Z dnešního čtení jsem měl vždy pocit nespravedlnosti. Všichni byli bez sebe strachy a když volali o pomoc, ještě dostali vynadáno. Kdyby ale nevolali o pomoc, co by se stalo? Podle Ježíšovy rozmrzelé odpovědi se zdá, že asi nic. Ale stejně, představme si to:

Příhoda na lodi se odehrála nedlouho po uzdravení malomocného a setníkova sluhy. Právě u těch dvou naplnil Ježíš Zákon, tak jak to předtím v kázání na hoře vyhlásil. A pak se šlo do Petrova domu. Tak jako setkání s malomocným, i tady slavnostní atmosféru pokazila nemoc Petrovy tchýně. Ale už to nebylo takové, jako předtím cestou z hory. Už se přece jen čekalo, že Ježíš pomůže. A také i Petrovu tchýni uzdravil, dokonce ho hned ten večer obsluhovala u stolu. Rodinnou sešlost, radost z uzdravení bylo možno sdílet i nezvyklým hostem, učitelem z Nazareta. No, vlastně to celé byla jeho práce. Ovšem než se zábava stihla pořádně rozjet, už přišli prosit o uzdravení první nemocní – po vsi se o tom zázračném uzdravení přirozeně hned všichni dověděli. Ale i když se do domu nahrnula spousta lidí, stejně bylo jímavé být svědkem Ježíšova uzdravování. Bylo to takové slavnostní. Ovšem ke konci už to bylo únavné pro všechny. Pro Ježíše samozřejmě zvlášť, ale všechny uzdravil. Když byl hotov, už bylo pozdě na nějaké povídání a tak šli všichni spát. Škoda. Druhý den ráno bylo z pokoje na střeše vidět, že se do vsi hrnou davy. Ježí tedy hned rozkázal odjet na druhý břeh – nikdo se mu po pravdě řečeno moc nedivil. Šli k vodě zadem, aby se vyhnuli davům. I tak se na jinak liduprázdné cestě objevili dva lidé. První byl místní vykladač zákona, ještě docela mladý, takový snaživý člověk. Konečně viděl, že se něco děje: „‚Mistře, budu tě následovat, kamkoli půjdeš.‘ Ale Ježíš mu odpověděl: ‚Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil.‘“ Trochu drsná slova, takhle hned po ránu. Vždyť navíc, kdo mluvil o tom, že chce ten zákoník někde skládat hlavu. Chtěl přece jít s Ježíšem dál, protože ta cesta začíná být opravdu zajímavá – nové učení, zázračná uzdravování, obohacující setkání. Na nebi ani mráček a tam za vodou jsou další vesnice, další dobrodružství. A ještě dál, Jeruzalém. Kdo ví. Ale nic, jde se dál. Tu vybočí z kráčející skupinky jeden z učedníků, který byl od rána nezvykle zamlklý. Teď vypadá dost nervózní a rychlou chůzí se ocitne vedle Ježíše: „Pane, dovol mi napřed odejít a pochovat svého otce.“ „Následuj mne a nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé.“ odpověděl mu Ježíš, jednou nohou už v lodi, která se na klidné vodě rozhoupala. A jak vlnky od boku lodi narážely na břeh, vracela se i učedníkům pořád zpátky ta tvrdá slova. Mohlo se snad chvilku počkat, říkali si. No ale zase jsou tu ty davy. Ještě nad tím mlčky přemýšleli, když loď odrazila od břehu a příď rozřízla hladinu směrem k vzdálenému břehu. Při vší té slunečné atmosféře bylo najednou trochu dusno. Ježíš mlčenlivé učedníky přelétl pohledem a pak si lehl na záď. Za chvíli usnul.

Po chvíli učeníkům došlo, že dusno nepanuje jen na lodi, ale že sem vítr žene mraky. Loď se už také začínala zvedat na vlnách. Začalo se ochlazovat. Když první mrak na chvíli zastínil slunce, leckoho uvnitř zamrazilo. A pak slunce zmizelo úplně. První vlnky začaly ledabyle šplouchat přes okraj lodi. Setmělo se. Vítr začal už pořádně foukat. Jedna vlna teď otřásla lodí tak, že se všichni museli něčeho chytit. A nebyla zdaleka poslední. V další minutě nebylo z lodi vidět než vlny. Teď už se sevřel žaludek každému. Zmizel břeh za nimi i obzor před nimi, předtím tak slibný. Zmizela minulost i budoucnost. A byly tu jen ty děsivé vlny, nohy mrznoucí ve studené vodě, která pomalu začala naplňovat loď, provlhlé oblečení na těle. Učedníci se křečovitě drželi okrajů lodi, jeden se díval na druhého a pak všichni na Ježíše, který na zádi pravidelně oddechoval – i v té bouři to bylo kupodivu slyšet. Najednou dva učedníci vstali, jako by se domluvili. Přitom jeden o druhém možná ani nevěděl, tak byli vyděšení. Strach z bouře a úcta k mistrovi se u nich smísila do podivné výčitky: „Pane, zachraň nás, nebo zahyneme!“ Ježíš se pomalu probudil, dost nepatřičně, protože z lodi se již ozývaly tlumené výkřiky hrůzy. Řekl jim: „Proč jste tak ustrašeni, vy malověrní?“ Vstal, pohrozil větrům i moři, jako by huboval otravnou noční návštěvu; a nastalo veliké ticho. Mraky ještě zakrývaly oblohu, o to silnější bylo to dokonalé ticho – jako někde v jeskyni. To trvalo, než dojeli na břeh, kde potom Ježíš uzdravil dva posedlé, ale to už je jiný příběh.

Nám ale i na konci zůstává stejná otázka: Co měli učedníci dělat? Jak se měli správně zachovat, aby se neukázali jako malověrní. Nakonec je vidět, že nejednali tak úplně nešikovně – Ježíš přece bouři utišil. Tedy malá víra, taky víra.

A kdyby neřekli nic, co by se stalo? Vtip je asi v tom, že právě to nikdo neví. Každopádně by to znamenalo, že by bouře trvala dál. Prožili jsme s učeníky, že ta bouře náhle zcela vykolejila jejich představy o budoucnosti. Ta bouře je zanesla daleko od včerejšího dne, daleko od slunných vzpomínek na to, co znali. Minulost byla náhle vzdálená tisíc let. A podle čeho si člověk plánuje budoucnost než podle minulosti? Takže i budoucnost byla náhle pryč a zbyla jen úzkost. Ježíš byl však stále na lodi, a učedníci měli vědět, že, ač nevědí odkud vlastně přišli a kam jdou, cíl je vlastně už u nich – Ježíš sám.

Z příběhu nám tedy plyne: Když se život přestane vyvíjet, jak jsme byli zvyklí a dolehne na nás úzkost, můžeme volat ke Kristu a on má moc bouři utišit. A přece není všechno jako dřív. Učedníci se dozvěděli, že jsou ustrašení a mají malou víru. Poznali svou křehkost a slabost. Z té příhody na lodi museli vyjít proměnění.

A pak tu ještě pořád zůstává ta možnost, že by prostě bouří s Ježíšem prošli, neznámo jak a kam. To je cesta silné víry. Osvobodit se od minulosti a tak být svobodný i pro budoucnost, přijmout nejistou budoucnost. Proto také Ježíš, než vstoupil na loď, varoval zákoníka, že Syn člověka nemá, kde by hlavu složil. Nakonec i v cestě na kříži šel Ježíš do neznáma. Jeho budoucnost byla stále otevřená. A proto mluví i o rozchodu s minulostí, když říká: Nech mrtvé, ať pochovají své mrtvé. Ovšem troufám si tvrdit, že tuto cestu ztracené minulosti a nejisté budoucnosti si nikdo nevolí sám. Spíše do takové situace spadne. O to víc ho ale může těšit, že bez vlastní zásluhy bude shledán jako člověk silné víry, pokud vytrvá. A vytrvá, protože Ježíš je v bouři s ním – i když se třeba zdá, že zrovna spí. Amen