Když Ježíš viděl kolem sebe zástup, rozkázal odjet na druhý břeh. Nečekané jednání. A řekli bychom snad i nepraktické. My, Ježíšovi učedníci, vítáme každou příležitost oslovit lidi. Ti, kteří Krista ještě neznají, nepoznali jeho dobrodiní Co více tedy můžeme dělat, než slibovat. Přijďte, poznejte Ho, bude vám lépe s ním, než bez něj. Je ale těžké dávat lidem nějaké sliby, protože každého vede Bůh trochu jinak. Ježíš však už „všechny nemocné uzdravil“. Teď, řekli bychom, je ta nejlepší chvíle ke kázání, už něco konkrétního dokázal. A ne málo. Ale Ježíš chce odjet pryč.

To udělal pro nás. Přišel, aby vydal svědectví pravdě. A pravda je taková: Je mnoho těch, kteří se nečekaně uzdravili a právem za tím viděli Boží milost, dobře rozpoznali sílu modliteb druhých, která je tou nemocí pronesla. Pravda je ale stejně tak, že jiní, o nic horší, za jejichž uzdravení stoupalo k nebi stejně modliteb, nemocní zůstali nebo dokonce nemoci podlehli.

A tak, svým odjezdem dává Ježíš najevo: Jedna věc je, že uzdravuji. Druhá věc je, kdo jsem já sám. Proto také odmítá onoho zákoníka, který jako by ho na odchodu chytil za rukáv. Ten zákoník říká: „Mistře, budu tě následovat, kamkoli půjdeš.“ On viděl ten veliký úspěch. A úspěch přitahuje. Má-li nějaké hnutí úspěch, lidé mají za samozřejmé, že to je to pravé. Kdyby náš sbor vzrostl třeba do příštího roku na tři sta lidí, nepochybujte, že pak budou přicházet další a další. Jenže i kdyby třeba nějaký dobročinný spolek nebo politcká strana v tomto městě vzrostla za jeden rok desetkrát, kde kdo bude mít pocit, že by se k nim měl přidat. Ani jednom případě to není velký div, lidé prostě touží být na straně silnějšího.

Ježíšova moc je jedna věc. V těch dobách patřilo k výbavě každého zbožného Žida vědět něco o medicíně. Ostatně i dnes, dá se říci, je (často opomíjenou) povinností každého slušného člověka ovládat základy první pomoci. Nemoc není něco výjimečného, nepřirozeného. Právě naopak, ve světě po pádu je nemoc běžnou součástí života. Léčení spočívá vlastně v tom, že se řekne: Že je tebou třese zimnice, jsi zesláblý, bolí tě klouby, to není nic, co bychom neznali. Jsi překvapený a přepadlý, ale my dobře víme, kdo za tím je. Známe jméno toho nepřítele, říká se mu horečka. Zalez pod peřinu, pij čaj s citrónem. Když se toto dělá, nemoc je obvykle zahnána. A tak lékařství z větší části spočívá v tom, že nemocný není ponechán sám sobě a různým otázkám, ale že se mu řekne: Jako nemocný zůstáváš ve společnosti lidí a tvým úkolem teď je poslouchat rady a léčit se.

Umět léčit je tak na prvním místě společenská dovednost, stejně jako umět smiřovat lidi, umět poslouchat jejich starosti, umět se lidí zastávat. Všechny tyto věci může člověk konat jen tehdy, pokud na něj lidé dají více, než na sebe. Když člověka bolí zub, přísahal by, žeto nikdy neskončí. A představa, že mu ten zub ještě někdo vezme do kleští je úplně nesnesitelná. Musí dát na radu druhého: To se ti zdá, ta bolest není v tobě, je v tom zubu a ač se to nezdá, když se zub vytrhne, bude pryč. Pacient tomu musí uvěřit, sám si totiž nepomůže.

Jak čteme, Ježíš vyhnal duchy svým slovem. A to není nic jiného, než že mu druzí uvěřili: Vaše nemoci, to nejste vy sami. To je ten duch ve vás. Lidé si tehdy Ježíše vážili, uvěřili tomu. A když dovedli zlého ducha v sobě rozpoznat, když věděli, že někdo jiný v nich jedná proti jejich vůli, duch už je nemohl ovládat. To je podobné, jako když se odhalí zrádce ve vlastních řadách – už nemůže škodit, protože už mu nikdo nevěří.

Ježíši, který ve třinácti letech dovedl debatovat s učenci, který ohromoval lidi kázáním plným moci, tomu bude věřit každý. Ježíši, který se nechal zradit jedním ze svých nejbližších učedníků, který byl zatčen a odsouzen církví i státem, který byl svlečen a zbičován, tomu bude věřit kdo? Lékaři, uzdrav sám sebe. Jiné zachránil, sám sebe zachránit nemůže. Od svého zatčení také Ježíš už nikoho neuzdravil, ba nikoho ani nenapadlo, aby za ním šel. A nebyl to přitom ten samý Ježíš?

A přitom, čím nám prospěl víc? Tím, že uzdravil nějaké lidi, které ani neznáme a kteří už jsou dva tisíce let mrtví, nebo tím, že za nás zemřel, aby byl na věky živ a my s ním?

Stejné je to s církví a celým křesťanstvím. Svého času křesťanství ukončilo v římské říši gladiátorské hry, prosadilo právo na život pro otroky, děti a nalezence, výrazně omezilo mučení. Za všobecného zmatku stěování národů veleli biskupové i hasičům a starali se o rezervy obilí. Později vymítila církev v západní Evropě krevní mstu (na Balkáně na to byla moc slabá a tak tam vládne do teď). Později z velké části zlikvidovala obchod s otroky. Tehdy na to totiž měla moc a péče o obecné dobro se sama nabízela. Lidé tehdy na církev hodně dali, církev byla hlasem pokroku.

Ale když je dnes skoro každému jedno, co církev hlásá, je snad méně církví? Když ve společnosti mnoho nezmůžeme, jsme snad méně křesťany? „Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil.“ Jednou má církev moc měnit svět, protože ji všichni poslouchají, jindy nemá. Ale je to ta stejná církev.

Mnoho se namudruje o tom, jak je církev zastaralá. Málo komu dochází jednoduchá věc, že církev klidně může být zastaralá. Byly doby, kdy přicházela s něčím úplně novým, nevídaným, pokrokovým – to proto, že se moc neohlížela na svou dobu. Stejně tak zase dnes může působit zastarale, protože se opět neohlíží na svou dobu. Kdyby dříve dělala všechno podle starých zvyklostí své doby, nijak by neprospěla. Když dnes bude vše dělat podle nových zvyklostí, zrovna tak nikomu neprospěje.

A tak, když v dnešním příběhu Ježíš odpovídá zákoníkovi, říká mu vlastně: Nejsem jen tam, kde se daří. Já umím uzdravovat. Ale sám jdu tam, kde není žádné uzdravení a žádná naděje pro tento svět, jdu na kříž. Jdu dokonce tam, kde, jak se zdá, není žádné Boží smilování. Protože Ježíš se modlil, ať Bůh odejme od něj kalich hořkosti, ale v tu chvíli ho jeho Otec v nebesích prostě nevyslyšel. A tak není žádná životní situace, ve které by Ježíš také nebyl. Když říká, že Syn člověka nemá, kde by hlavu složl, znamená to, že i nás může potkat vlastně cokoliv, že nemáme nic zaručeno.

A k tomu je tu ten druhý člověk, jeden z jeho učedníků, který říká: „Pane, dovol mi napřed odejít a pochovat svého otce.“ Nutno říct, že když Ježíš jeho žádost velmi ostře odmítá, je to extrém, výjimečná situace. Ježíš je Syn Boží a Bůh sám. Tohle by nemohl žádat nikdo z lidí a těžko si představit chvíli, kdy by něco mělo přednost před tak základní lidskou povinností, jako je pohřbít své příbuzné. Co z toho plyne, je obecné pravidlo: Žádná lidskost není větší než Bůh. A žádný člověk také nemůže být spravedlivější, než Bůh. Malý příklad: Písmo v Zákoně přikazuje nenechat bezdůvodně trpět zvířata. Ale nejde tak daleko, aby zakazovalo je jíst. A tak se může zdát, že třeba vegetarián je milosrdnější než Bůh. A v mnoha jiných věcech se může zdát, že my všichni jsme dnes milosrdnější, než Bůh. Každý na to při četbě Písma narazí.

Vtip je v tom, že my se před Bohem vždy budeme chlubit věcmi okrajovými. Pravé jádro Písma však je: Miluj Hospodina, Boha svého celou svou duší a miluj bližního svého, jako sám sebe. Ukažte mi někoho takového, kdo tohle beze zbytku dokáže? Nemluvě ani o Bohu, kdo dokázal nikdy neranit alespoň ty své úplně nejbližší? Vždyť ty zraňujeme všichni nejvíce. Nějaký soucit se zvířaty, ba dokonce starost o lidi ve vzdálených koutech světa, je pak příliš málo, když tohle základní nedovedeme.

Nakonec tedy: Ježíš dovede shromáždit spoustu lidí a mezi nimi způsobit mnoho dobrého. To není celý on, to je něco, co umí. Mnoho žen zase umí dobře vařit a mnoho mužů třeba něco opravit. Nikdo z nich by však nestál o to, aby s nimi někdo byl jen kvůli jejich vaření nebo opravářství. To je něco, co umějí, ale nejsou to oni sami. Ani v našem následování Ježíše nemá být to hlavní, kolik je kolem toho lidí a jaký prospěch to přináší – v tom Ježíš nikdy není natrvalo. Díky si mohou být jisti i ti, kterým se nedaří a kterých je málo, že je Ježíš s nimi.

Že je s námi, projeví se tím, že poznáme, že nikdy nejsme lepší, než on, že ani nejsme stejní, ale že máme vždy co dohánět. Amen