Předobrazem Ježíšova kázání na hoře je požehnání na hoře Gerizímu a zlořečení na hoře Ébalu po příchodu do zaslíbené země – jak Ježíš řekl: Zkoumáte Písma a Písma svědčí o mě. Stejně jako toto předchozí požehnání, i Ježíšova slova znamenají rozdělení; jak už jsme si všimli minule. Buď tak, nebo tak. Obojí nejde, nějak napůl tak a napůl onak nejde.

Tedy i to, že tiší dostanou zemi za dědictví. To je v přímém rozporu s tím, co dnes můžeme slyšet ve veřejném rozhovoru: Věci je potřeba správně komunikovat. To rozhoduje o úspěchu či neúspěchu věci, to je zásadní. Pokud něco nefunguje, tak jen proto, že se to špatně komunikuje. Podle tohoto přesvědčení tedy tiší nemohou nikdy dosáhnout ničeho.

Nicméně, pokud někoho slyšíte mluvit na veřejnosti, v novinách, v rádiu, na internetu, máte tak 90 procent šanci, že řekne právě toto: Je nutné to správně komunikovat. Ježíšova slova se zjevně s takovým přesvědčením zcela rozcházejí; jako se vůbec zcela rozcházejí s vládnoucím přesvědčením jeho času. I ve starém Římě začínal člověk obvykle veřejnou dráhu jako advokát. Jako ten, kdo umí případ dobře podat. To byl vůbec předpoklad pro to, aby mohl veřejně působit. Musel to umět vykomunikovat. Ale, jak jsem řekl, Ježíšovo blahoslavenství říká pravý opak a s tímto přesvědčením se zcela rozchází.

Na jiných časech a na druhých lidech se chyby ukazují lépe a proto jsme tím příhodně začali. Nicméně pak se podívejme i na sebe: Nebyl snad skoro každý z nás ve školních létech přesvědčen, že zkoušku je potřeba „vokecat“, především nepřestat mluvit? Nebylo času, nenastávají chvíle, kdy sami nevěříme tomu, že tiší dostanou zemi za dědictví? Hřích, který vidíme ve veřejném životě, hřích předních mužů a vládců nakonec vždy vychází z toho, co si myslí většina lidí.

Když jsme tedy vokecali maturitní zkoušku, zkusme se zeptat: Byli bychom rádi, kdyby zkoušku dobře vokecal třeba lékař, který nás následně bude operovat? Kdyby jí vokecal někdo, kdo nám bude doma zapojovat plyn? Ne, u těch nejvíce doufáme, že měli nějakou praktickou zkoušku, že nejlépe absolvovali nějakou pitvu nebo plynové potrubí obravdu před nějakou komisí dotáhli.

Zrovna u těchto profesí se pak zjevně naplňuje, že tiší dostanou zemi za dědictví: Zrovna lékaři a řemeslníci nevynakládají mnoho za propagaci; u dobrých řemeslníků má pak člověk téměř pocit, že žijí v rámci nějakého utajovacího programu. Lidé si to řeknou mezi sebou, stačí činy, nemusí se to nijak zvlášť komunikovat. Tito lidé rozhodně nemají o práci nouzi, v nouzi také něžijí a když na to přijde, na nich dost z toho každodenního života spočívá, jsou to skutečně dědicové země.

Ježíšova blahoslavenství se sice v plnosti naplní až s jeho druhým příchodem, z části se však již mnohokrát naplnila již nyní. Kristus ostatně řekl: „Království boží již je mezi vámi.“ Velká část půdy zejm. v Evropě za Alpami je např. dnes obdělávatelná jen díky tichým Benediktýnským mnicům, kteří ji kdysi dostali za dědictví jako úhor nebo bažinu a úrodnou ji učinili. V naší zemi a zvláště v tomto kraji můžeme připomenout krásná hospodářství našich evangelických emigrantů na Volyni a jinde – těch, kterým v jejich zemi nebylo dovoleno nahlas vyznávat a hlásat jejich víru, kteří měli zmlknout. Na Kristova blahoslavenství se vyplatí vsadit již nyní, již teď skutečně fungují.

Každý z nás si z toho může vzít jedno: Není tolik potřeba mluvit o lásce, není zas tolik potřeba říkat druhým lidem, jak moc je máme rádi, protože to téměř vždy jde ukázat činy. Většinu času lze jednat tak, že z toho druzí poznají, že je máme rádi. A naopak, nezaznamenal jsem příliš veliký dlouhodobý spěch různých rad, jak s druhými „komunikovat“, lidé už to také dost znají, a buď hned, nebo po nějakém čase se nedovedou zbavit dojmu, že se je prostě snažíte, jak se říká, „vohnout“.

Jako u všech Kristových blahoslavenství, ani toto se na první pohled nejeví jako něco příjemného, žádoucího. Slovo tichý, které tedy doslova tedy znamená krotký, zkrocený, bylo u Řeků slovo, které nelze v dobrém smyslu užít u svobodného, vzdělaného člověka. Jeho svoboda spočívala v tom, že mluví na veřejnosti, že dokazuje sebevědomí. Krotkost byla dobrá vlastnost pro otroka, nevzdělaného primitiva, dobrého tak akorát na tu práci. Ten také veřejně neměl co rozprávět; co by nám taky asi řekl.

Jak jsme již řekli, slovem tichý, asi celkem trefně, přeložili naši překladatelé slovo krotký, zkrocený. Bylo to slovo, které se také běžně užívalo u zvířat, třeba u koňů. Pamatujme ovšem: Aby mohl být někdo zrocen, musí mít nejdříve nějakou sílu. Tichost, které Kristus žehná, je síla, ovládaná bázní před Bohem. Tichým, který obdrží zemi, se nemůže stát zbabělec, lenoch nebo změkčilec. Ježíšovo blahoslavenství předpokládá, že člověk nejdříve něco umí, že je schopen jednat – a ovšem, vědom si své síly, podřídí ji Bohu. Ti Benediktýni, co mítily lesy a tahaly kameny z polí, na to ostatně nutně museli mít docela fyzičku.

Řekové, jejichž pohled na svět vládl Ježíšově době, zaměňovali tichost, krotkost se slabostí. Dodnes člověk nejspíš nezabrání tomu, aby lidé zaměnili to, že se k něčemu nevyjadřuje s tím, že o věci nic neví. To, že člověk něco přejde s tím, že mu věc nevadí. To je nevyhnutelná cena, tak říkajíc, tiší nezdědí zemi úplně zadarmo.

Tichost, které Ježíš žehná a které zaslibuje budoucnost, je tichost člověka, který o věci něco ví, protože s ní má zkušenost, protože ji dělá. A protože ji dělá, často už nemá času a sil o ní mluvit. Má zkušenost, že věc je docela náročná, že ji nejde nějakou zkratkou, vtipem ojasnit. Že by to bylo na delší povídání a že delší povídání nikdo poslouchat nebude. Tedy, někdo bude, vždycky se najde někdo, kdo bude mít zájem i o delší povídání. Veřejné místo však do určité míry vždy bude patřit vtipné zkratce a slovům, proneseným s patřičnou povýšeností. Bohužel, tam nejspíše budeme vždy trochu slýchat, co jsme slyšeli už stokrát.

Tichost, která více koná a méně mluví má jistě zaslíbení. Zároveň nejde nedodat, že bude vždy muset uprstřed řečí ostatních snášet ten pocit „já přece o tom něco vím, tohle přece není pravda“. „Tohle přece není moje zkušenost.“ A nejčastěji asi „tohle už jsem mnohokrát slyšel, ale opakováním se z toho pravda nestala“. Mírnost a tichost vzbuzuje hlad a žízeň po spravedlnosti. To dalšího blahoslavenství z toho dnešního vychází. Tiší zdědí zemi, vsaďme na to. Ale vězme, že bez spravedlnosti, bez toho, že bude odhlano, co je pravda a co prázdná řeč, bez toho není zaslíbením úplným. Amen