Kdo má nějaké zkušenosti se stavebnictvím, toho musí příměr „trám v oku“ dráždit. Takový trám mívá dobrých 20 cm v průměru a komu by nešťastnou náhodou „padl do oka“, zřejmě se nebude zajímat o třísku v oku bližního, bude-li se ještě o co zajímat, tedy bude-li živ.

Tak jsme si trochu zažertovali, jenomže prostá zkušenost nás usvědčuje z omylu. Co je blíže oku, jeví se vždy větší. Takže co na dálku vypadá jako tříska, jeví se jako trám, když leží přímo na oku. Každý si to může zkusit. Panenka oka je zrovna tak velká jako menší tříska po štípání dřeva. A tak může zakrýt oko skoro celé.

Namítnete mi, že to se přece jenom tak zdá. A i malé dítě prokoukne, že je to jen klam; že co je bližší ve skutečnosti není větší. Na to já zase řeknu, že to jen dokazuje, že ani malé děti nejsou bez hříchu a že i v malých dětech je už trocha toho pokrytectví, o kterém mluví Ježíš. Pravda je totiž ta, že co je bližší, prostě je v našich očích větší. A nevíme toho o světě o mnoho více, než co vidíme.

Člověk tak sice tvrdí, že co je bližší, jenom se zdá větší. A že to ví. Ale ve skutečnosti se podle toho vůbec nechová. Nakonec to sami přiznáváme v přísloví „bližší košile, než kabát“. A tak jsou naše problémy vždycky větší než problémy druhých, říkáme: Tvoje starosti bych chtěl mít. A všichni ostatní se nám jeví neústupnější a paličatější, než my. U druhých si říkáme: Co by mu to udělalo, kdyby trochu povolil. Ale u sebe si říkáme: Kam bych přišel, kdybych povolil.

Ještě jedna věc na třísce v oku upoutá: Řekli bychom si, že tříska, ležící na oční panence, nám prostě a jednoduše zakryje kus světa. Uvidíme pak okem třeba z půlky úplnou tmu, ale tu druhou půlku uvidíme úplně jasně. Ale znovu: Každý si může ozkoušet, že uvidí všechno, protože světlo si kolem třísky cestu najde, ale všechno nějak nejasně. A z toho plyne, že třísku z oka není úplně nutné vyndavat, aby člověk viděl kolem sebe. Člověk dál vidí i s třískou v oku, ale špatně. Nicméně, člověk si zvykne i na šibenici.

I jen kapat si do oka léčivé oční kapky je velmi nepříjemné, co teprve si tam sahat. A tak, když náš příměr trochu přitáhneme za vlasy, člověk by dokázal chodit s třískou v oku pořád. Protože vyndavat si ji je velmi nepříjemné.

Je to naše tříska, je velká jak trám, ale právě proto se nám ji nechce vyndavat. Sahat do cizího oka na proti tomu moc nebolí, vlastně to vůbec nebolí. Tak proto je člověk tak ochotný vyndavat třísku z oka bližního.

A tak si říkáme: Tak málo tomu druhému chybí, aby prohlédl. Pane Bože, ať už si tu třísku vyndá, vždyť to nic není. Zdá se nám vždy, že by se druzí se svými problémy mohli vyrovnat docela snadno. Zdá se nám to právě u bližních, u těch, které máme rádi, u těch, s kterými trávíme hodně času. Zdá se nám, že jim chybí docela málo a mohli by být úplně báječní. Už by na nich nebyla ani chyba, jen kdyby si to smítko z oka vyndali.

Ale tu svou, stejně malou třísku, vidíme jako trám a říkáme si: Ba ne, ta nepůjde vyndat, to by hrozně bolelo. Raději ji tam nechám, už jsem si na ní zvykl a vidím i s ní. U sebe si vždy říkáme, že máme dobré důvody být takoví, jací jsme. A vidět věci, tak, jak je vidíme. A že se vlastně nemůžeme změnit a vidět věci trochu jinak. A v tom máme docela dobrý odhad, protože měnit se je těžké, měnit pohled je těžké a bolí to. Víme to tak dobře, protože to vidíme zevnitř. Víme, jaké máme pocity, víme, jak nás co bolí a jak nás co těší. Druzí tohle ale nevidí u nás a tak si říkají: Proč si nevyndá tu třísku z oka? Počkej, chlape, já ti jí vyndám. Druhým je jevíme stejně pošetilí, jako oni nám.

A po tom všem se zeptáme znovu: Je tříska v oku velká jako trám? Ne, opravdu se to jen zdá. Tříska je maličkost. Je to hnida a prkotina. Tak to dovedeme vidět u druhých, proto bychom je té malé chybky rádi zbavili. Od sebe ale zase víme, že se ve vlastním oku člověku tříska jako trám zdá. A že je nepříjemné si ji sám vyndavat.

Právě malých chyb, které bychom si sami odpustili, je těžké se zbavovat. Přijdou nám jako součást nás samých, zatímco u druhých nás dráždí. Řešením tedy je říci si nejdříve u sebe: Je to maličkost, v této maličkosti se přece mohu napravit, i když to bolí. Na napravování vlastních malých chyb je potřeba trpělivost a především dobrosrdečnost. Vzteklý člověk si třísku sám nevytáhne. A právě o tu dobrosrdečnost Ježíšovi jde. Dobrosrdečnost je nakažlivá. Když člověk dovede říci: Jsem já to ale starý trouba! Zase dělám tu samou chybu. No, budu si na to příště už dávat pozor. Tedy když tohle člověk řekne, nakazí tím i druhé. Ti se zastydí a snad si třísku i vyndají sami. Snad už jim ani nebude vadit, když je na jejich drobné nedostatky sami upozorníme. Řeknou si: Vida, ten druhý taky dovede překročit vlastní stín, tak já to dovedu také. Také budu mít dobrou vůli.

A tady je veliké jenže, kterým přecházíme k velkému dodatku dnešního kázání. Celou dobu šlo nám o to, že tříska je vlastně malá. Ať je v našem oku nebo v cizím, pořád je to malá tříska, když se na to podíváme nezaujatě. Být nezaujatí sami od sebe sice nedovedeme, ale proto je tu také Boží zákon s shůry. A ten určuje, co jsou malé chyby a co jsou chyby velké, co by jen mohlo špatně dopadnout a co už je dokonaný Bohu odporný čin. Je veliký rozdíl v nespravedlivém hněvu Kainově, při kterém mu Bůh jen domlouvá a v jeho vraždě, po které ho navždy vypovídá od své tváře. Je velký rozdíl mezi zlozvykem a zločinem.

A tak na jedné rovině kvetou jako jemná květina křehké vztahy mezi lidmi. A zde je každý ústupek jako svatá oběť v Božím chrámu. Když Ježíš říká nedávejte psům, co je svaté, „to svaté“ je výraz právě pro maso zvířete, obětované v chrámu. Psi, kteří v Orientě žijí jen z odpadků a mršin, to neocení. Bude to zas jen maso, které budou s vrčením trhat. To svaté maso ale patří k hostině těch, kteří to jistě nemyslí úplně zle a kterým tedy o své újmě ledacos promineme. Sami nejsme úplně bez chyby. A perly: Ty znamenají tajemství. Jsou ukryté v jemném mase lastur na dně oceánů – co může být tajemnějšího. Tak také třeba Pavel mnohdy mluví o tajemstvích. Řekne: Prozradím vám tajemství. A vy čtete dychtivě dál a on tam pořád mluví o tom, že lidé mají spolu vycházet a být mírní a pak už nic neřekne. No ale právě to je to tajemství. Jak má člověk vyjít s rodiči, s manželkou, jak má dobře vychovávat děti, jak má být milý všem lidem kolem? Na to není jasný recept, to se těžce učíme celý život a sil už nám ani nezbývá, jak vysvětlit někomu dalšímu, na co jsme přišli. Jsou to úplné perly, které při tom zažijeme. A vykládejte tohle nějakému agresivnímu opilci. Někomu, kdo se zmazal jako to čuně. Nakonec vás stejně praští.

Ježíš nejvíc mluví o tom, co je mezi lidmi vzácné: Pokora, smířlivost, pochopení. Když tohle člověk má mít, bolí to. Stojí to hodně úsilí dojít upřímného poznání, perel. Stojí to hodně úsilí udržet společenství, které spolu zasedne ke společnému stolu, k obětnímu hodu. Těhle věcí je málo, nejsou na rozhazování. A tak prostě nepatří zjevným násilníkům, podvodníkům a zlodějům; nepatří lidem oplzlým, sobeckým a jedovatým; tohle nepatří fanatikům, sektářům, kartářkám a lidem nadutým. A opět platí: Zkuste si to! Zkuste se takovým omlouvat, zkuste před takovými přiznat slabost. Budete si myslet, že rozséváte zrno, ale přitom házíte perly sviním.

A přece i k těm jsme posláni. Ale, jak řekl dobře Martin Luther, zjevně zlým se nesluší kázat Evangelium, ale jen Zákon. Zákon znamená, že mzdou hříchu je smrt. Tak mluvili i proroci, kteří ohlašovali všechno zlé, co má za hřích přijít. Zákon i proroci však dávají i možnost úniku, totiž upřímné pokání a pokoření ve víře v Krista. Ale nic nad to. Perly smířlivosti, shovívavosti, přiznávání vlastních chyb, ty patří jen společenství těch, kteří vědí o svých chybách a účinně jich litují.

Proto pravá církev po celou dobu svého trvání podporovala světský zákon, proto Pavel říká, že státní moc nenese meč nadarmo. Proto naši předkové bojovali proti Turkům u Vídně. Proto je naším hrdinou rytíř, který se chová jemně k ženám a odpouští jim jejich chyby, který stí ostatní rytíře, ale který bez rozmyslu zabíjí draka. Proto i dnes si zasluhují naši podporu všichni, kteří bojují proti zločinu, kteří bojují se zbraní v ruce proti barbarským, svévolným způsobům a pořádkům.

Proto máme být mírní i ke každému zločinci, který je dopaden a spoután; protože ten pak k nám vzhlíží o slitování. Proto si máme hýčkat každého, kdo to s námi nemyslí zle, ale proto také máme volné ruce proti posměváčkům, podvodníkům a násilníkům.