Dnešní dva příběhy nám ukazují na dvě cesty zbožnosti, na dvě cesty následování Krista. První příběh je srdcervoucí, druhý až překvapivě suchý a věcný. V prvním příběhu se Kristus dotýká člověka ze samého dna lidství. V druhém příběhu vydává Kristus na dálku rozkaz k uzdravení podřízeného římského setníka – člověka z lepší společnosti.V prvním příběhu podřizuje Kristus uzdraveného Zákonu – přikazuje mu dořešit celou věc oficiální cestou. V druhém příběhu mluví o hluboké víře – osobním vztahu a zatoulá se v řeči až k samému vrcholu dějin – ke království nebeskému, k novému věku.

Nejdříve tedy ten první příběh. Ježíš sestupuje s hory, provázen velikým zástupem. Jako Mojžíš obdržel na hoře Sinaji desatero přikázání, tak dal Ježíš v kázání na hoře Zákonu nový význam. Přišel Zákon naplnit, to o čem Zákon mluví, teď vyhlásil naplno. Jako ten, který je větší než Mojžíš se teď vrací s hory. Provází ho velký zástup. A uprostřed té slávy mu vstoupí do cesty malomocný. Jakoby se najednou zasekla deska se slavnostním chorálem. Dobře ten pocit známe. Vycházíme z kostela, plni slavnostní nálady, plni odhodlání. A najednou je tu příležitost naplnit Zákon, jednat podle Písma. Ale nějak se nám nechce a mrzíme se, že se slavnostní den pokazil, že je najednou potřeba se skutečně rozhodnout. Tedy malomocný se takto zastaví před Ježíšem. Každý si hned všimne mokvajících obvazů, které pokrývají jeho tělo – ba i tvář. Jakoby se zasekla deska. Zástup zůstává stát opodál. Nikdo se nechce dotknout nečistého; tohle už je trochu moc. Takže sotva slyší, o čem spolu ti dva, Ježíš a malomocný, rozmlouvají. Malomocný padá před Ježíšem na tvář. Pod špinavou rouškou, která kryje obličej, lze tušit chorobou rozežrané rty. Hrůza jen pomyslet, co se pod tím hadrem skrývá. Ty rty zaševelí prosbu: „Pane, chceš-li, můžeš mne očistit.“ Hlas z jiného světa, odkudsi z jiného břehu. Kdo by ho v tu chvíli slyšel, jistě by si pomyslel, že teď už žádná další věta zaznít nemůže. Je to výkřik zoufalství, který vydá za léta trápení. Co horšího, za nekonečné dny, hodiny a minuty trápení, na které se ta léta rozpadla. Teď už nemůže zaznít nic – snad ani předtím nic nebylo. Zůstává jen tato věta.

Malomocný stojí úplně mimo. Odporný lidem a odporný sám sobě, samotným božím zákonem je vyloučen z lidského společenství. Rozdírán svým okolím, sžírán svým nitrem. Tělesná, hmotná nouze se snoubí s nouzí mezilidskou a s nouzí vlastní duše. I řádem světa, řádem, který světu dal sám Stvořitel, je vyloučen, odsouzen. Je snad vinen svou nemocí? Rozhodně je ohrožením, nebezpečím pro společenství božího lidu. Může uvrhnout do zkázy i ostatní, může je strhnout do svého trápení. Vinen, nevinen, vlastně je to jedno, takové rozlišení přestává mít smysl. Malomocný je jen hlubinou utrpení, jeho tělo je víre, který hrozí každého pohltit. Chceme se odvrátit pryč.

Ale stojí zde Syn boží, rozhodný a statečný. Neodvrací se, nepřešlapuje rozpačitě na místě. Hledí přímo do tohoto jícnu propasti lidství. Ač pravý člověk, přesto si snad Ježíš, v hlubině srdce pamětliv svého Otce říká: ‚No a co? Není tu snad stejně někdo větší než tato propast zuboženého lidství, do které hledím? Není můj Otec větší, než všechna to zlo, které vidím?‘ A tak nenaříká, neodvrací se, ale hned odpovídá. Jedná jako ten, který má moc. Natáhne k němu ruku, dotýká se ho a je to, jako by se vrhl přímo do té propasti. Jeho ruka, jeho dotek, proráží i hranici Zákona, který přece zapovídá se malomocných dotýkat. Přestupuje Zákon, aby se dotýkal toho nejubožejšího. Sestupuje tak hluboko, že už tam i Zákon ztrácí smysl.

Kde je taková ubohost, kde je člověk rozdírán z vnějšku i zevnitř, právě tam je Kristus na dotek. Protože Bůh je tak velký, že může být i v tom nejmenším; a tak vyvýšený, že může být doma i v té nejhlubší propasti. Právě v tom nejhlubším utrpení je Kristus na dotek a tomu, kdo žádá, říká: Chci, buď čist. A to je víc, než kdo může dát. I kdyby se na naší bídě vnější i vnitřní zdánlivě nic nezměnilo. Vztahuje k nám ruce a dotýká se nás. On jediný se nikdy neodtáhne.

Ale tím nic nekončí. Hned jak byl očištěn od svého malomocenství, tu mu ježíš pravil: „Ne abys někomu o tom říkal! Ale jdi , ukaž se knězi a obětuj dar, který Mojžíš přikázal – jim na svědectví.“ Těžko říct, proč to měl tajit, i když stál zástup opatrně vzadu, těžko mu uniklo, co se stalo. Kdo ví. Ale možná vůbec nejde o to, aby malomocný svou hlubinou zkušenost hned někomu cpal. Těžko by to někdo pochopil. Místo toho vrací uzdraveného zpět mezi lidi. Vrací ho do mezí Zákona. Své uzdravení má osvědčit tím, že se začne chovat podle pravidel. Podle pravidel Božího lidu. Teď už nebude on jediný, on malomocný. Teď musí brát ohled na druhé, na jejich cítění, na jejich tradici. To bude svědectvím, že je opravdu čist: Že se ukáže knězi a vzdá Bohu dík obvyklým způsobem. Že se vrátí mezi lidi a bude jeden z nich. Kristus neuzdravuje člověka, aby zůstal on sám jediný zdravý, spasený, ale aby se připojil k ostatním zachráněným, ostatním vykoupeným.

Možná jsme se dojali, možná otřásli, možná s námi toto setkání pohnulo. Ale hned je tu druhý člověk. Armádní důstojník; guma, jak se lidově říká. Člověk suchý jako list papíru. Oproti malomocnému postava naprosto nedramatická, všední, šedivá, upnutá. Jemu nic, není, on to zvládá. Ale je tu někdo, jiný, na kom mu záleží. A není to člověk jemu rovný, jako třeba manželka nebo kamarád, je to někdo, nad kým má autoritu. Ale má za něj také odpovědnost. A tu, i z výše své autority, ba právě z ní vidí, že nemůže pomoci. Ostatně, známe ten pocit. Jako třeba když trpí malé dítě, které ještě nedokáže říci lékaři, co ho bolí. Nám nic není, samozřejmě, nic nás nebolí, a přesto je to jeden z nejhorších pocitů. Setník nekleká, přistoupil k Ježíšovi a jakoby bokem, věcným hlasem, říká: „Pane, můj sluha leží doma ochrnutý a hrozně trpí.“ A zase je tu okamžitá, mužná odpověď: „Já přijdu a uzdravím ho.“ Co si víc přát. Setník však odpověděl: „Pane, nejsem hoden, abys vstoupil pod mou střechu; ale řekni jen slovo, a můj sluha bude uzdraven. Vždyť i já podléhám rozkazům a vojákům rozkazuji; řeknu-li některému ‚jdi‘ pak jde; jinému ‚pojď sem‘, pak přijde; a svému otroku ‚udělej to‘, pak to udělá.“ Nejsem hoden, ale řekni jen slovo, jak se říká při Večeři Páně. Proč ten ostych?

Bratři a sestry, vždy se toužím lidí ptát, jestli by chtěli, aby se právě teď, zčista jasna před nimi zjevil Ježíš Kristus. Upřímně, já osobně bych se toho asi bál. „Non sum dignus“, nejsem hoden. Tak i celník cítí ostych před přímým dotykem svatého. Na to nemá. Ale zase dobře ví, že je tu pevný řád světa, pevný zákon a na ten zcela přirozeně spoléhá. Je to setkání dvou mocných mužů. Setníkova spása je však v tom, že, ač sám mocný, zná moc, která je větší než ta jeho a na tu se spoléhá. Vlastně své tajemství už nevědomky prozradil: Neřekl jen „rozkazuji“ ale nejdříve „i já podléhám rozkazům“. „Jdi, a jak jsi uvěřil, tak se ti staň.“, řekl mu Ježíš a v tu hodinu se sluha uzdravil. Nebyl nízko, ale právě proto se dokázal sklonit. Neprožil drama. Jen suše spoléhal na pevný řád světa, na Zákon, jež vyhlašuje Ježíše vládcem nad životem a smrtí. A fungovalo to. A zrovna tuto sucharskou víru si Ježíš vybral za příklad, že v království Boží může být taková nenápadnost vítanější než zjevné projevy synů království.

Co je tedy závěrem: Sotva Kristus v kázání na hoře vyhlásil naplnění Zákona, tu jsou tu dva prosebníci. Za jedním se Kristus ponořil až přes hranice Zákona, aby ho Zákonu, spíše však lidem, jejichž společenství Zákon řídí, vrátil. A druhý se sám, podle Zákona, sklonil před svým nadřízeným, sám nechtěl hranici Zákona, který odděluje svaté od nesvatých překročit. Tedy hned jak Ježíš sešel z hory, svými činy potvrdil, že je skutečně naplněním Zákona. Stal se těm dvěma s důvěrou očekávaným naplněním Zákona. Amen

Modlitba po kázání:

195

Ohlášení:

503

Přímluvná modlitba: Pane Ježíši Kriste, nejsme tě hodni. A přece tě prosíme za své blízké. Buď přítomen všem, kteří jsou v našem sboru nemocní nebo v nesnázích. Vždyť ty je všechny znáš. Buď jim i nadále na blízku a dej, ať poznají tvůj dotek. Dej, ať poznáme, tvou přítomnost, zvláště v temných chvílích, kdy se nám zdá, že se svou pomocí otálíš. Pane, pokud uzdravení a pomoc nepřicházejí, a jen ty víš proč, dej, ať cítíme tvůj dotek, tvé pevné objetí. Pane, my vyznáváme slovy tvého služebníka Davida: I kdyby mě opustil můj otec, moje matka, Hospodin se mě vždy ujme.

Bože, náš Otče, prosíme tě i za všechny mimo církev, kteří jsou sužováni okolím i svým vlastním nitrem. Za sebe prosíme, ať nezkoumáme, kdo si za své trápení může nebo nemůže, protože každý z nás zasluhuje za své hříchy trest a přesto ty jsi shovívavý.

Duchu svatý, dej, ať jsme praví synové tvého království. Ať posloucháme tvé rozkazy. Ať jsme rozhodní a udatní jako praví boží vojáci.

Bože, nejsme tě hodni a naše slova nedokáží vystihnout vše, co potřebujeme. Proto k tobě voláme slovy, které jsi nás ty sám naučil: Otče náš…