Spatřujeme dnes mnoho lidí, kteří jako by dnešní Ježíšova slova neslyšeli; rozhodně nevěřící svět se s nimi zcela míjí. Bohužel však i mnoho křesťanů, ba představitelů církví. Bije to do očí, v podstatě jen zbývá, aby to někdo nahlas řekl.

To hlavní dnes, jak se zdá, je vysílat dobré signály – tedy dostatečně před sebou vytrubovat. Toto slovní spojení „vysílat signály“ je lidem právem na posměch. Předpokládá to, že děláte všechno dobře a jediný problém je v tom, že vás lidé nepochopili. Že jste svoje dobré úmysly dost nepředvedli. Nepočítá se vůbec s tím, že třeba opravdu neděláte věci dobře a je to vidět. A nebo, že je třeba děláte dobře, ale lidé o to ani tak nestojí a stát nebudou. Nepočítá se totiž s tím, že věci se mají dělat kvůli Bohu.

Přesto jsem tato slova, že „musíme k někomu vyslat signál“ slyšel vícekrát i na synodu, který stojí v čele naší církve. A velmi mě to poděsilo. Není přece naším úkolem vypadat dobře před lidmi. Jistě nemáme ani zbytečně pohoršovat, o tom je mnoho psáno v epištolách. Ovšem tedy, zopakujme zřetelně ta slova „nevytrubuj před sebou“, nevysílej signály.

Na druhou stranu totiž, vůbec nevíme, kolik lidí tato Ježíšova slova vzalo vážně. A dokonce kolik nevěřících koná dobré skutky tajně, aniž by slyšeli přímo evangelium. Ale protože evangelium ovlivnilo naši kulturu natolik, že mnoho jeho příkazů pokládají i nevěřící za samozřejmé, aniž by věděli, odkud vzešly. Každopádně, kdo ví, kolik lidí dnes koná dobré skutky tajně? To právě nemůžeme nikdy vědět. Právě proto, že dobré skutky vykonali tajně.

Pokud lidé jednají dobře, aniž bychom jim to řekli, pokud lidé jednají dobře i bez našeho příkladu, není to znepokojivé? Vkrádá se otázka, na co tu tedy my, křesťané, jsme. Ne, není to znepokojivé: Ukazuje se jen, že Boží vláda sahá dál, než bychom sami čekali. Ukazuje se, že Bůh skutečně panuje nad mnohými srdci. Sám Kristus Pán byl překvapen vírou římského setníka – dokonce řekl „takovou víru jsem nenalezl ani v Izraeli“. I spravedlností jiných pohanů byl křekvapen.

Ale něřekl na to: Tak to jsem přišel zbytečně, lidé konají dobré skutky i beze mne. Ale právě i proto přišel, aby lidé poznali, že Otec, který vidí, co je skryto, odplatí. Přišel i proto, aby lidé viděli toho Pána, kterému sloužili, aniž by ho znali. A náš úkol, zvláště dnes, je právě v tom: Hlásat, že ten Bůh, kterému lidé spravedlivými skutky slouží, skutečně existuje. A že jistě odplatí.

Když čteme kroniky biskupů temného středověku, tak mezi šestým a desátým stoletím, zarazí nás, jak často za nejdůležitější pokládají stavbu krásného kostela; mezi hlavními dobrými skutky sv. Václava čteme „kostely zlatem zdobil“. Ale ti právě správně pochopili, že hlavním úkolem církve je říkat lidem: Kristus kraluje. A proto, když děláte, co je spravedlivé a milosrdné, neděláte to zbytečně, mebude to zapomenuto. Konáte to ve službě velkého krále. V časech, které byly daleko náročnější, než ten dnešní.

To, co církev tehdy stavěla na odiv, byl krásný obraz Krista, který sedí na trůnu, obklopen anděly. A v ruce má knihu života se skutky všech lidí. Třetinu církevních příjmů biskup dával chudým; ale o tom se tolik nemluvilo, to bylo nějak samozřejmé. Dnešní církev vystaví v propagačním materiálu obrázky chudáků, které jsme obdarovali. Nebo nějaký jiný dobrý skutek, který jsme vykonali – jak jsme vynadali prezidentovi, nebo ho naopak pomohli zvolit. Poselství míří k lidem: Pohleďte, potřebujete nás, konáme dobro. Naše poselství by však mělo být: Potřebujete Krista. Protože ten je jedniný dobrý. Proto také jako jediný skutečně ocení a nezapomene skutečně dobré skutky. O nás samotných netřeba mluvit; jsme jen neužiteční služebníci.

Vezměte, že skutečně spravedlivý člověk nepřijde k nám, aby nám říkal „křesťané, pohleďte, kolik dobrého toho dělám a oceňte mě“. S takovými lidmi, obvykle nevěřícími, se sice někdy potkáme, kteří nám jako jedinou věc touží sdělit, že jednají dobře – já osobně u takových lidí hned vypínám, nezajímá mě, co říkají. Lidé dobří ve vlastních očích Krista nepotřebují. Ale skutečně spravedlivý člověk spíše zatouží zajít na bohoslužby a uslyšet písně o slávě Boží; možná se dokonce jen posadí v kostele před tím obrazem Krista, aby se ujistil: Nedělám dobré věci nadarmo, Hospodin kraluje. Ze Siónu, z místa dokonalé krásy, zaskvěl se Bůh.

U církve, která si zakládá na vlastních dobrých skutcích, si ovšem máločím můžete být tak jisti, že při jejích bohoslužbách právě z té slávy Boží, z toho místa dokonalé krásy, mnoho nepocítíte. Spíš se dozvíte, jak nás moc svět potřebuje. Jenže právě, protože Bůh koná a Bůh jedná, to tak úplně není. Bůh může vzbudit Abrahamovi děti i z tohoto kamení, jak říkal Jan Křtitel.

O mnoho lepší, než stavět na odiv skutky spravedlnosti, není ani předvádět se veřejně s modlitbami, s pohnutím vlastního srdce. Jako ve štítu naší církve bude nejspíše chudák, kterému jsme pomohli, vě štítu jiných církví zas bude obvykle mladý člověk, často hezká žena, který nebo která se modlí s rozepjatýma rukama se svitem v očích. Fotografie byla nejspíš zachycena během nějaké chvály. A ovšem, některé z nich jsou skutečně zbožné a mluví o velikých skutcích Božích, jak Duch dává. Mnoho z nich však vlastně nemluví o Bohu, ale o člověku. Říká: Pohleď, Bože, jak Já tě mnoho miluji, jak moc je Moje srdce pohnuté. A opět se to dělá kvůli světu: Pohleďte na nás, protože my věci skutečně prožíváme. Je to o něco přitažlivější, než fotografie vděčných obdarovaných. Protože si alespoň někdo řekne: Tak takové pohnutí srdce bych chtěl zažívat také. Ještě více lidí to však odradí, protože si řeknou: Já nechci být ten člověk s rozepjatýma rukama se svitem v očích.

Nicméně, naše odpovědi Bohu jsou stále jen lidské odpovědi. Viděl jsem celkem nedávno bohoslužy v severovýchodní Indii. To je fakticky nejkřesťanštější místo na zemi: Krista vyznává devadesát procent obyvatel, z nichž velká většina chodí do kostela – toho jsme nedosáhli ani v tom středověku. A ovšem, zvláštností mnohých bohoslužeb je, že během nich lidé, ve zbožném pohnutí, začnou dělat kotrmelcekolem kostela. Nu, je to divné. Ale jak jsem řekl, kde jinde na světě je devadesát procent křesťanů – až nám se tohle povede, ano, pak je suďme.

Zároveň bude těžké tohle předložit světu a říci: Vidíte?! Tak tohle pro vás máme. Chci tím říci, že naše zbožné pohnutí, jakkoliv upřímné, není to, co máme ukazovat. Ale je mezi námi a Bohem. Vícero mých přátel se modlí v jazycích – doma, protože něvěřící by nepochopili, co se děje. Na slávu Boží máme ukazovat, ne na sebe.

Můžeme světu předvést, jak obadorováváme chudé. To je asi to nejslabší, protože mnoho pohanů – pravda, u nás, kde dlouho působilo Písmo, ne třeba v Číně, u nás – obdarovává chudé a nemluví o tom. Co tedy dnes dělají mnozí přední muži církve je opravdu trapné. Pak můžeme světu ukázat své zbožné vytržení – to snad udělá dojem na více lidí. To alespoň musel někdo způsobit, nějaký Bůh. Ovšem opět, většina lidí zas není tak citlivá, většinu lidí to spíše odradí.

Půst je z těch věcí možná nejpůsobivější. Největšího souhlasu jsem se v širém světě nejspíše setkal s těmito slovy z knihy Přísloví: „Lepší je shovívavý než bohatýr, a kdo ovládá sebe, je nad dobyvatele města.“ Panovat nad tím, co opravdu chci, nebýt otrokem svých přání, ale hledat jejich naplnění u Boha, to je působivější než před fotoaparátem rozdávat dary nebo se před objektivem modlit.

Podívejte se na „suchý únor“, půst pohanů. Měsíc nepít, to k nim mluví více než jakékoliv na odiv stavěné skutky, jakákoliv okázalé pohnutí nitra. Pokud chceme slávu od lidí, okázale vyhlašme tento týden popeleční středu.

Má to ale jeden háček: Co ovládá jednoho člověka, na druhého nepůsobí. Bůh vládne nade všemi. Ale různé vášně dovedou ovládnout jen některé lidi. A další řeknou: Slaboch, na mě tohle nikdy nepůsobilo. Vím dokonce o, pravda, velmi málo lidech – ale přece takoví jsou – kteří o víkendu užívají heroin. Když jdou v pondělí do práce, už to nedělají. Když překonáte sebe – no, překonáte sebe. Jak říká apoštol: „Každý, kdo je v pokušení, je sváděn a váben svou vlastní žádostivostí.“ Můžete říkat: Boží pomocí jsem přestal kouřit. Jaký dojem to však udělá na člověka, který nikdy nekouřil? Nebo to zkusil a nijak ho to nezaujalo?

Nejvíce pro slávu Boží tak uděláme, pokud uděláme přesně to, co Kristus řekl: „Když se postíš, potři svou hlavu olejem a tvář svou umyj,“ Ať je na nás co nejhezčí pohled, buďme tou nejpřitažlivější verzí sebe samých. Ti nejmilejší lidé, když nás lidé potkají, ti nejhezčí, ti nejsilnější. Kristus, který nyní skutečně sedí na trůnu, na místě dokonalé krásy, obklopen anděly, dobře zná všechny naše zápasy. On je s námi v každou chvíli, kdy se proměňujeme v tu nejlepší verzi sebe samých. On to působí. On podstoupil zápas na kříži a velmi dobře ví, jak těžké jsou naše zápasy. Takže lidé kolem nás to vědět nemusí. Ano, farář je od toho, aby s ním člověk sdílel své zápasy, možná starší církve. Ale jinak?

Nečekejte, že vás lidé ocení v zápasech, které sami nikdy nepodstoupili. Budou se na vás dívat blahosklonně, jistě rádi si poslechnou o vašich slabostech, aby nad vámi vysostli. Ale moc Krista, která vám dává ve všem vítězit, tu nepochopí.

A proto, v tomto půstu buďme především těmi lidmi, kterými by ostatní lidé chtěli být. Těmi na venek nesilnějšími, nejkrásnějšími, nejklidnějšími. Co máme nyní dělat? V moci Boží buďmě tím, co jsme vždy skrytě v srdci sami obdivovali. Těmi nejkrásnjšími, nejsilnějšími, nejschopnějšími. Buďme v půstu, jako bychom vstoupili na ples krále. To přivede lidi k té moci, skrze kterou nakonec ve všem vítězíme. Amen amen, to vítězství, které přemáhá svět, je naše víra.