Buď čist. Pouhému rozpoznání malomocenství se v Písmu věnuje celá kapitola. Je sepsána s pečlivostí, s jakou pracují účetní, čte se z těžka jako smlouva na koupi domu, má úmorných padesát děvět veršů. Dýchá z ní na nás dojem: Ano, z tohohle čtení vás možná bolí hlava, ale pokud jde o malomocenství, nesmí se nic podcenit. Tohle není legrace, jde o vážnou věc.

V Písmu se rozděluje čisté a nečisté se stejnou pečlivostí jako dobré a zlé. Ne všechno na světě dovede postihnout morálka. Jedna věc je jednání lidí. Druhá věc je, jak věci prostě jsou. Podle Písma je nečisté to, co se vážně dotýká hranice života a smrti, bytí a nebytí. Je nečistý mrtvý a jeho příbuzní, je ale také nečistá matka v šestinedělí, znečišťující je i mnoho věcí, spojených se vznikem života, s plozením, se sexualitou. Tady vůbec nejde o správné nebo nesprávné jenání, o charakter. Dotknout se zemřelého znečišťuje a přece ho musí rodina pochovat. Prvním příkazem v bibli je, aby lidé plodili děti. Mnohde v Písmu se oslavuje tělesná láska mezi mužem a ženou jako něco správného, svým způsobem vrcholného v životě. Děti jsou dar od Hospodina. A zároveň mnoho z této oblasti znečišťuje. Nečisté mohou být i věci zlé, i věci dobré. S dobrem a zlem čisté a nečisté moc nesouvysí.

Znečišťuje to, co brání člověku v Bohoslužbě. Proto byli nečistí vyloučeni ze společenství Izraele, ze společenství Bohoslužby. Jinde Ježíš říká, že člověk znečišťuje, co z něj vychází: Zlá slova, zlé skutky. Nejde říci nebo udělat něco zlého a hned potom zapívat Tebe, Bože, chválíme. Ale také ten, kdo se zrovna dozvěděl, že mu zemřel bratr, těžko zazpívá Radostí srdce vzlétlo. Tak se tedy teď člověk opravdu necítí, cítí bolest, jásat nad Hospodinem teď nelze. To se teď nehodí, to nejde. Také dva zamilovaní, kteří spolu sedí na lavičce v parku, nebudou si zpívat Ježíši krásný, spasiteli jasný. Teď mají oči jen pro druhého, taková píseň by byla falešná. A tak bychom mohli rozdíl mezi čistým a nečistým klidně opsat jako rozdíl mezi vhodným a nevhodným. Nebo bychom o nečistém mohli mluvit jako o nedotknutelném. Na truchlícího se berou ohledy, na zamilovaného se berou ohledy, nedotknutelné je i soukromí manželů. Také malomocný je nedotknutelný.

Předpisy o čistém a nečistém řekl Bůh lidem: Nidko z vás není Pán Bůh. Některé věci jsou mimo dosah vašich sil a nemůže dopadnout dobře, když se do nich budete montovat.

Malomocný je jakoby požírán zevnitř. Jeho vlastní tělo se mu hnusí, jeho vlastní tělo ho hubí. Propadá se do vlastního nitra. Mnoho se navykládá o nitru člověka, kdo je však okolnostmi nucen se svým nitrem zabývat, nachází jen samé hrozné věci. Malomocný je jako propast, jako vír na moři. A tento vír ovšem vtahuje i každého, kdo se přiblíží. Malomocenství je vysoce nakažlivé. Kdo by chtěl přijít blíž a pomoci, nic nezmůže. Co záleží na tom, jak mnoho pomoci chce, když to prostě nejde. Trápení malomocného má moc pohltit všechny kolem, celé společenství. Jemu samotnému se přitom nepomůže.

Zákon, který je určen nám hříšným lidem, v té chvíli správně říká: Toto se musí vědět. Lidské společenství musí vědět, kde jsou hranice toho, co ještě člověk zmůže. I ten, kdo nese něco, s čím lidé nic neudělají, musí si to přiznat. Kdo nečím druhé ohrožuje, a přitom se s tím nedá nic dělat, musí to o sobě vědět. Podle zákona chodí s roztrženými šaty – to je znamení smutku. K některým našem bolestem, ale i radostem, druzí nemají přístup a musíme je nést sami.

V Zákoně proti sobě stojí Hospodin a Izrael, je zde totiž vše jen v náznaku pro snazší pochopení. Evangelium si žádá hlubší pochopení: Jako v Izraeli byli někteří nečistí, tak každý z nás si v sobě nese nějakou nečistotu; ať už stále, nebo dočasně. V každém z nás něco ohrožuje bohoslužbu a všechny kolem. Když se tedy mluví o malomocném, je každý z nás jak v roli toho malomocného, tak lidí kolem něj. Netýká se nás jen jedna strana toho příkazu.

Nevystačíme si vždy v životě s pravidlem, co by udělal Ježíš. V dnešním příběhu se setkal s malomocným, dotkl se jej a uzdravil ho. To není v moci nikoho z nás.Dnešní příbeh, jako celý Ježíšův život, je potvrzením Zákona. Když s něčím nemůžeme mezi lidi, když jsou kvůli něčemu lidé právě k nám opatrní, to ještě neznamená, že v tom nic nezmůže Ježíš. On jediný se dokáže dotknout i toho, co by každého jiného zahubilo. I kdybychom byli nedotknutelní pro celý svět, on se nás bez problémů dotkne. Tedy pokud to bereme jako ten malocný, že on nikoliv musí, ale může, pokud chce.

Těžko se však lidem přijímá, že ten, který je z nich, Ježíš, zmůže víc než oni. Těžko se lidem přijímá, že nestačí na něco, na co druhý stačí. Dřívější časy i mnoho lidí doteď měli sklon směšovat nedotknutelné a zlé. Když je někdo nemocný na těle a lidé nic nezmohou, chlácholí se: Nedbal o své zdraví, nešetřil se. Když je někdo duševně nemocný, lidé nepřipisují jeho chování té nemoci, ale říkají: On je takový. Neumí se chovat, říká hrozné věci, je bezohledný. Když někdo bojuje se špatnými sklony, ještě se mu lidé vysmějí, rýpnou si do jeho slabosti.

Dnešní doba a více lidí dnes, opět proto, že si s některými věcmi neví rady, prohlásí je za normální. Problémy tím nezmizí, jen se už o nich nesmí mluvit. Když něčí problém začne do sebe vtahovat všechny, musí se dělat jako by nic. A to si každý raději ušetří. Nedotknutelného se dál nikdo nedotkne, ale lidé už mu to neřeknou přímo, jen se na něco vymluví. Jedni by malomocné nejraději zabili, druzí by je klidně pustili mezi lidi. Ani jedno z toho není Ježíšova cesta.

Ani Zákon malomocné nevyhnal někam do pouště, pouze za město, kde, stejně jako v Ježíšově době, žili z milosrdenství druhých. To především. Ježíš je nyní ve svém duchu uprostřed nás a s ním všichni, které k sobě zve: Lidé nemocní i příliš aktivní, lidé příliš odvázaní i příliš upjatí, lidé příliš citoví i příliš chladní, příliš zdvořilí i příliš drzí. Každý z nás se se svou slabostí do církve vejde. Slabosti každého z nás by dokázaly i celou církev zničit.

Církev tak už není jako tábor starého Izraele. Kristus je uprostřed ní. Církev si může dovolit, aby se lidé nedotknutelní, všechny ohrožující, pohybovali uvnitř církve. Každý z nás je někdy takovým malomocným. Zákon přitom nepřestal platit, z obou stran: Chorobnému hráči nesvěří nikdo pokladnu a také od něj se čeká, že si takovou funkci nebude nárokovat, nečeká se do třetice, že se církvi podaří ho předělat. Jsme součástí církve i se svými nemocemi, musíme přijmout, že jsou v tom ohledu vůči nám všichni opatrní. A nejen s nemocemi, ale i se zvláštnosti, které jsou vlastně dobré, kterými nad druhé vynikáme, ale které by je zničili. Jsou lidé, kterým třeba nečiní problém podstupovat velké oběti. Ale kdyby tou cestou vedli druhé, kteří nejsou tak dobře stavění, zničí je. Jsme v církvi, protože je v ní Kristus, ne proto, abychom se dočkali úplného přijetí.

Kristus ukazuje, co je znamením uzdravení člověka, co je nám na svědectví: Když člověk dokáže fungovat mezi druhými lidmi. Uzdravuje malomocného, aby ten mohl naplnit Zákon – ukázat se knězi a obětovat dar, který Mojžíš přikázal – jim na svědetví. Kristus, který jediný se nás neostýchá dotknout ve všech našich odlišnostech, činí nás přijatelnými pro druhé. Takže druzí s námi mohou jíst jeden chléb a pít jedno víno. A tak, stojí-li lidé spolu u jedné večeře Páně, je to časné uzdravení všech; jsou-li lidé ve sboru den ode dne přijatelnější jeden pro druhého, všem na svědectví se naplňuje Zákon.