V dnešním blahoslavenství spojuje Ježíš dohromady úplně základní potřeby – hlad a žízeň – s tím, co se obecně pokládá za potřebu, která jaksi leží nejvýše z rúzných potřeb: Spravedlnost.

Alespoň v tzv. Maslowově pyramidě potřeb takhle věci leží: Dole hlad a žízeň, nahoře tzv. seberealizace; což je podle této teorie je instinktivní potřeba naplnit své schopnosti a snaha být nejlepším jakým jen člověk může být. Což je skutečně, plus mínus spravedlnost.

Když chápeme spravedlnost jako na vrcholu lidských potřeb, má to svoje slabiny. Sice hezky zní, že je to vrchol – ovšem to znamená, že jak stavíme tu pyramidu na sebe, hlad a žízeň je první, spravedlnost pokládáme jako poslední. A tedy, svým způsobem, může být a také nemusí.

Jak ta pyramida potřeb roste směrem vzhůru, tak jednotlivé stupně se stávají průhlednějšími, čím víše, tím je více zahalují oblaka. Jedni tedy řeknou: Hlavně, ať je co žrát, spravedlnost, to je nepraktické. To je pro lidi s hlavou v oblacích. Izraelci na poušti říkají Mojžíšovi: „Kéž bychom byli zemřeli Hospodinovou rukou v egyptské zemi, když jsme sedávali nad hrnci masa, když jsme jídávali chléb do sytosti. Vždyť jste nás vyvedli na tuto poušť, jen abyste celé toto shromáždění umořili hladem.“ Boha tím uráželi, ale přeci jen: Lidsky se to dá pochopit, pokud někdo hlad a žízeň zažil. Písmo zachovává takové řeči, podobně jako námitky učedníků Ježíši, protože na to něco je; je tam alespoň nějaká zažitá zkušenost.

Myslím horší je, pokud se ty hrnce masa přímo zamění se spravedlností. Tedy, jediná spravedlnost, která nás zajímá, je, že nikdo nemá hlad a žízeň. Taková spravedlnost však vždy nutně potřebuje faraona, který všem všechno veme a pak každému trochu něco dá. Jak opět říkají Izraelci: „Vzpomínáme na ryby, které jsme měli v Egyptě k jídlu zadarmo“. Bohužel, tak v posledním století, pokud je z církve vůbec slyšet něco o spravedlnosti, bývá to tato tzv. sociální spravedlnost. Uspořádání, jaké měl Egypt, faraonova vláda. Kromě jiných věcí, faraonova vláda nakonec vždycky nakonec dojde k tomu, že některých lidí je moc, třeba Izraelců, a že nezbývá, než naházet něčí děti do Nilu. Dříve či později, jako v Písmu, se objeví „nový král, který o Josefovi nevěděl“. Ani my nemůžeme počítat s tím, že v uspořádání, jaké měl Egypt za faraonů, jaksi sami od sebe zůstanou ty „hodnoty“, které jedna generace měla za samozřejmé. Cena každého lidského života a podobně, to nnení věc každému samozřejmě jasná a zjevná.

Hlavně ale: Člověk ve skutečnosti opravdu nepotřebuje jídlo více, než spravedlnost. Potřebuje obojí stejně. Dobře to můžeme vidět na lidech, kteří dlouho nemohou najít práci. Jak tím trpí, jak rychle scházejí. Při tom nejsou o hladu, nemoří je tvrdá námaha. Přes to, jak jsem slyšel svého času od příbuzného: Po jednom dni marného hledání práce se cítím jako horník po směně v dole, nemám sil. Nebo jinak: Kdo rád leží v nemocnici? Při tom tam opravdu musí jen ležet, jídlo mu přinesou, je tam teplo. Ale každý je raději ve svém, se svými, raději jí vlastní jídlo. Dobře to popsal spisovatel Dostojevský: Kdybychom zařídili, že lidé budou celý den v horké lázni, jídlo a pití jim ta budou nosit až po nos, nic jim chybět nebude, uplyne jen pár dní a lidé začnou rozbíjet věci – jen aby se něco dělo. Vzpomínám si ostatně z dětsví, jak vše, co mělo sloužit všem, za docela krátkou chvíli někdo rozbil – telefonní budku, autobusovou zastávku atd.

Člověk totiž potřebuje vidět, že jeho jednání má nějaký dopad, že jeho jednání něco na světě mění, že svět na jeho jednání nějak odpovídá. Ve skutečnosti je to stejně silná potřeba jako hlad a žízeň. Ve skutečnosti tyto potřeby nejsou u člověka uspořádány do pyramidy, jsou stejně důležité. Ani to není tak, že by člověk k touze po spravedlnosti dospěl teprve s věkem: Už nemluvněti zavěšujeme nad hlavu šňůru s hračkami, aby do nich mohlo strkat rukou a vidělo, že to působí nějakou změnu, nějaký zvuk a pohyb, že mu svět odpovídá.

Spravedlnost, o které mluví Ježíš, je totiž na prvním místě spravedlnost, kterou mohu konat já. Psycholog Maslow se v tomto skutečně trefil, je to skutečně na prvním místě „instinktivní potřeba naplnit své schopnosti a snaha být nejlepším jakým jen člověk může být“. Hlad a žízeň po spravedlnosti na prvním místě vycházejí z toho, že v Božím stvoření mám nějaký úkol, že mám být potřebný. Že by nemělo být možné, abych ze světa zmizel bez povšimnutí. Že bych na světě chyběl.

Člověk si však nevystačí s tím, že toto bude říkat sám sobě. Když člověk posuzuje sám sebe, buď dovede sám sebe nakonec ze všeho vyvinit, nakonec mu vyjde, že vlastně vše udělal správně. A nebo sám sebe za vše zatracuje, zpochybňuje i to, o čem by všichni ostatní přiznali, že je dobrý. Ve svém vlastním soudu končí člověk buď ve spokojené lhostejnosti, nebo v zoufalství. Člověk tedy vnitřně tíhne k tomu, aby byl posouzen. Hladoví a žízní po nejvyšším soudu – po nejvyšším soudci.

Spravedlnost je tedy na prvním místě, co mám dělat já. A teprve proto, že to vše musí posoudit soudce nejvyšší, terpve tehdy se spravedlnost týká ostatních lidí. Pokud já mám být skutečně dobře posouzen, skutečně dobře změřen, potřebuji vidět, že se stejně měří ostatním. Že ten soud není jen nade mnou, ale nad celým světem. Ale ten hlad a žízeň po spravedlnosti, který Ježíš blahoslaví, kterému žehná, ten správný hlad a žízeň po spravedlnosti, vždy začíná u toho, co dobrého, potřebného a užitečného mám na světě dělat já.

Závěrem tedy: Nepodceňujme hlad a žízeň po spravedlnosti. Je to úplně stejně základní potřeba člověka, jako potřeba jídla a pití. Pohané a ti, kteří jim naslouchají, se pletou v tom, že nejdříve je potřeba jíst a pít, pak nás možná bude zajímat spravedlnost. Ne, tyto dvě věci jsou na stejné rovině. Počítejme s tím, že lidé v skrytu prahnou po soudu nad celým světem.

A nedivme se, že svět kolem nás tak často ohlašuje konec světa, častěji a blíže, než pomalu o něm kdy mluvila církev. Kolik věcí již za našeho času mělo zničit svět: Jaderná válka, ozńová díra, že dojde ropa, přelidnění, dnes změna počasí, meteorit – každou chvíli něco, nikdy to nenastalo. My hlásáme ten skutečný konec světa, ten skutečný soud, který je v ruce Boží. Soud nad celým světem, jak jsme slyšeli na začátku od apoštola Pavla, je součástí našeho evangelia. Každý nakonec prahne po tom, aby mělo nějaký smysl a dopad, jak na tomto světě jednal. Na rozdíl od dnešních proroků zkázy, které slyšíme na každém kroku, my hlásáme nejen konec, ale i nový začátek, nové stvoření. Na rozdíl od těch, kteří nám hlásají odosouzení a zatracení za hříchy, které ani hříchy nejsou, kteří stále probouzejí jen vinu za to i ono, my hlásáme i vykoupení a odpuštění v Ježíši Kristu. Blaze milosrdným, neboť oni milosrdenství dojdou! O tom však až příště. Amen