Jsme dnes na světě skoro jako sirotci. To nejobávanější, co se mohlo stát lidem starého světa. Sibiřský kmen Tuvijců má dokonce druh velmi smutných písní, zvané píseň sirotka. Zkrátka, jak člověk nebydlí v domě plném příbuzných, je to špatně, říká zkušenost dávných věků. Uprostřed domu je oheň, kolem něj všichni naši. Za plotem nepřátelé o to těsněji máme jeden druhého.

U nás je to trochu jinak: Ať mě nikdo neotravuje. Vítězstvím v životě je mít své vlastní místo. Svůj pokoj, pokud jste dítě. Svůj byt, pokud jste dospělí nebo manželé. Nu, není to tak bez důvodu. Jeden člověk. Jeden člověk dovede otrávit všechno. Všichni jste přátelé, jste rodina. Ale jeden člověk vám po straně řekne něco zlého. Najednou je celé bezpečí pryč. Jako by člověk z matčina lůna vyšel do světa zimy, ostrého světla a ostrých zvuků. Jeden člověk z vašich blízkých vám řekne nebo udělá něco zlého a už jste na světě sami. A už byste také raději byli na světě sami.

A nemusí zůstat jen u toho. Řekne, udělá něco vám. A vy už si říkáte: Sem už nemůžu patřit. Řekli mi, cítil jsem to tak, že jsme všichni dohromady. A teď se ke mně chová někdo, jako bych sem neměl patřit. Jako bych byl něco, co se najde někde v lese a je jen k použití. Když si to myslí jeden z nás, nebudou si to za chvíli myslet všichni? Dobrý odhad. Kdo proti vám něco má, dá si tu práci, aby to tak za chvíli viděli všichni. A za chvíli budete vy tím, kdo stojí za plotem a na koho celé společenství od ohně pokřikuje, ať jdete pryč. Všichni se kolem sebe tisknou kolem ohně a vás ženou pryč.

A koho vyženou dalšího? U jednoho nikdy nezůstane. Někdo se vás zastal. Anebo nebyl dost proti vám. Všichni si to pamatují. A až zas jednou přijde nepříjemná chvíle, on bude na řadě. A ubere se další člověk. A při další příležitosti další. A pak už jich bude opravdu málo. Třeba čtyři lidé. Tři se spiknou proti jednomu. A pak dva proti jednomu. Skončí to peklem: Dva lidé proti sobě. Stejně tak, jak to začalo. Jeden, který vám po straně dělá nebo říká něco zlého. A tehdy je ještě společenství. Nyní už jsou lidé jen sami dva. Žádné společenství. Jen zápas dvou lidí, dva lidé, kteří se navzájem trápí. To je peklo.

Ježíš to všechno vrací zpátky. Obnovuje dobrý boží řád. To on nás přivádí z našich bytů, z našeho soukromí zpět na jedno místo, kde jsme opět pohromadě. Všechny vyhnané; všechny, kteří by raději byli sami. Ale tak není nikomu trvale dobře. Bude si alespoň číst o jiných lidech v knihách a novinách. Půjde se na ně podívat ve filmu. Bude z bezpečí svého gauče sledovat jejich životy v televizním seriálu. Se strojenou nevolí si poslechne příběh své ulice od mnohomluvného člověka, kterého potká na ulici. Člověk vždy bude chtít vědět, co druzí dělají. Bude si představovat, jaké by to bylo, kdyby někam patřil.

A najednou je to tu. Sedíme tu společně v Kristově jménu. Je to jako vzbudit se z narkózy ve společenství sester a doktorů jsem zpět. Najednou jsme tu všichni spolu jako jeden lid, jako jeden kmen, jeden rod a jedna rodina. Jako staří Izraelité jsme se vrátili do své země.

A proto Kristus odsuzuje ten zločin nové nenávisti mezi novými bratry. Kristus odsuzuje ten zločin nenávisti v nové rodině víry. Kdo se hněvá na svého bratra bez důvodu, bude vydán soudu. Tedy je tu podle Krista nějaký soud. Soud musí být vždycky tam, kde je opravdu hodně lidí po hromadě. Ty lidi shromáždil Kristu ze všech pokolení, jazyků, národů a ras. Je zde jedna velká světová církev a v ní platí tento soud: Kdo se hněvá na svého bratra bez důvodu, ten tedy patří soudu. Protože to dalo velkou práci a velkou cenu, shromáždit církve z celého světa. Velkou námahu s křížem na zádech a velkou cenu krve, prolité na Golgatě. Kdo po tom všem, kdy je bezpečí rodiny obnoveno z navzájem si cizích lidí, schovaných ve svých obývácích, když je z nich znovu rodina; kdo se teď hněvá na svého bratra? Bude vydán soudu. Soudu apoštolů, kteří byli úplně sami na celém světě se svým evangeliem. Soudu mučedníků, kteří umírali v římských a jiných arénách a v publiku viděli své bratry. Tak pro ně to dělám, říkali si v poslední hodině. Tak pro ně to dělám, aby církev rostla v jedinou rodinu boží.

A tak jsme vystaveni soudu. Někdy můžeme mít zcela dobrý důvod hněvat se na svého bratra to je potřeba říci. Ale ten důvod je vystaven soudu: Je to opravdu tak vážné? Má ten hněv cenu vyhnání druhého od společného kruhu, od společného ohně? Je potřeba, aby druhý stál někde v chladu stranou a přemýšlel nad sebou? Udělal opravdu tolik zlého? Někdy i ano. Ale je třeba to vážit vahou lidského společenství, které už bylo jednou rozbito. Když Eva svedla Adama. Když Adam žaloval na Evu. Když Kain zabil Ábela. Když nás samé už jednou od někudy vyhnali. Má cenu udělat to samé někomu jinému. Někdy ano. Ale daleko méně často, než to děláme.

Kdo snižuje svého bratra, bude vydán radě. Kdo bude v takové úzké radě? Už asi ne všichni spravedliví. Protože spravedlivým se člověk stane skoro náhodou ve správnou chvíli udělá správnou věc, ani neví jak. V takové radě bude snad Pavel, Petr a Jakub. Lidé, kteří mají svoje názory, ale dají vlastní čest, vlastní zdraví, vlastní život za to, aby z církve neztratili jediného. Ale my jim vlastně nejsme tak daleko. Nebolelo by nás, kdyby k nám někdo přišel s papírem, na kterém by bylo napsáno vystupuji z církve? Jistě by bolelo. Jistě by bolelo. My přece víme, jak nevyčíslitelnou cenu má jeden každý, kdo je tu mezi námi. A shledáváme-li snad na něm nějakou chybu, tak to stojí za celý život, abychom mu vysvětlovali, abychom se k němu snažili dojít a ukázat mu, v čem je pravé tajemství víry.

Kdo svého bratra zatracuje. A jsme zas u toho, tentokráte z druhé strany. Nejsme už ti, kdo jsou vyhnáni. Ale ti, kteří vyhánějí. Po tom, co se to všechno dalo dohromady. Po tom, co se z osamělých lidí stalo toto společenství. Pak to znovu rozbijeme? Pak řekneme: Ten sem nepatří a budeme ho štvát, dokud nezmizí? A koho pak dalšího? Ano, to je to pelo, o kterém jsem už mluvil: Pak zůstaneme jen s jediným člověkem, kterého budeme nenávidět. To je peklo.

Takže se jde na někoho hněvat. Ale musíme dobře zvážit cenu toto hněvu. První to, zda na něm nakonec neodsuzujeme svoje vlastní chyby. Můžeme někoho snižovat, dobrá: Ale zvažme, že snižujeme někoho, kdo stál za život Kristu, Petru, Jakubu, Pavlu, Janu. Dobrá, snižujme si druhé ale pak za ně také buďme ochcotni zemřít. Pak můžeme hodnotiti druhého, až ho budeme ochotni vyvažovat vlastním životem. Klidně si snižuj druhého, pokud jsi už kvůli němu něco ztratil a jsi ochoten to ztrati znovu.

Ale nezatracujme nikoho, ani ty mimo nás. Protože my jsme přece ti, kteří zvou znovu ke společnému stolu v kruhu rodiny, ke stolu Kristovu. Amen