Radujte se a jásejte. Ježíš neříká: Neberte si to tak, protože máte hojnou odměnu v nebesích; stejně pronásledovali i proroky, kteří byli před vámi. Říká: radujte se a jásejte. Přes to nemůžeme přejít jen tak bez zastavení. Už jen proto, že tohle z nás, troufám si říci, většina z nás nedělá. A můžeme snad jen tak přejít něco, k čemu nás vyzývá Kristus, Pán nebe i země? Nikdo nejásá, když je pronásledován.

Docela časté však je, že se člověk cítí ode všech tupen a pronásledován; když má pocit, že všichni o něm mluví lživě. Až by se zdálo, že takový pocit je člověku docela příjemný. Dobře, neraduje se z něj a nejásá. Ale je s ním celkem spokojený. Když jsou všichni proti mně, mám omluvu pro všechny své nezdary. Mám dokonce omluvu i pro všechno nesprávné, špatné ba zlé, čeho se dopustím. Tak se dnes i lidé obvykle omlouvají. Dobře, udělal jsem chybu. Ale podívejte se na všechny ty lidi kolem mě, jak ti se ke mně chovali. Kdo z nich má právo mě soudit? Nevypadám snad ve srovnání s nimi lépe? Když má člověk pocit, že jsou všichni proti němu, může se lépe soustředit sám na sebe.

Kdežto když člověk přizná, že se k němu mnozí podle svých schopností a sil chovali docela dobře, ba někteří velmi dobře, pak všechno, co provede, je na jeho účet, na jeho triko. Pak prostě udělal zlou věc, protože ji prostě chtěl udělat. Pak ovšem také musí přiznat, že je závislý na dobrotě spousty, nebo třeba jen pár lidí kolem sebe. Že lidi kolem sebe nutně potřebuje, že bez nich by nebyl tím, čím je. Že možná není ta výjimečný, že jsou třeba i lepší lidé, než on sám.

Takových dvě stě let vyznává náš svět podivné pravidlo: Když někoho všichni odmítají, když jsou všichni proti němu, tak ten je ten správný. Tohle přesvědčení vyrostlo z původně správného úsilí zastat se nespravedlivě vyděděných. Různých obětních beránků, obětí předsudků atd. Postupem času jsme se ale těmi údajnými otloukánky a oběťmi stali my sami. Nejdřív jsme se chtěli někoho zastat, pak nám došlo, že bychom se takto konec konců mohli zastat i sebe, že to bude fungovat stejně.

Jenže: Opravdu jsou hodní a laskaví lidé tak nenáviděni? Nezdá se mi to. Hodní lidé se jistě vystavují nebezpečí zneužití; jsou zranitelnější, patrně v životě zakusí více ran. To ano. Ale že by je všichni nenáviděli, to nevypadá reálně. Většina z nás spíše zná ve svém okolí nějakého hodného člověka, který bude spíš většinou lidí chválen. Bude proslulý svou dobrotou a laskavostí, všichni ho budou chválit. Jak by také ne, vždyť z něho jeden každý má prospěch. To je docela logické. Nakonec, sám Ježíš uzavírá svá slova větou: Tak ať svítí vaše světlo před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích. I Ježíš počítá s tím, že spravedlivého budou všichni chválit.

Takže bychom se na prvním stupni měli spíše zamyslet, zda i nás mohou všichni kolem nás chválit. Zda mohou být rádi, že jsme uprostřed nich. Pokud to tak není, pak je otázka, proč. Daleko bližší, jasnější odpověď je, že děláme něco špatně: Jsme možná příliš zaměření na sebe, máme necitlivé poznámky, vlastně se o druhé moc nezajímáme a neposloucháme je, nedržíme slovo, a kdo ví, co ještě. Apoštol Pavel říká: Vždyť království Boží není v tom, co jíte a pijete, nýbrž ve spravedlnosti, pokoji a radosti z Ducha svatého. Kdo takto slouží Kristu, je milý Bohu a lidé si ho váží. Písmo ví o tom, co je prostě normální a logické: Hodný a skutečně chápající člověk je oblíben – protože z něj mají lidé prospěch.

A tak ono pronásledování pro spravedlnost bude spíše něco, co z větší části spíše neznáme: Stav, kdy je člověk tak spravedlivý, že si ho všichni váží. Ale pak svou spravedlnost dotáhne dále. Například: Pomůže mi – za toho mám rád. Ale pak stejně pomůže i mému nepříteli. A za to, i když mi předtím pomohl, ho budu nenávidět.

Opět vzpomeňme na ty různé vzepjaté válečné časy, na kterých je vše lépe vidět: Skuteční bojovníci, hrdinové a trpitelé se většinou netouží pomstít prvnímu, koho chytí. Naopak, spíše brání pomstě na nevinných, zastávají se nyní bezbranných poražených. Za to je méně stateční lidé začnou nenávidět. Tak to je takový jeden příklad pronásledování pro spravedlnost.

Ježíš neříká pouze toto blahoslavenství. Před tím jich řekl sedm. Takže než si troufneme na toto blahoslavenství, měli bychom uvažovat o tom, zda jsme chudí v duchu, plačící, žíznící po spravedlnosti, milosrdní, čistého srdce, zda působíme pokoj. Protože Ježí neřekl toto blahoslavenství ani jako první. Řekl je jako poslední, svá blahoslavenství jimi uzavírá a korunuje.

A tak, toto blahoslavenství pro nás vždy bude pouze jako koruna našeho smýšlení a jednání. Začínáme vůbec tím, že pro sebe nechceme moc, že jsme spokojení s tím, co máme, že o sobě nesmýšlíme vysoko. Skoro jen tak se dá pokračovat v těch dalších blahoslavenstvích. A snad jednou v životě, snad v některých dnech, dojdeme tak daleko, že se naše dobrota už nemusí ohlížet na to, co si o nás myslí druzí lidé. Můžeme k tomu dojít v jisté fázi života, může nás ale i potkat jeden den (třeba se vám to stalo včera, před týdnem, před měsícem), že jsme natolik dobří, že už se nemusíte ohlížet na to, že svým jednáním ztratíme přízeň lidí. Všichni vás mají rádi. A vy znenadání řeknete někomu: To a to, co jsi udělal, nebylo správné. Nebo: Stěžuješ si neprávem, nic se ti nestalo. I když budete mít pravdu, ten člověk vás za to bude nenávidět. A i ostatní k vám ochladnou; přijde jim to moc příkré, celá věc se k nim donese zkresleně; třeba sami dělají tu samou špatnou věc a proto se budou cítit sami dotčeni. Nebo se zastanete někoho, koho lidé obecně nemají rádi. Hned nebudou mít rádi i vás. Ale vás už to tolik trápit nebude, protože budete mít čisté svědomí. Známe takový pocit? Zažili jsme ho? Snad někdy, ale zrovna časté to není.

Ale je to cíl cesty, která začíná chudobou ducha. Blaze chudým v duchu, neboť jejich je království nebeské. Tím to začíná. A: Blaze těm, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je království nebeské. Tím to končí. Kdo se na tu cestu dá, už se nemůže zastavit. Má sledovat své okolí, zda je za něj rádo. Pokud není, neměl by ustat ve své snaze, aby tomu bylo jinak. A musí také počítat s tím, že může dojít až do cíle. Až do cíle, kdy bude pro svou vlastní spravedlnost pronásledován. Ne, tam ještě po většinu času spíše nejsme. Ale můžeme tam dojít, může na to dojít. Kdo to ví dopředu, už se nebude ohlížet na lidi. Ale dokáže se v tu hodinu radovat a jásat, protože došel až stavu proroků.

Toto je tedy, bratři a sestry, stav, který je nám po většinu času zatím neznámý. A přece alespoň neseme společně tu bezdůvodnou zášť, která občas u některých lidí k církvi propuká. Aniž by viděli, kolik dobrého se toho v církvi děje; ba i přes to, nebo snad právě pro to, že to vidí. Přeci jen ale, v tom nejsme sami, to neseme společně. Buďme však připraveni i na to, že i uprostřed bratří a sester někdy může člověk velkou spravedlností přečnívat. Stane-li se nám to, nesme to se statečností proroků. Sami se pak snažme nebýt pronásledovateli spravedlivých. Dneškem končí výklad blahoslavenství. Ač jsou nezvyklá, daleká všednímu myšlení člověka, jimi musíme začínat a brát je vážně, jinak se těžko dobereme smyslu dalších Ježíšových naučení.