I z nebe promluvil hlas: Toto je můj milovaný Syn, toho jsem si vyvolil. Nyní tedy, ve vyprávění dnešního dne, nastupuje Ježíš svou cestu. Je to cesta, kterou jde před námi. Jde, aby nám u nebeského Otce připravil místo. Jde první. Jde v nejistotě, bolesti a ponížení, abychom my dnes mohli jít tou samou cestou v jeho slávě. On razí cestu a jeho cíl je nejistý vždyť nikdo ještě nešel pře Hospodinem dokonale, nikdo nešel pře ním. A my jdeme za ním cestou vyšlapanou, šlépějemi, do kterých cedil krev.

Ježíš šel cestou, kterou nyní jdeme my. Narodil se jako člověk. Byl pokřtěn. Ano, tomuto oddílu předchází Ježíšův křest. Víme, že křest smývá hřích. Proč byl tedy Ježíš pokřtěn, když nám byl ve všem podoben, právě kromě hříchu? Diví se i Jan Křtitel: Já bych měl být pokřtěn od tebe, a ty jdeš ke mně? Ježíš mu odpověděl: Připusť to nyní; neboť tak je třeba, abychom naplnili všecko, co Bůh žádá. Bůh žádá, aby šel Ježíš Kristus před námi. Narodil se jako my, byl pokřtěn jako my. Neztratil víru v trápení a ponížení, jako i my v jeho síle neztratíme víru v trápení a ponížení. Zemřel, jako i my zemřeme. Byl vzkříšen, jako i my budeme pro jeho zásluhu vzkříšeni. Ježíš Kristus šel před námi, Ježíš Kristus jde před námi k vítězství. Pohleďme nyní, v době půstu srdce, na jeho cestu, vydejme se s ním vstříc velikonoční neděli.

Ježíš Kristus je Syn boží, a jako jeho bratři a sestry, i my jsme děti Boží. Právě jako Syn Boží byl pokoušen, právě tak k němu mluví satan: Jsi-li syn boží . A my jsme právě jako děti boží pokoušeni. Pohleďme na jeho cestu a jděme po ní!

Vodou křtu vstupuje Ježíš na poušť, jako Izrael vyšel z vod rudého moře na poušť. Poušť, zmatené, nezajímavé a nebezpečné místo, je sídlem ďábla. Ale proto právě zde Boží služebník nad ďáblem vítězí, Boží služebník, jak je psáno, vešel rovnou do domu silného muže, spoutal ho a uloupil jeho majetek. Avšak ďábel nehraje čestně. Přistupuje k Ježíšovi, když je vyhladovělý, když je nejslabší. Pokušení na člověka nepřichází, když je v plné síle a přitom na něj člověk v takovou chvíli přímo čeká, ve chvíli síly bychom se s ďáblem rádi poprali. Ale v boji s ďáblem není žádná frontová linie, je to partyzánská válka, je to boj v džungli, boj na poušti. A tak pokušitel přistoupil k Ježíšovi, když byl vyhladovělý, když už toho měl dost, když už je na konci svého čtyřicetidenního půstu. A, ač jsme četli, že vyšel na poušť, náhle čteme, že stojí na vrcholu chrámu. Náhle čteme, že stojí na vrcholu hory, ze které jsou vidět všechna království světa a jejich sláva. Kde je taková hora? Ta není na světě k nalezení a tak tušíme, že Ježíš už z hladu vidí přeludy. Tak ho přepadá ďábel, ve chvíli, kdy je zmatený, kdy vidí přeludy a neví která bije. Nedivme se, že nám se děje to samé, že jsme pokoušeni právě ve chvílích, kdy nemáme v ničem jasno, kdy nevíme čí jsme, kdy se nám náš život zdá jako divný sen.

Jsi-li Syn boží, řekni, ať z těchto kamenů jsou chleby. A co by na tom bylo špatného? Nemá snad Syn boží moc proměnit kameny v chleby. Naprosto jistě má, vždyť proměnil vodu ve víno, slepého od narození uzdravil. Není snad dobré, aby se hladový nasytil? Je to dobré! Není snad dobré, aby byl nemocný uzdraven? Je to dobré! Není snad dobré, abychom byli spokojení, aby nám bylo dobře, abychom se radovali? Je to dobré! Avšak ne jen. Ne jen. Ježíš odpověděl: Je psáno: Ne jenom chlebem bude člověk živ, ale každým slovem, které vychází z božích úst. Konečným cílem není blaho člověka, i když je to dobré. Vzpomeňte, kdy jste v životě byli hladoví, byla vám zima a byli jste unavení. Přišli jste domů, do tepla, najedli jste se, natáhli na pohovku. A co teď? Jen tu tak ležet dál, dál se cpát, koukat na něco prostinkého v televizi? A jak takhle dál? Celý den? Dobrá, to je někdy velmi dobré. Celý týden? I to někdy stojí za to. Celý měsíc? Celý rok? Celý život? Není lepší vstát časem z gauče a jít navštívit přátele, trochu si popovídat? Hle, a zde je víc než lidé. Zde mluví Bůh! Ježíš neříká: Člověk není živ chlebem, ale právě ne jen chlebem. A tak naše víra nemůže končit na uzdravování, na pohodovém pocitu, nemůže končit ani na radosti. Ano, vlastně tušíme, že za všemi potřebami, za všemi příjemnostmi života, je něco víc. Ale co to je? To něco tu ještě není, to něco ještě nikdo nezná, ale Bůh o tom mluví. Ten někdo je Bůh, který k nám mluví, takže už nejsme sami, nebabráme se sami v sobě, ale někdo k nám mluví, někoho posloucháme. A někdo také poslouchá nás. Takže, k prvnímu pokušení: Je dobré být nasycen, je dobré být uzdraven, je dobré mít radost. A není jediným znamením, když je nám dobře. Ježíš nás tímto svým vítězstvím nad pokušením učí, to co pak opakuje Pavel: Uzdravení, mocné činy, vytržení, proroctví a vidění, to jsou dary, řecky charismata. Ty člověk pouze dostává jako nezasloužené dary. A dary si nelze vynucovat.

Ježíš nám tedy prvním pokušením ukázal, že je vyšší cíl než naše tělesné a duševní blaho, jakkoliv i to je dobré a potřebné. Ukázal nám na divy netušené, na to, co teprve od Boha přichází. Přichází jako nový Jeruzalém, sestupující od Boha jako nevěsta, oděná pro svého ženicha. Ďábel na to přistupuje a hle, Ježíš stojí uprostřed svatého města, na vrcholu chrámu, a ďáble mu řekne: Jsi-li Syn Boží, vrhni se dolů; vždyť je psáno: Svým andělům dám o tobě příkaz a na ruce tě vezmou, abys nenarazil nohou na kámen. Ďábel vlastně žene do extrému Ježíšova slova. Tak dobře, jestli ti je nebo není dobře, to není důležité (to ovšem Ježíš neřekl). Hlavní je, že nasloucháš Bohu, že se na něj spoléháš. Tak to dokaž. Dokaž, že spoléháš na Boha, plně se mu v důvěře odevzdej a skoč dolů. Všimněme si té děsivé záludnosti. Něco v tuto chvíli Ježíšovi našeptávalo, že tohle je zkouška odvahy, zkouška věrnosti. Jako pokušení se přece v tuhle chvíli zdá Ježíšův strach neskočit. Když neskočí, nevěří přece Bohu, že se o něj postará. A co není z víry, je hřích. Zdá se, že pokušením je strach skočit a zvítězit nad ním je jen to, že člověk skočí. Tak co, Ježíši, věříš Bohu, nebo ne? Teď to můžeš dokázat, teď přišlo na lámání chleba. Jakoby přerušil Ježíšovu námitku, říká ďábel. Ale? Jaképak ale, to na mě nehraj, nevytáčej se. Buď skoč. Nebo to vzdej. Je to strašná zbraň, pokušení v pokušení, strašení člověka pokušením, které ve skutečnosti žádným pokušením není. Prostá odpověď na to je: Kdo by dělal takovou hloupost, aby skákal z výšky do propasti. A Ježíš, v upomínce na tuto událost pak učí své učedníky, že ten, kdo staví věž, má si nejdříve spočítat, má-li na její dostavění. A král, který táhne do boje, má si nejdřív spočítat, jestli má šanci na vítězství. A již Zákon učí, že se nikdo nemá zavazovat ke slibům které nedokáže splnit. A opět Ježíš říká, že je lepší neslíbit a pak přece udělat, než slíbit a pak nesplnit. Toto pokušení je pokušení naivity, hloupé prostoty, pokušení nemyslet. Jeden otcův známý to říkal dobře: Že jsem křesťan ještě neznamená, že jsem blbec. Máme být boží děti, které spoléhají na svého Otce. Ale ne hloupé děti. Toto pokušení je pokušení ignorovat nepříjemné věci, pokušení nezastavovat se u otázek, pokušení nepřiznat si pochyby. Ostatně, pokud nepřiznáme své pochyby, jak nám je Bůh může pomoci řešit? Cesta věřícího není nevšímat si tragiky života. Cesta věřícího je vidět vše zlé, vše, proti čemu jsme bezmocní, a přesto vytrvat. Je také spáno: Nebudeš pokoušet Hospodina, Boha svého. Je to pokušení nepředcházet problémům, lehkovážností se dostávat do průšvihů, a pak stále znovu obtěžovat Boha, aby nás z nich tahal. Je to pokušení nedospělosti a nesamostatnosti. Takové konání nakonec vede k zoufalství, k sebevraždě, k vhání se do propasti jednoduchých řešení.

Protože je to i pokušení ukvapeně si volit stranu, nechat se zatáhnout do vyhrocených sporů. Dám příklad: Kdo měl pravdu ve válce v Jugoslávii? Srbové, nebo Chorvati? Na čí stranu bylo třeba se přidat. Ano, nejde si vybrat stranu. Takže se do toho nebudeme plést, ať se třeba mezi sebou pomlátí. A to je to třetí pokušení, pokušení lhostejnosti. Protože i do komplikovaných věcí je potřeba se vrtat, hledat úzkou cestu, třeba i zabíjením zastavit zabíjení a třeba i udělat chybu. I když jsou všechny velké problémy komplikované, i když věci nejsou černobílé, lhostejnost, to je pokušení. Ale dejme naposled slovo ďáblu: Pak ho ďábel vezme na velmi vysokou horu, ukáže mu všechna království světa i jejich slávu a řekne mu: Toto všechno ti dám, padneš-li přede mnou a budeš se mi klanět. Po tom, co se člověk naučil myslet duchovně, co prokázal dospělou víru, co zjistil, že věci jsou složité, přichází pokušení nejjednodušší, nejbanálnější, ale možná nejhorší prostě všechny ty složitosti duchovního života hodit za hlavu, nedělat si s ničím hlavu, rezignovat. Je to pokušení přízemními věcmi, banalitami. Po tom všem napětí všechno vzdát, hodit za hlavu, sloužit satanu a zemřít. Je to velmi reálné pokušení a mnozí, kteří obstáli v těch dvou předchozích, tomuto poslednímu, vlastně nejlehčímu, neodolají. Je na ně už moc jednoduché, přece dokázali obstát rafinovanějším svodům. Ale je reálné. A i když jsme u předchozích dvou mohli mít o Ježíše strach, jestli odolá, teď už jsme si vlastně skoro jistí, že to zvládne. Přece dosavadní úspěchy nezahodí pro nějakou blbost. A to je i výzva pro nás. Protože po přestálém pokušení přicházejí andělé a obsluhují. Amen