Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec. Copak snad Bůh pokaždé dává na vědomí, když nám něco dá? Ozve se snad každé ráno oblohou: Teď se dívejte, nechám vyjít slunce. Zazvoní zvoneček pokaždé, když vkládáme jídlo do úst, rozbliká se snad nápis: To máš také ode mě. Jistě, že ne. Bůh nemluví o tom, co dává, pokud k tomu nemá pádný důvod, třeba pokud něčí nevděk nepřekročil už snesitelnou mez. My víme, nebo bychom přinejlepším měli vědět, že dostáváme od Boha dary, že pro nás koná dobré věci a vyjadřujeme Bohu díky. Na naší straně je hlasitá radost, ale na Boží straně dobrotivé mlčení.

Bůh však mluví o svém Synu, o své slávě, mluví o pokání, mluví o spravedlnosti. Bůh nejvíce mluví – ano, o životě s Bohem. Bůh mluví nejvíce o tom, jak se k němu přiblížit. Akdo je Bohu blízko, začne se mu podobat – také on začne samozřejmě jednat jako Bůh.

Dobré jednání, to je štědrost, vlídnost, věrnost, spravedlnost, má být přirozenou součástí našeho života. Jednat dobře jistě občas, možná často, bolí. Ale i spousta jiných přirozených věcí člověka obtěžuje. Nikdo asi nemá obzvláštní zálibu ve střihání nehtů, v zametání, ve věčném vaření, v domácích opravách, ve frontách na úřadech. Ale přesto jsou tyto věci součástí našeho života. Prostě je nevynecháme, zdá se nám, že to nejde. Vtip tkví v onom: Ať neví levice, co činí pravice. Člověk si prostě nemá nijak zvlášť všímat toho, že dělá něco správného, má to udělat a nechat být. Má si říci: Holt je to potřeba, co nadělám. Od nikoho se rpávě nečeká, že uvidí cíl svého života v konání dobra. Nebo že bude mít v dobrých skutcích obzvláštní zálibu. Nakonec, dobré skutky jsou často nuda, ale jsou potřeba.

Běžně však vidíme, že konání dobra se bez halasného vytrubování ani neobejde. Velmi oblíbené jsou televizní pořady, kde na dolním okraji obrazovky běží jména lidí a částky, které se zavázali darovat. Každá dobročinná organizace vydává podrobné výroční správy, ve kterých se vykazuje svými úspěchy. To nic zlého, není to ani chyba. Příklad druhých dokonce, jak známo, táhne. I zkušení žebráci vědí, že lidé spíše vhodí mince do klobouku, kde už nějaké jsou. A tak by se takové věci neměly zavrhovat. Druhá věc je, že toto vytrubování se neděje kvůli lidské dokonalosti, ale právě kvůli lidské nedokonalosti. Lidé rádi napodobují to, co vidí u ostatních, to je jejich slabost. My se zde však zabýváme příkazem k dokonalosti, ne lidskou povahou. Mluvíme o něčem jiném.

Kdo konají dobré skutky všem na očích, už mají svou odměnu. To není žádná tragédie, budiž lidem jejich odměna přána. Je hezké, když je lidem spolu dobře. Ale když musíme na dobročinnost ukazovat, říkáme tím: Je to něco zvláštního. Je to svátek. Dobrý skutek je něco svátečního. Říkáme tím skoro: My sami jsme přišli na to, co je dobro. Vymsleli jsme dobro. Doteď byl svět zlý, ale my, lidé, do něj společně vnášíme dobro. Zkrátka, nabýváme dojmu, že dobro je z nás. A když je z nás, máme nad ním také moc. Když uděláme něco moc dobrého, pak máme právo si na čas od dobra odpočinout.

Stává se tak, že lidé, kteří mnohým pomáhají, kteří zachraňují životy, kteří se zasazují o spravedlnost ve společnosti, mají pocit, že už udělali dost a třeba v soukromém životě mají právo se chovat podle své chuti. Velký úkol už splnili. Poklesky těchto lidí pak budou všichni omlouvat, řeknou: Tolik toho vybudoval, tolika lidem pomohl.

Tu je úskalí: Lidé, kteří konají dobré skutky mimoděk, kteří se jimi neproslaví, možná konají třeba úplně stejně dobrého. Ale nikdo to o nich neví. Kdo mluví o tom, kolik dobrého udělal, zkresluje náš pohled. Připravuje se tak živná půda pro běžný názor našeho věku: Není důležité, co si kdo myslí, čemu věří, co vyznává, ale skutky, které za ním zůstávají.

Vzniká zdání, že smyslem života, že smyslem celého světa je vykonat nějaké velké dobro. Že lidé nemají žádnou naději než tu, kteří si vytvoří sami. Minulé století nám zanechalo chytlavý a nesmírně rouhavý citát: Bůh nemá jiné ruce než ty naše, aby dnes konaly jeho dílo. Nepovstal snad celý svět pouhým Božím slovem? Nemá Bůh moc stejně tak zase celý svět proměnit zpátky v nicotu? Není úkolem lidí vyrobit dobro. Bůh sám je dobro. Kdybychom jej chtěli yvrobit, vyrobíme jen modlu.

Jednou prý přijde svět, kdy lidé budou nesobečtí a solidární jeden s druhým, sní mnozí lidé. Avšak proč snít, když v něm člověk může být už teď. Ten svět je skrytý, jako jsou skryté skutky sparvedlivých a jako je skrytý sám Bůh. Jediným způsob, jak do toho světa vstoupit, je také se skrýt se svým dobrým jednáním. Prostě tak začít jednat. Nikomu se však nechce snažit se sám. Proto je víra důležitější než jakékoliv jednání.

Kdo totiž ví, že Bůh vidí, že Bůh si pamatuje, ten si ani nemusí nijak zvlášť všímat, že jedná dobře. Ani si to nemusí pamatovat. Toho si všimněme: Levá ruka neví, co dělá pravá, ale Bůh si toho všiml a odplatí. Dobré skutky není něco, na co se máme v životě soustředit. Ani by to nebylo přirozené. Člověk se soustřeďuje na své blízké, na to, co mu chutná, co ho baví. Dobré jednání tohle všechno provází, protože člověk si má říci, že to ani jinak nejde. Různí hrdinové nám přijdou neskonale naivní se svým „to by na mém místě udělal každý“, ale podle všeho to tak opravdu cítí.

Co o nás nikdo neví, co nikdo nevidí, to je na nás to nejcennější. Tedy pro Boha. V tom tkví smysl tohoto Ježíšova přikázání. Bůh je jiný než my a my jsme jiní, než Bůh. Nás baví chodit po lesích, jíst dorty, hrát na kytaru, luštit křížovky a kdo ví co ještě, každý si sám dosadí. To jsou před Bohem úplně nepodstatné věci, ale právě hezké a příjmené chvíle si pamatujeme a z nich žijeme v těžších časech. Bůh nám tyto věci nebere, právě naopak, on nám je dává. Bůh nepotřebuje jíst a přece nám dává jídlo a tak se náš a jeho svět setkává. My zase pro své uspokojení nijak zvlášť nepotřebujeme dobré skutky. Vždyť ty nám většinou spíše ubírají: Věnovat se někomu nám bere náš čas. Půjčené či darované peníze zase nemůžeme sami utratit. Když někoho chválíme a povzbuzujeme, když někoho pozvedáme a vyvyšujeme, ubírá to zase na naší slávě a velikosti. Pokud takové věci děláme nezištně, těžko z nich můžeme mít nějaký prospěch. Proto je máme jen udělat a nemyslet na ně, mávnout nad nimi rukou a vrátit se ke svým věcem. Bůh to vidí a zachovává ve své mysli za nás.

Dobré skutky se mají konat, když je to potřeba, když přijde jejich čas, když je na nás zachovat se správně. Každý vlastně zná onen hlas, který říká: Měl bych. Když ho slyší, má to udělat, aby měl pokoj. Aby se zas mohl vrátit ke svým věcem, aby nemusel myslet na věci, na které náleží myslet Bohu.

Nakonec takový byl i Kristus. Slyšíme ho říkat: Musím kázat. Nemocní se na něj talčí, je unaven, nijak zvlášť z nich nadšen není a přece je uzdraví. Ač nechce, něco z jeho dobrých skutků se přece roznese: I nám se toto stane. A tak známe i jeho poslední modlitbu v Getsemane, kterou snad v polospánku zaslechl jeden z klímajících učedníků: Kéž mě mine tento kalich, ale není-li to možné, staň se tvá vůle. Cenné nakonec nejsou ty jednotlivé skutky, každý z nich by Bůh mohl udělat sám. Ale naše stálá poslušnost, u které je jedno, děje-li se na veřejnosti, nebo ve skrytu. Důležité je každodenní a že trvá.