Mnoho se mluví o tom, jak je křesťanství praktické, jak se dotýká každodeního života a obyčejných věcí. A je to jistě pravda. Ale dnes zde máme modlitbu, u které se čeká, že se jí budou modlit všichni křesťané, že bude modlitbou z nejčastějších. A upřímně řečeno, plná polovina jejích slov se vlastně člověka a života na zemi nijak netýká.

Abych přiblížil, co chci říci. Uvažoval jsem jednou, že pro nedělní školu vytvořím malou obrázkovou knížečku. Každý obrázek měl vysvětlovat prostým způsobem jednu z proseb otčenáše. Od dětí přeci také čekáme, že se budou modlit a tím spíše Ježíš, který chtěl, aby přicházely do jeho blízkosti. Ale až po „chléb náš vezdejší dej nám dnes“ jsem věru netušil, co namalovat a dosud jsem na nic nepřišel.

Co například znamená posvěcení Božího jména? Není snad na věky svaté samo od sebe? Kdo je tak svatý, aby mohl Boží jméno posvěcovat. Kdo z nás by si troufl říci, že Boží jméno není dost svaté, že na nás čeká, abychom je posvětili? A tak padá prostinký výklad, že Boží jméno je posvěcováno, když převedeme slepce přes ulici, na někoho se usmějeme či darujeme krev. To jsou správné věci, ale patří se tak nějak samo sebou. My přece nemůžeme udělat Boha větším. Naopak nás Bůh může pozvednout.

Je to tak, že Bohu stále něco dlužíme. Už jen to, že nad vlstním dobrým jednáním musíme trochu přemýšlet, neí pro nás úplně samozřejmé dělat vše správně. Už ta první slova, už to oslovení Otče náš ukazují na náš dluh. Protože rodičům už napořád dlužíme. Těm dobrým všechnu péči, sebeobětování, poznání, vychování. A dokonce i těm zlým dlužíme alespoň život, i kdyby nám jej pokazili. Oni nám alespoň ten život dali, ale my už jim život dát nemůžeme. Nemůžeme dát Bohu nic, co by on nám už předtím nedal. A tak se i posvěcování v časech bohoslužby podle zákona dělo obětováním božích darů. Posvěcovalo se krví, tím, že se dal život zvířat, z kterých měli být sami lidé živi. Tak i Boží jméno je posvěcováno spíše tím, že se lidé drží zpátky, že na sebe zapomínají. Boží jméno je vě světě znesvěcováno jen a pouze lidským hříchem. A teprve když se lidský život nedere dopředu, teprve když se necpu dopředu a nemyslím na sebe na prvním místě, může zase Boží svatost ve světě zářit.

Právě proto se v modlitbě, kterou se máme denně modlit, mluví z poloviny o věcech, které nevidíme, které ani nemůžeme vidět. Které se dějí v nebi a přicházejí li nějak na zemi, ani to nedovedeme postřehnout. První část modlitby Páně říká: Náš Otče, ty jsi daleko na nebi. Ať je tvé jméno v nebi posvěcováno zpěvy andělů a všech tvých nebeských služebníků, vší tou nádherou, kterou nevidíme, ani si nedovedem představit. Nakonec, k této prospbě: Vlastně ani nemůžeme vědět, co přesně znamená „posvěť se jméno tvé“ a jak se to udělá. A přece si to máme přát. Hned v úvodu se učíme pokoře: Dějí se věci i beze mě, které nevidím, kterým nerozumím. A přece se mají dít.

Snad nám k pochopení modlitby Páně může pomoci, když si představíme onen chrám v nebesích, o kterém mluví Zjevení Janovo, nebo Boha uspostřed serafů a cherubínů, jak jej spatřil Izajáš prorok. V nebi je vše správně. Tady není co namítat, co dodvávat či ubírat.

Zato v druhé polovině vpadne náhle a bez souvislosti naše čirá nouze. Nouze pozemská: Dej nám ten chleba, který prostě každý den nutně potřebujeme. Odpusť nám ty tíživé viny. A udrž nás, zbav nás pokušení, které může číhat všude, a zbav nás od zlého. Samé vážné, naléhavé prosby, věci života a smrti.

Ale to vše voláme do nebe. K trůnu božímu. A tak ke každé modlitbě patří chvála. Jako i v této říkáme nejen Otče, ale tak říkajíc přidáme i adresu Boží – jsi na nebesích, přidáme, co je nutné: Aby byl Bůh na nebi oslavován, aby bylo posvěcováno jeho jméno. A tak, že se máme modlit prostě, ještě neznamená, že máme mluvit bez rozmyslu. Ale měli bychom pamatovat na to vzdát Bohu na začátku naší modlitby čest. U lidí vážených dbáme na to, abychom je správně oslovili, co teprve u Boha?

Voláme však naléhavě a přejeme si konec toho rozdělení na dokonalý Boží svět a svět nouze, proseb a strachů tady na zemi. Modlíme se tedy: Přijď království tvé. Ať pomine svět a přijde milost, jak se modlili snad již apošotolové.

A v těch slovech mlčky předkládáme před Boží trůn i naše zranění, znechucení a únavu mnoha věcmi. Snad už teď, kdy ještě nikdo z nás není připraven pro Boží království, přece už víme, že něco si s sebou nechce nést dál životem, natož na věčnost. Mnoho takových věcí jsme způsobili o své vůli, s mnoha takovými věcmi si při nejlepší vůli nevíme vůbec rady. Proto se modlíme: „buď vůle tvá, jako v nebi, tak i na zemi“. Ty víš lépe, Pane. V nebi je vše dobré a bude i na zemi, až nebe a země pominou. Až z nebe sestoupí nový Jeruzalém, který viděl Jan a Bůh bude přebývat uprostřed svého lidu. Nebe je dobré místo, ale to je pro nás zlé, že je daleko a že mnohdy i Nebesa mlčí. Je Boží vůle, aby jednou ustalo to rozdělení, je Boží vůle, abychom se jednoho dne už nemuseli na nic ptát, jak Kristus zaslíbil.

Pokud by opravdu někdo chtěl modlitbě Pané něco vytknout, mohl by uštěpačne podotknout: Není Bůh jako staří římští císaři? S těmi se mluvilo takto: Ó Cézare, ó božský, kéž zvítězíš. A teď nám dej chleba. Není to tak, že člověk Bohu lichotí a pak si řekne o kus žvance? Inu, vlastně to tak je. Správně se říká: koho chleba jíš, toho píseň zpívej. Ale tak je tomu přece se vším. Mnoho pomýlených lidí se nade vše cení práce. Ale původní důvod, proč lidé pracují, je přece ten, že se chtějí najíst. Večer přijdou z práce a jedí, aby měli další den sílu na práci. A tak to jde pořád dokola. Nakonec už lidé nevědí, co dělají kvůli čemu. A není málo lidí, kteří najdou v práci zálibu a nakonec pracují tolik, že i na jídlo zapomínají.

Tak i my nejdříve myslíme na sebe a po pravdě řečeno na své tělo a tělesné radosti. A, ano, často právě z tohoto zišstného důvodu často za Bohem přicházíme. Chválíme Boha, abychom dostali chléb. Ale časem chceme chléb, abychom mohli Boha chválit. Časem nacházíme větší radost v oslavě Boha, než vtučných hostiách, jak o tom mluví žalmy. Lidská víra musí nějak začít a začíná většinou sobestvím. Ale Bůh lidi proměňuje.

S tím, co víme o lidské zištnosti, posuneme se dokonce i dále. Dobře totiž víme, že dary od mocných zavazují. A tak i v modlitbě na sebe bereme závazek. „A odpusť nám naše viny, jako i my jsme odpustili“. Nejde se totiž modlit jen tak a zůstat nezměněn. Kdo se modlí, musí počítat s tím, že se Bohu vždy také trochu zazazuje. Když říkáme „jako my jsme odpustili“, málo kdy to můžeme myslet úplně doslova. Ale je to asi jako když se dva perou, třetí je od sebe odtrhne a řekne: Podejte si ruce a buďte zase kamarádi. Budou z těch dvou hned tím rukoudáním opravdu kamarádi? Hned asi ne, ale podání ruky zavazuje a tak se nejspíše asi velmi brzo smíří. Zůstat ve sváru po podání ruky by bylo trapné. Po modlitbě už se na věci musíme začít dívat trochu jinak, s větším nadhledem a velkorysostí.

Zároveň však toto místo přináší již velké ujištění a modlitba přitom ještě zdaleka neskončila. Vidíme a dostává se nám názornéh příkladu: My přece dovedeme odpouštět. Také dovedeme nakonec mávnout rukou a zapomenout i na docela vážné věci, když je na druhé straně alespoň trochu vůle ke smíru. Co teprve Bůh! A když tedy dovedeme sami jako hříšní a nedokonalí lidé mnohé odpustit, taktím jistěji i sám Bůh.

Prosba o odpuštění zavazuje i jinak: Když je člověku líto, co udělal a chce, aby se na to zapomnělo, čeká se ale také, že už podobnou věc nebude opakovat. Jenže lidé nejsou zrovna moc tvořiví, pokud jde o hřích a mají sklon opakovat stále stejné chyby. V tom je zákeřnost pokušení, že z nás dělá něco, čím nejsme. Najednou pomalu celou duší chceme, co zároveň opravdu celou duší nechceme. Jsou na světě věci, o kterých skoro jistě víme, že jim podlehneme. U každého je to trochu něco jiného. Ale když se díváme z vnějšku, ani celé lidské pokolení dohromady nemá v hříchu mnoho fantasie. Z odstupu vypadají lidé jako mravenci, kteří jeden za druhým padají do stejné jámy, jen každý z jiné strany.

A tak se modlíme: Nenech nás, Pane, v tomto světě samotné. My nechceme hřešit. Ale nestav to tak, že na jedné straně jsi ty, na druhé pokušení. Pak skoro jistě selžeme. Ty sám se podstav mezi nás a pokušení. A tak to i udělal svým životem a svou smrtí Ježíš. Dobrovolně tu Boha žádáme: Raději nám sám otoč hlavu, ukaž nám něco jiného, abychom se do té jámy pekelné nedívali, protože nás to do ní pořád táhne. Někdy takto napůl v žertu žádáme i přátele: Kdyby mě zas něco podobného napadlo, tak mi dej rovnou facku, prosím tě.

Poslední prosbou se velmi lišíme od mohamedánů. Ti si mnohé v životě odpírají, aby toho pak věčně užívali v nebi, které je podle jejich víry plné toho, po čem tělo denně touží. Jejich víra je proto pokrytecká. I naše víra by byla velmi pokrytecká, kdybychom některé věci odmítali na čas v naději, že je pak budeme mít věčně. Je-li něco zlé teď, je to zlé od věků až na věčnost. Bůh je bez proměny. Shledáváme-li sami něco zlé teď, máme-li to za pokušení, pak se potom modlíme: Ať to zlé úplně pomine, ať to už vůbec není, ať už mne nic neodvádí od tebe, Otče náš, ať mne již nic nestaví proti bližním.

Poslední prosbou vyznáváme víru v konečnou porážku smrti a ďábla zlého a očekáváme vzkříšení.

A když jsme prošli tím, že Bůh silný je v nebi a mi lidé slabí na zemi a že tento Bůh ovšem sestoupí na zem k vládě bez konce, tedy nám už tolik nebrání se ve velkorysosti smilovat nad slabostmi bližních. A tak nám ta modlitba ukáže nebe i zemi i hlubiny pekel, abychom pak proměněni a ujištěni dovedli docela prostě odpouštět, což nás mnohdy ani moc nestojí.