V dnešním čtení vyhlašuje Ježíš, že přišel Zákon ne zrušit, ale naplnit. Na to hned navazuje slovy: „Nebudeli vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů, jistě nevejdete do království nebeského.“ A pak začíná s novým výkladem přikázání Zákona. Každý výklad začíná slovy: „Slyšeli jste, že bylo řečeno … Já však vám pravím.“

To vede většinu novozákoníků k závěru, že Ježíš přikázání radikalizoval, dotáhl do důsledku. Že káže: Ne jen zabít je hřích, ale už se jen hněvat. Už ten, kdo se hněvá, jako by zabil. Už ne jen skutkem, ale i myšlenkou se dá odteď zhřešit. Odteď nestačí hlídat si co člověk dělá. Odteď musíme úzkostlivě hlídat i každou myšlenku. Od probuzení až po usnutí. A že se toho člověku honí hlavou hodně! Už ráno při většinou okoukané a ochozené cestě do práce nebo do školy. Člověk už nemá co nového objevit kolem sebe, tak se stáhne do sebe a myšlenky jen létají. No, upřímně, někdy to v práci ani ve škole není o moc lepší. Když se člověk v práci zaběhá, někdy jako by ruce už samy automaticky vykonávali navyklou činnost a hlava se rozletí, kam se jí zachce. A ve škole? Tam teprve. Je zrovna hodina geologie, struktura čediče není pro většinu z nás nijak zvlášť vzrušující záležitost, po poledni teprve ne, a učitel mluví jako uspávač hadů. Lokte na lavici, hlava klesá do dlaní, ale vlastně si také letí, kam chce.

Jako dítě jsem měl takové chvíle úniku vlastně rád. Většinou jsem si představoval, jak hoří škola. Ale někdy jsem také přemýšlel o tom, jestli je Bůh a jaký asi je, uvažoval jsem o tom, jak moc jsou vlastně rodiče hodní a že ségra, i když je mladší, to asi taky nemá lehké, že to třeba taky nemá lehké se mnou a tak dále. Někteří lidé jsou úplní mistři v takovém denním snění, v takových výletech do vlastní hlavy. Cestují po neznámých krajích, zažívají nevídaná dobrodružství. Přicházejí na neobvyklé pohledy na život a na svět. Někdy si to i zapamatují, sednou k papíru a sepíší to. Pak třeba vyjde dobrá knížka.

Ale když vezmu vážně to, co říkají vykladači nového Zákona, je takovým výletům konec. Bratři a sestry, zeptám se: Zažili jste někdy nutkavé myšlenky? Já jsem jimi dost trpěl, když mi bylo takových šestnáct. Je to takový stav, kdy se vám vkrádá do hlavy nějaká strašná myšlenka – urážka někoho blízkého, rouhání, podivný obraz. Čím více se ho snažíte zaplašit, tím víc se vtírá. Nedá a nedá pokoj. Nakonec člověk už nemůže myslet na nic, než jak zaplašit tu myšlenku. Ráno si přeje, aby až byl večer, aby usnul a nemusel na nic myslet. Večer ale usnout nemůže, zápas s nutkavou myšlenku mu nedá pokoj – a přál by si, aby už bylo ráno, aby se něčím zaměstnal a ta myšlenka mu už dala pokoj.

Tak to je tedy to vysvobození od Zákona v Ježíši Kristu? Nemít pokoj ani ve vlastní hlavě, i tam se obávat nebezpečí? Nebyl by býval pak pro člověka větším vysvobozením ten Zákon? Jo, bývávalo, zlaté časy, kdy bylo řečeno Otcům: Mysli si co chceš, prostě tohle dělej, tohle nedělej a budeš živ. Ta krásná svoboda, že by se člověk na ty nutkavé hlasy prostě mohl vykašlat a prostě jen dobře jednat. Jenže teď nám Ježíš zákon zrušil. Tedy naplnil, naplnil tak, že už v něm nemáme žádnou jistotu věčného života, když podle něj budeme jednat. Msuíme podle něj hlídat i své myšlenky. Myslím, že tu nemluvím jen o nějakých svých duševních potíží. Za svůj život jsem slyšel až příliš mnoho křesťanů říkat zoufale: Snažím se, co můžu, chci jednat dobře, ale svoje myšlenky prostě ovládnout nedokážu. Mě se tehdy stal vysvobozením Starý Zákon, a podobně ztrápeným jsem je také ordinoval, konkrétně tento verš z knihy Přísloví: „ Člověku je dáno pořádat, co má na srdci, ale na Hospodinu záleží, co odpoví jazyk.“ Doslova jsem se k němu upnul jako k poslední naději. A i když mě tento verš postupně uzdravoval z mého šílení, přesto jsem to těm starým Izraelcům záviděl, že je, protože měli prostě jen Zákon, strach z myšlenek nemusí pronásledovat ani trošku.

Otázka však je, jestli bylo co závidět. Minimálně v případě zákoníků. Již tehdy byly v kurzu myšlenky, které nakonec došly sepsání v hlavním spisu Talmudu, v Pirkej Avot. Tam se píše: Ohraďme Zákon plotem. Tady, obestavme Zákon takovými nařízeními, aby se jeho porušení zabránilo už v zárodku. V konkrétním provedení to není tak drsné jako nesmět na něco vůbec myslet, ale je to dost podobné. Člověk se nakonec může do těch preventivních příkazů tak chytit, že už nemůže myslet na nic jiného. A nakonec se těmito menšími přikázáními musí zabývat natolik, že už ani nevnímá jejich smysl. O tom pak Ježíš říká: „cedíte komára, ale velblouda spolknete!“ a nebo ještě hůře: „Odevzdáváte desátky z máty, kopru a kmínu, a nedbáte na to, co je v Zákoně důležitější: právo, milosrdenství a věrnost.“ No, asi to neplatilo úplně na všechny; nebo to alespoň neplatilo do budoucna – u ortodoxních Židů se člověk může setkat i s právem, milosrdenstvím a věrností. Někdy třeba taková úzkostnost také může přinést výsledky. A Kristus praví: „Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů, jistě nevejdete do království nebeského.“ Zákoníci a farizejové jsou určitá laťka. Neznamená to, že jsou nespravedliví. Ale je třeba víc.

A jak víc? Zradikalizovat, dotáhnout Zákon? „Už ten, kdo se hněvá na svého bratra“ Dávat si pozor i na myšlenky? A nechodíme tu náhodou v kruhu? Není právě tohle spravedlnost zákoníků a farizejů? Ano, zpřísnit, dotáhnout Zákon, to je opravdu spravedlnost zákoníků a farizejů. Hlídat vlastní myšlenky, to je cesta zákoníků a farizejů.

Protože „člověku je dáno pořádat, co má na srdci“. Myšlenka si poletuje hlavou jak chce, nejde ji chytit. Vždyť právě proto myslíme, abychom si věc mohli pořádně rozmyslet, než ji uděláme. Právě proto myslíme, abychom si každý náš čin mohli nejdříve nanečisto zkusit, než je uděláme. Kdo jedná bez přemýšlení, je nebezpečný sobě i okolí. Na nespočetných místech nás Písmo přímo vyzývá k rozvaze, abychom dobře přemýšleli o tom, co chceme udělat. Zkrátka, dokud je něco v hlavě, nic se neděje. Jde to převracet zleva doprava, nahoru dolu, pouštět dopředu a pozpátku a zatím se nic neděje. Ale jak se myšlenka promění v slovo nebo v čin, už to nelze vzít zpět. Proto snad lze dokonce doporučit, když někoho pronásleduje myšlenka na hřích, aby si tedy ten hřích raději přehrál. S celou přípravou, s provedením; ale především (!) se všemi důsledky, do detailů. A často pak člověka přejde i jen myšlenka na hřích. Zjistí, jak je hřích krkolomný, jak jsou naděje v něj vkládané nereálné a o co všechno krásné a dobré by jej hřích mohl připravit.

Pokud se přesto stále domníváte, že Kristus naplnil Zákon tak, že je zpřísnil, pak se ale ptám, proč se jím sám neřídil. U výroku „kdo svého bratra zatracuje, propadne ohnivému peklu“ si dole v poznámce můžete přečíst, že text doslova zní „kdo řekne blázne, propadne ohnivému peklu“. O osmnáct kapitol dále v tom samém evangeliu, slyšíme Ježíše, jak říká farizejům: „Blázni a slepci, co je větší: zlato, nebo chrám, který to zlato posvěcuje.“ Kdo řekne blázne, propadne ohnivému peklu. A v třetí kapitole Markova evangelia čteme: „Tu se po nich rozhlédl s hněvem, zarmoucen tvrdostí jejich srdce, a řekl tomu člověku: ‚Zvedni ruku!‘“ Já však vám pravím, že již ten, kdo se hněvá na svého bratra, bude vydán soudu.

Buď tedy Ježíš něco jiného říká a něco jiného dělá. A to je nemožné, takže to přeci jen všechno bude trochu jinak.

Za prvé: Čteme „každý, kdo se hněvá na svého bratra“. Mluví se tu o bratru. Je opravdu každý náš bratr? Nemyslí se slovme bratr spíše někdo, koho důvěrně známe, na koho se můžeme spolehnout a kdo spoléhá na nás? Nemyslí se tím, že je těžký hřích rozbíjet už založené důvěrné obecenství. Nenávidět bratry a sestry, v rodině, v církvi? Že je těžký hřích zlehčovat a posmívat se příbuzným, mluvit s pohrdáním a posměchem o někom z boží církve? Že je těžký hřích dělit křesťany na znovuzrozené a neznovuzrozené? Domnívám se, že to tak alespoň z části je, a že si na takové věci máme dávat velký pozor. Teď pozor: Naplnění zákona totiž není v tom, že se staráme především o svou osobní spásu, jak to dělali zákoníci a farizejové, ale že nám jde o společenství s bratřími. A že nám na srdci leží jejich spása. Tedy ne zákon jako prostředek naší spásy, ale zákon jako prostředek bratrského soužití a ochrany našich bližních.

Ale i Ježíš sám zlehčoval mnohdy svou matku a své bratry; a z farizeji a zákoníky byl vlastně také v jedné církvi, a přesto na ně hleděl s hněvem a nadával jim do bláznů. Takže někdy to asi jinak nejde, jen si každý dávej velký pozor, jestli ty jeho důvody jsou tak oprávněné, jako důvody samotného Krista. Jsou vaše důvody k hněvu, zlehčování a zatrcování opravdu tak pádné, jako důvody samotného Krista? Ale někdy to opravdu jinak nejde. Ovšem pak přichází ke slovu závěr Ježíšova přikázání. Když takové věci začneme, už jsme se se svým protivníkem vydali k soudu. Kdo se někdy soudil o nějakou malichernost později zjistil, že mimosoudní domluva by vyšla obě strany nepoměrně laciněji než soud. Na soudu se ukáže, kdo je v právu, kdo má pravdu. Soud bude nestranný. Bude totiž soudit někdo jiný, než mi. A ukáže se, že nikdo z nás není zcela v právu a že je toho hodně, za co bychom měli platit. Vyjde o nás najevo všechno. Pak nevyjdeme, dokud nezaplatíme do posledního haléře. Jsme ochotní to podstoupit?

Závěrem tedy: Kdo se hněvá na bratra, kdo jej snižuje, kdo jej zatracuje, už se s ním vydal k soudu. To není vůbec dobré, ale někdy není zbití, jak ukazuje sám Ježíš. Důležité je, že jsme teprve na cestě. Někdy na tu cestu musíme vyjít, ale bude pro nás lepší, když se dohodneme cestou, ještě před soudem. „Přinášíšli tedy svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem; potom teprve přijď a přines svůj dar.“ Tímto přikázáním naplnil Ježíš Zákon! Dal nám možnost smíření, smířil svět s Bohem, když sám sebe přinesl jako dar na oltáři kříže. A právě předtím byl nakonec pamětliv svých slov, když řekl: „Otče, odpusť jim, neboť nevědí co číní.“ „Přinášíšli tedy svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem; potom teprve přijď a přines svůj dar.“