Na dnešním čtení zarazí nejvíce, jak snadno vlastně Ježíš odrazí satana. Jen tři odpovědi a čteme: „V té chvíli ho ďábel opustil, a hle, andělé přistoupili a obsluhovali ho.“ Pokud se člověk nezdolně drží toho, co už jednou poznal, opravdu ho stěží někdo porazí. Málo se učíme od svých nepřátel, i když nám to Kristus kázal. Jistě znáte ve svém okolí lidi tak zaťaté, že vás ani nenapadne, že by je někdo přemluvil k něčemu dobrému. Lidi tak zlé, že ani nedoufáte, že by s nimi někdy něco hnulo. Proč si snadno představíme, proč snadno připustíme, že jde tak snadno vytrvat ve zlém a v dobrém ne? Na to neexistuje odpověď, bratři a sestry. Zlé známe, zlé je pochmurná, kyselá, morbidní jistota. Ale dobré si člověk může vybrat. Když si člověk vybere dobré, lidé se ho budou ptát. Proč? Mohl si to mít snazší, proč si děláš věci těžší? Odpověď si tedy může dát jen každý z nás sám sobě.

Lidé si na první pohled velmi cení svobody. Velmi se holedbají vlastním rozhodnutím – nejvíc tehdy, když se vlastně ani nerozhodnou, ale plují s proudem. Zpětně každý umí velmi dobře obhájit své rozhodnutí. Kolik svobody má ale ten, kdo nakonec musí říci, že se musel rozhodnout, jak se rozhodl? Otrok se rozhoduje podle jistoty, kterou má před očima. Svobodný se rozhoduje jak chtěl, ne jak musel. Svbodný je svobodný i v porážce, i ve vítězství. Otrok má v ruce skutečnost, jaká je – a málokdy může být úplně spokojen, málo kdy je veselá. Svobodný má vždy naději, že věci mohou být jinak.

Pohleďme teď na Krista. Kristus začíná svůj život velkým rozhodnutím – vzít na sebe hřích všech lidí. Proto přijal křest všech hříšníků. Myslíme si často: Když se rozhodnu pro něco dobrého, už jsem udělal to hlavní. Možná to je naše největší chyba. Když se rozhodnu pro něco dobrého, rozhodl jsem se tak, že na sebe beru veškerou tíži. Rozhodnutí většinou neznamená, že jsem chytřejší. Rozhodnutí většinou znamená, že na sebe dovedu vzít tíži toho, co je těžší. Že dovedu přijmout třeba roky důsledků toho, jak jsem se rozhodl. Že dovedu snášet dlouhou mrzutost a přece nepropadnout panice. Rozhodnutí znamená, že zůstávám sám sebou. Že můžu, i když už skoro nemůžu. Ale pořád, i když je mi nejhůře, můžu si vybrat, co jsem. Člověk hříšný musí mít vždycky velevážný důvod pro to, co dělá. Spravedlivý důvod mít nemusí, dělá to, co chtěl původně, na začátku.

Ježíš tedy na sebe vzal situaci hříšníků. A když se stal, bez hříchu, jedním z nás, jak až skoro rouhavě říká epištola, když se stal hříchem, co tak asi má udělat? Kdybych toho měl nad hlavu, kdybych najednou mohl (a nemůžu) vzít svoje i vaše hříchy na sebe… Kdybych to měl vzít poctivě, na sebe i na jiné lidi si vzpomenout, co jsme všechno udělali… Musel bych asi taky někam do samoty. Na to nemá nikdo, všechno přijmout a pochopit jen tak za provozu. Pokud nechce plout s proudem. Když člověk ví, co dělá, může snést zátěž i za plného provozu. Ale pokud je něco úplně nové, někde si to musí srovnat.

Vzal na sebe mnoho zlého v mém životě a mnoho zlého i ve vašem. Musel o tom někde dlouho přemýšlet, co udělá. Ani jíst se mu nechtělo.

I když možná jinak: Nejíst, když se vám nechce, znamená jistě, že procházíte těžkou chvílí. Bez pochyby, toho je třeba si vážit. Ale nejíst, protože je vám to jaksi hloupé, nejíst, i když máte chuť, ale tváří v tvář vážnosti situace se to nehodí – to je ještě víc.

Už tolik nezáleží na tom, jaký je to vlastně půst. Někdo skutečně zvládne opravdu nejíst nic čtyřicet dnů. Pro někoho je stejně těžké jíst jedno lehké jídlo denně – to je obvyklejší forma půstu. Ten půst byla Ježíšova intimní chvíle – radost pro nás, že i u nás neměří nikdo absolutně, jak je co pro nás těžké. Kdo má hodně sil, snese hodně. Kdo jich má málo, cení se u něj i málo, to, co ještě snese. Jen aby každý skutečně poznal, co ještě snese. Opět, tento svět nás předbíhá: Jak jsem slyšel od vojenských kaplanů, třeba ve vojsku spočívá výcvik právě v tom, že se každému naloží právě tolik, aby si sáhl na dno. Ne víc, ne míň. Buďme každý chytřejší, než vojáci.

Ježíš tedy vzal vše na sebe: Vaše podivné pocity i touhy, moje podivné pocity a touhy. Vzal to všechno vážně, tak vážně, že se necítí být sto normálně jíst. A čtyřicet dnů mu vydrží tato myšlenka. Bratři a sestry, konečně, každý z nás může zkusit pouhých čtyřicet dnů dělat něco těžkého. Když jen tak plujeme – čtyřicet dnů uteče jako voda. Vůbec, když životem plujeme s proudem, uteče jako voda. Ale i kdybychom měli čtyřicet dnů cvičit, když na to nejsme zvyklí, i kdybychom měli čtyřicet dnů nepít kávu – i když jsme na ni zvyklí, bude to dlouhý čas. A to jsou jen hlouposti.

Ježíš tedy na sebe vzal hodně. I kdyby si dal každý večer menší jídlo, i kdyby se každý den ráno trochu napil vody, aby to snesl, pořád je to víc, než ho kdo nutí. Každé nepohodlí, ke kterému nás nikdo nenutí, je navíc, je ze svobody. A to právě proto, že vás uprostřed toho úsilí nepotkají andělé. Uprostřed toho úsilí přijde ďábel a řekne: Dej, ať z těch kamenů jsou chleby. Ježíš, zdůrazňuji, měl v každém momentu svého života moc udělat z kamenů chleby. Zcela jednoduše, jak si to představují děti, kdyby řekl, ať jsou z kamenů chleby, tak by z nich byly. A, bratři a sestry, když vy se postíte, tak máte stejně plnou lednici nebo krám na dohled. Nebo kafe a konvici na lince.

Jenže. Jenže Bůh všemohoucí dal světu nějaký řád Řekl: Když chtěl člověk poznat dobré i zlé, cenu dobrého i zlého, ať se za chleba potí. V tomto světě mají mít dobré věci cenu velké námahy a zlé věci mají být levné. Bůh rozvrhl a určil, že dobro je drahé a zlo každému hlupákovi po ruce. A Ježíš, který by si sám vyčaroval chleby, by zavrhl nás. By s námi nechtěl mít nic společného, protože mi to neumíme. Takový Ježíš by už nebyl jeden z nás. A zavrhl by i Boha, který určil, že dobré věci mají prostě svou cenu, že chleba se nedělá z kamení, ale z obilí, na které se celý rok čeká.

Bratři a sestry, považte. Vzpomínejte. Každý z nás si nakonec cení nepohodlných chvil, kdy mu někdo pomohl. Kdy sám někomu pomohl. Kdy se lidská laskavost a blízkost vysmála všemu nepohodlí. Až si někdy říkáme: Je to Bohu navzdory, ale máme se rádi. Bratři a sestry, je to ďáblu navzdory. Je to ďáblu navzdory, že máme rodinu a přátele raději, než žrádlo. Než spánek. Než psychickou pohodu, která se stejně skládá jen z chemikálií. Bratři a sestry, z cukru a dusíku žijí kvasinky, plísně, mikroby. My jsme opravdu víc, my jsme ta chvíle blízkosti uprostřed zimy.

A když už jsme takto vzdorní, když už vzdorujeme tělu, když už si říkáme: Mám duši, nejsem nějaká kvasinka, nějaké moucha; mám duši, nejsem nízký – tak, bratři a sestry, zase trochu pokory.

I když ďábla, svět, tělo přemáhám… tak přece. Bůh mi dal tělo. Bůh chtěl, abych žil v těle. I Kristus vstal v těle a tak tělo nezavrhujeme. I když duši před tělem dáváme přednost, tak jen o trochu. Duše se o tělo stará. Duše je hospodář těla, ne jeho likvidátor. Duše je světlo těla a dá mu přesně to, co mu patří. Bratři a sestry, poraďte se se svou duší. Řekne vám rozumně. že čtyřicet dnů nějakého půstu snese každý.

Ale skok ze skály snese málokdo. Někdo třeba spadne ze skály a zázračně přežije. Asi takový člověk napsal ten žalm. A asi a každý z nás zažil v životě třeba jen malou chvíli, kdy měl víc štěstí, než rozumu. Každý, kdo zažije zázrak, měl by říci jen: Dostalo se mi víc, než jsem zasloužil. Bůh mi prokázal zvláštní milost, kterou jsem si nezasloužil. Poslouchejme třeba, co řekl apoštol Pavel:

Odevzdal jsem vám především, co jsem sám přijal, že Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem a byl pohřben; byl vzkříšen třetího dne podle Písem, ukázal se Petrovi, potom Dvanácti. Poté se ukázal více než pěti stům bratří najednou; většina z nich je posud na živu, někteří však již zesnuli. Pak se ukázal Jakubovi, potom všem apoštolům. Naposledy ze všech se jako nedochůdčeti ukázal i mně.

Tedy, zázraky se dějí. Ale komu se dějí, měl by se cítit jako ten, kdo udělá písemku pomocí taháku: Vyšlo to, jsem moc rád, ale nebyl jsem to já, kdo to dokázal. Kristus je s námi. Byl by s námi, i kdyby si nás nikdo nevážil. Je s námi navzdory všemu, co je v našem životě. Řekl to a já, jako služebník církve, vám t dosvědčuji. Chcete opravdu důkaz?

Chcete, nechcete, před námi je poslední zkouška: Pak ho ďábel vezme na velmi vysokou horu, ukáže mu všechna království světa i jejich slávu. A protože poznání roste, tohle by nás už nemělo rozhodit: Z které hory je vidět úplně všechno? Tak právě pracuje ďábel: Můžete být štika v nějakém malém rybníku: Z Řípu jsou vidět skoro celé Čechy. Už ne Morava, ale za dobrého počasí opravdu celé Čechy, proto je to naše národní hora. Chcete vládnou tomu všemu? Po tom, co jste zjistili, že se dovedete čtyřicet dnů postit?

A když jste to zjistili, cítíte se tak velcí, že byste si nedali buřta u táboráku? Po tom všem, kdy jste byli velcí i malí, když jste jako Kristus zkusili všechno, spokojíte se s pohledem i z té nejvyšší hory světa? Pak buďte králem Indie, Číny, Nepálu a Bhútánu. Budu se smát každému, kdo vládne těmto zemím, stejně jako se budu smát každému, kdo vládne Čechám, Polsku, Německu, Rakousku, či Slovensku, či Maďarsku. To je, bratři a sestry, málo. Ať byste dohlédli do okolí kamkoliv, někdo se vám stejně bude smát. Ale tomu, kdo vládne sám nad sebou, kdo vyznává své hříchy a kdo denně tělo, ďábla svět přemáhá, tomu se nikdy smát nebudu. Ať vás Hospodin posilní v každém zápase a ať vám dá radost v tomto světě, i ve světě budoucím. Amen