Učení i prostí lidé našeho času jsou ve své většině přesvědčeni, že ve všech náboženstvích jde vlastně o to samé. To je velmi povýšený, pyšný pohled. Takovým přesvědčením vlastně člověk říká, že sám od sebe dávno ví, co se jinak zakladatelé všech těch náboženství snažili vystihnout v celých knihách, která často vznikaly po staletí. Nebo co se jako těžko polapitelné tajemství snažili zachytit ve složitých obřadech. Do čeho, zejména u divochů, ale nejen u nich, byli lidé zasvěcováni v obřadech, které je často přivedly až na sám práh smrti. Ale asi to bylo zbytečné, protože to vlastně velmi jednoduché. Dnešní člověk je v tom všem bez všeho čtení či bez nějaké kázně, kterou obřad vyžaduje, zcela osvícen. Osvícen je zřejmě vysokou číslicí letopočtu, protože každým rokem se lidé zřrjmě stávají chytřejšími. Je to nadutá hloupost.

Ježíš Kristus naopak své slova začíná „Blaze chudým v duchu“. Tedy blaze těm, kteří si uvědomují svou duchovní chudobu. Blaze těm, kteří vědí, že smysl světa a smysl života bude nejspíše věc dosti složitá. Že asi stojí za to číst posvátné knihy, které se to tajemství snaží vystihnout. Kteří vědí, že nejspíše ani slovy vše vystihnout nejde. Že něco z toho může člověk jen prožít, ale ne zcela pochopit – v našem případě je to obřad křtu a večeře Páně. Ano, blaze těm, kdo si uvědomují, že jako jednotlivci jsou duchovně chudí, kdo se ve své víře neobejdou bez organizovaného společenství druhých, bez toho, co jim předali ti, kteří žili před nimi.

Možná bychom mohli říci, že se toto blahoslavenství nějak dotýká všech, kteří si svou víru nevyrobili sami; možná i toho divocha, který v nějakém tom obřadu opakuje zkoušky, kterými prošel dávný hrdina jeho kmene.

Možná můžeme zajít až takto daleko, protože výzkumy ukazují, že jednou z podmínek jakž takž spokojeného života, tedy že člověk není úplně sám, úplně bez peněz, ve vězení atd., že jednou z podmínek bývá organizované náboženství; v těch velkých statistikách to dokonce vypadá, že skoro jedno jaké; hlavně, že se každý týden koná nějaký obřad. Být chudý na duchu, nevystačit si v duchovních věcech sám.

Pro úplnost musíme dodat, že toto blahoslavenství se viditelně netýká většiny lidí našeho západního světa, kteří žádné takové obřady nemají a také ovšem hlásí rok od roku a generaci od generace větší nespokojenost se životem, v takové rudé Číně je to pak ještě desetkrát horší. Není to ale první pokolení na světě, které takto dopadlo. Podobně na tom v Ježíšově době byla většina obyvatel římské říše. A pohanští spisovatelé té doby hledí se smutkem na ty doby, kdy ještě každý Říman nebo Řek na válečné výpravě tak trochu zažíval to, co třeba bájný Herkules. A tak v něj mohl věřit, Ale my, moderní lidé už tomu věřit nemůžeme, nemáme už tu zkušenost a na místo toho máme příliš veliký rozhled. Jak řekl Pilát: Co je pravda?

A tak již první Kristovo požehnání rozděluje a není požehnáním všem, ale v zásadě v ten čas a v tom místě jen požehnáním židům: Blaze vám, židé, protože vy ještě něčemu opravdu věříte. První blahoslavenství tak znamená rozchod z každým světem, který sám sebe pokládá za moderní, osvícený – s římskou říší prvního století ale i s naší dobou, která, jako ta římská doba, pomíjí a nebude tu nastálo.

Také druhé blahoslavenství neznamená sjednocení, ale rozdělení: Blaze těm, kdo pláčou. To je v příkrém protikladu se všemi náboženstvími východu, ovšem i se západními filosofy Ježíšovy doby. Buddha v zásadě řekl: Život je utrpení. Protože člověk pořád po něčem prahne, ale když toho dosáhne, je jednak zklamán, jednak má hned další potřebu. A tak je v zásadě nejlepší si nic nepřát. Tak se člověk vyhne smutku. Že někdo pláče znamená, že se na svět prostě nedívá tím správným způsobem.

Kdežto základem naší víry je zaslíbení. Již při stvoření dal Bůh lidem zaslíbení toho, co ještě nebylo, ale mělo být: Ploďte se a množte se, naplňte zemi a podmaňte ji. A řeč s Abrahamem začíná zaslíbením toho, co Abraham nemá a co je trápí: Zaslíbením země a potomstva. Blaze tomu, komu ještě něco chybí, kdo si dovede představit, že jeho život by mohl být lepší. Blaze tomu, kdo není zcela smířen s tím, co v životě ztratil, koho v životě ztratil, čemu se mu nedostalo. Člověk nemá být zcela smířen se svým životem; tím popírá možnost, že by to mohlo být lepší, že Bůh zamýšlel pro člověka život lepší – a tedy i tu možnost, že nám ten život lepší dá. Konečně, schopnost si trochu poplakat nad vlastním životem dává člověku citlivost pro tragédie druhých lidí. Kdežto pokud je člověk zcela vyrovnán se svým životem, bude mít větší sklon si říci: Já jsem se tím a tím srovnal. Tak co mi tu ten druhý fňuká. Život jde dál.

Soudím, zrovna v tomto bodě dal Bůh jistý díl poznání starým Řekům. Nikoliv však jejich učencům, ale autorům divadelních her, tragédií. V těch se obvykle někdo snaží vykonat, co je spravedlivé, velmi často z lásky k někomu blízkému, příbuznému či manželskému protějšku. Ale třetává se to z jinou věcí, která se pokládá za spravedlivou, často povinností k obci. Ve světě filosofů takový moment nemůže nastat, živí lidé ovšem až moc dobře vědí, že se to děje. Bůh mezi nimi tedy alespoň nějak zjednal průchod pravdě a alespoň touto cestou byli vedeni k soucitu a z toho, co nám zanechali, jsou dle mého právě tragédie to dodnes cenné a v jisté míře evangeliu blízké.

Závěrem tedy: Blaze těm, kdo se rozcházejí s touto osvícenou dobou, neboť jsou chudí duchem, cítí, že stojí před velkými tajemstvími a že před nimi nemohou obstát sami. Bez slov proroků a apoštolů, bez příběhů předků ve víře, bez kostelů, bez starých písní. A blaze těm, kdo nejsou zcela spokojeni se svým životem, kteří neztratili představivost, že by tedy jejich život mohl být i lepší, kdo především neztratili z očí, co Bůh se světem zamýšlel, co zaslíbil, a že to tak tedy zatím rozhodně nevypadá.

To nejsou slova, která bychom mohli tomuto pokolení vyhlásit hromovým hlasem: Hle, já jsem chudý na duchu. Hle, mám v srdci jistý žal. Kdo to bude následovat? Snad jen ten, kdo se v srdci cítí podobně. Ano, aniž bychom možná i chtěli, jsme tiší, lépe přeloženo, pokorní v tomto pokolení. Pamatujme však, že obrat v tom může nastat ještě dříve, než Kristus znovu přijde. Pamatujme, že i Kristovo pokolení bylo dobou filosofů ve vlastní domýšlivosti, že bylo dobou, která říkala: Kdo se na věci dívá správně, ten nemůže být nešťastný, ten nemůže plakat; dobou bez smyslu pro tragedii, dobou beu soucitu. Tato doba však pak dále už jen skomírala a netrvalo tak dlouho, než církev Boží získala doslova celou Evropu za dědictví. Ani Nový svět neosídlili filosofové a zenoví mistři, ale lidé velmi zbožní, jak v Severní, tak v jižní Americe. A dokonce i ta doba, která nám zanechala většinu toho pokroku, z nějž dodnes žijeme, první polovina 19. toletí, byla časem velkého návratu zbožnosti, byť dočasného. Chudí duchem možná zdědí zemi dříve, než bychom se nadáli, i když v tomto čase jejich hlas není příliš slyšet. Podle toho, co se již vícekrát stalo, lze naplnění Božích zaslíbení čekat i dříve, než by se člověk nadál.

Proto nebuďme smířeni s tímto časem, nebuďme smířeni s hříchy a dluhy našich životů, ani s nespravedlností, kterou jsme sami vytrpěli, neříkejme si: Muselo to tak být, mělo to tak být. Ti, kteří dovedou plakat, dojdou vyslyšení. Blaze těm, kteří pláčí, neboť budou potěšeni. Amen