Dnešní Ježíšova slova jdou opravdu na tělo. A to není zrovna pravidlem. Většinou nás Ježíšova přikázání vedou spíše k tomu vyjít ze sebe. Příliš se v sobě nebabrat, ale spíše si všímat druhých. Žít spíše společenstvím bratří a sester, žít Božím královstvím. A tady najednou taková otázka: Což není duše víc než pokrm a tělo víc než oděv? Nejdřív se máme zamyslet nad vlastní duší a nad vlastním tělem. teprve pak se bude mluvit o Království. A to je vůbec zajímavé, že se říká „nemějte starost o svou duši, co budete jíst“. Jako by duše souvisela s jídlem. Spíše bychom se nadáli, že jídlo je pro tělo a pro duši jsou vznešenější věci, třeba knihy.

Tak je tedy jídlo pro tělo a knížky pro duši? Pokud si to chcete ověřit, zkuste třeba do zítřka do večera nejíst. Nad čím pak bude přemítat vaše duše? Bude přemýšlet o božských tajemstvích, nebo o tom, co bude zítra k večeři? Po čem bude duše prahnout? Po moudrosti, nebo po knedlících. Já bych to ani nezkoušel, myslím, že jídlo vyhraje. Ano, jídlo je i pro duši. Lidé se o něm dokáží bavit celé hodiny. Zvláště hladoví lidé. Chvála Bohu, nepotkala mě vážnější situace, než různé výlety, abych si to mohl ověřit. Dva, tři dny někde v lese nebo v cizině, když se zásoby ztenčí a dojde na ty méně hutné části. A vsadím se s každým, že hned někdo začne mluvit o vepřové nebo o míchaných vajíčkách a ostatní se ochotně přidají. Jídlo je i pro duši. A stavěli bychom svou duši moc vysoko, na místo andělské nebo božské, kdybychom si nepřiznali, že duše je s tělem nerozlučně spjata. Jídlo duši dovede úplně zaměstnat. A není na tom vlastně nic zlého – sám Pán praví: „Váš nebeský Otec přece ví, že to všechno potřebujete.“ Jenže, když si vzpomenu na ty řídké zážitky hladu, sám se musím ptát: Je duše víc než pokrm?

A je tělo víc než oděv? To se mi zase vybaví, jak jsem se na tělocvik musel navléct do tepláků. Někomu je to třeba pohodlné, nic proti, ale já si hned připadal jako někdo jiný. Hned ze mě byl ten, co neuběhne, nepřeskočí, nevyšplhá, nechytí míč. A to je úplné nic proti tomu, když vám dají v nemocnici erární prádlo, takového toho anděla, co se zavazuje vzadu. Nebo když vás navléknou do mundúru na vojně nebo ve vězení (to jsem nezažil). A máte to tak na několik let. Dřív vojáci základní služby říkali konci vojny civil – a řekl bych, že to bylo nejvíc slovo pro civilní šaty: Vojna skončí, navlíknu civil. Juchuchů.

Je tělo víc než oděv? Váhám. Většinu lidí, co znám, znám oblečených. A ani upřímně netoužím po tom, aby to bylo jinak. Nazí lidé, i kdybych je znal, mi připadají nějak cizí. V našich podmínkách bychom možná technicky mohli v létě chodit nazí, ale nějak to ani nikoho nenapadne. I ti divoši v pralese si vždycky obléknou alespoň něco symbolického. To staré otřepané: Šaty dělají člověka prostě platí. Dnes pozná cvičené oko podle šatů mladých lidí i to, jakou poslouchají hudbu. Z oblečení se tak nějak pozná postoj člověka ke světu, hned víme, na čem jsme. Nahý jako by neříkal nic. Jenom: Jsem tady. A je to ostuda. Přesně tak to cítili Adam a Eva po Pádu. Jsme tady. Tečka. A je to ostuda. Tečka. Nic víc.

Tak jak tomu máme rozumět, že duše je víc než pokrm a tělo víc než oděv, když si jedno bez druhého moc nejde představit. Pán ví, že je to třeba vysvětlit. Mluví o tom, že vrabci se nestarají, a přece je náš nebeský otec živý. Nedávno jsem četl, že většina ptáků se ani nedožije dospělosti, pomře dřív. Takové plýtvání v tom stvoření, řekl by si člověk. A my máme větší cenu než mnoho vrabců. A lilie taky neshánějí šaty a přece jsou od Boha lépe oblečené než největší parádníci a parádnice, kterým přece jen vždy nějaká nitka čouhá, nějakou čmouhu od zdi mají na kabátu. To lilie ne, na těch není kazu. A stejně se nakonec hodí do pece.

Liliemi se takto plýtvá. A přesto chápeme, jak jsou cenné. Neceníme si na nich, jak dobře zakořeňují, jak berou živiny z půdy, neceníme si semínek, která se stanou z jejich květů. Ceníme si jich, protože jsou krásné. A vrabčí trávení nás taky nezajímá. Líbí se nám, jak cvrlikají.

Zrovna tak nás moc nezajímá, co u nás host sní, ale co zajímavého nám poví. A dítě pramálo zajímá, jaké má maminka šaty, raději by ji vzalo za ruku. A v tom to je! Tady pozor! Dokážeme si uvědomit, proč jsme pro druhé cenní? Že od nás chtějí něco slyšet, nebo nám naopak něco vyprávět? Dokážeme si uvědomit, proč jsme pro druhé cenní? Že chtějí, abychom je poplácali po zádech nebo objali? To je to Boží království a spravedlnost, když se dokážeme vidět uprostřed druhých lidí. Uprostřed rodiny, uprostřed církve, uprostřed přátelství, uprostřed sousedství.

Ježíš neříká, abychom nepracovali, abychom nechodili nakupovat jídlo a čekali, až nám spadne z nebe. To je naše zaměstnání čím má taky člověk zaplnit svoje dny, než prací a sháněním jídla a šatů. Nakonec ta práce, to vaření, to se kupodivu člověku omrzí ze všech věcí skoro nejméně. Zkuste se týden jen válet a nic nedělat a budete z toho utahaní jak z práce v dole. To je stará zkušenost nezaměstnaných. Každý něco dělá, to je úděl člověka. Ale má si z toho dělat nervy? Člověk něco dělat musí, ale když je to tak přirozené, proč si z toho dělat hlavu? Proč do takových základních věcí vkládat svoje srdce? Tedy, někdy dřina a bída člověka pořádně skřípne. On každý den má dost vlastního trápení. Ale ještě na to myslet do budoucna? Proč? Kdo z vás může o jedinou píď prodloužit svůj život, bude-li se znepokojovat. Nějak to vždycky dopadne, člověk si to jídlo a šaty vždycky musí nějak obstarat. V nejhorším pojde jako ten vrabec. Ale má si z toho starání dělat program? I kdyby člověk padl jako ten vrabec, kdo se nevzteká kvůli jídlu a šatům, kdo je milý na druhé, kdo se tělem i duší vine k druhým lidem, uložil si jinde už lepší poklad. Amen