání vracíme s pláčem i radostí.