Vyšli proti němu dva posedlí, kteří vystoupili z hrobů; byli velmi nebezpeční, takže se nikdo neodvážil tudy chodit. Začátek dnešního čtení je jako z děsivého hororu, jaké se ani nevysílají v televizi, ale zájemci na ně chodí do kina nebo si je kdesi půjčují: Kamera hledí ze břehu na moře, kde se od obzoru pomalu přibližuje loďka. Ale tady není žádná kamera, kdo se tedy na moře dívá? Jaké zlo tu vyhlíží svou další oběť. A nyní hledíme zase na loďku, kde na zádi dospává Ježíš a kde učedníci po přestálé hrůze bouře potichu veslují. Tady jsme mezi lidmi, tady je přátelské společenství kolem dobrého Mistra, společenství, které váže vzájemná náklonnost a souzvuk. Voda klidně ševelí a nad hlavou je otevřené modré nebe, větřík věje. Zato ten břeh, co se pomalu blíží, je zlověstně pustý, nikdo tamtudy nechodí.

Možná už jste někdy přišli na místa, na kterých na pohled nebylo nic děsivého, ale kde jste cítili: Tady se něco zlého stalo. Takové bývají zchátralé hájovny a opuštěné samoty kdesi v poli či na kraji lesa, ale i opuštěné továrny, sklady a různé zanedbané, zapomenuté dvorky ve městě. Místa, která někdo budoval s vyhlídkami na šťastný život, s nějakým velkým plánem, kde umístil i různé ozdoby s tím, že se s těch míst bude později těšit. Ale zlé věci tohoto světa se tam staly a aniž by v těch místech kdo hnul jedinou cihlou, všechno, co na tom místě připomíná člověka, najednou působí hrůzně. Jako by se do prázdného domu nastěhovali démoni.

Tak si představme i onen gerasenský hřbitov. Už tím je trochu nezvyklý, že leží u vody, u místa, na břehu jezera, kde lidé hledají odpočinek a příjemné chvíle. Ale to místo si na úkor lidí zabral pro sebe hřbitov. A je to tedy jakási zakázaná zátočina, z dálky malebná, ale zblízka se jí každý vyhne. Takový hřbitov vzbuzuje vážnost i za poledního slunce. Slunce se zdá nepřemožitelné a když svítí, má člověk pocit, že bude žít věčně. Ale hřbitov se prosadí i jemu navzdory, i za veselého dne říká člověku: Tebe to taky čeká.

Tento hřbitov je ovšem tuplovaně zlé místo. V hrobech zde žijí dva posedlí. Nikdo se neodváží sem chodit. Kdežto Ježíš jede přímo sem – a možná přímo za nimi. A jak loď přirazí k břehu a napjatou chvilku je ticho, už se strašné postavy z hrobů mihnou mezi stromy – co to, nezdálo se nám to jenom – ne! Nezdálo, dva muži z hrobů jdou přímo k nám a mi už bychom měli křičet strachy.

Ale opusťme na chvíli to místo a připomeňme si: Ježíš nejdříve opustil velký zástup, který se shromáždil po jeho zázračném léčení. Nestál o slávu zázračného lékaře, je někým jiným. Tak se to alespoň nejdříve zdálo. Posléze vidíme, že na loďce, kterou odplouvá, hledá především odpočinek. Spí na lodi a zdá se, že už má všeho dost. Ale teď teprv vidíme, jaký byl jeho skutečný cíl cesty! Jde naproti posedlým, od kterých každý utíká. Právě sem zamýšlel jet tou lodí. Jde se tomu nejhoršímu zlu postavit čelem.

Plyne z toho nějaký příklad pro nás? Spíše ne, protože to, s čím se má Ježíš utkat, zvládne jenom on, Syn Boží a Bůh sám. Má se totiž setkat s těmi, kteří ztratili sami sebe. Kteří už vůbec nejednají sami za sebe. Evangelia přiznávají, že takoví lidé jsou. Vyprávějí tento příběh každému, kdo by snad chtěl říci: Ježíš Kristus, to, co církev káže, platí jen v normálních poměrech. Ale jsou rány tak veliké, že lidem vezmou duši. Stává se i to, že se lidí zmocní takové zlo, že s nimi už nemůže jednat nikdo z lidí. Už prostě nejde, aby s nimi někdo vlídně promluvil, trpělivostí je přivedl zpět mezi lidi.

Duchové zavedli ty dva posedlé do hrobů. Postavili je proti životu, postavili je na odpor životu. Není to s nimi jako s běžnými lidmi. My, běžní lidé, se vzpíráme Bohu, protože se bláhově domníváme, že tak více užijeme života. Je to z naší strany očividný omyl. Protože náš život je krátký a konečný. Že je jen na čas, je jasné, že koncem života pominou všechny výhody, které člověk získal, je jasné. Ale v určitých chvílích nám to nedá, na konečnost života nemyslíme a jednáme, jako by měl trvat věčně. Je to ďáblova lest, na kterou jsme naletěli, nepřímo nás vodí za nitky.

Ale s těmito dvěma posedlými jedná přímo. Už za živa je přivedl mezi hroby. My si bereme život od Boha a pak děláme, jako by nám jej nedal. Ale tito posedlí svým pobytem na hřbitově říkají: Bože, nechci od tebe nic, ani život. Ani sama sebe od tebe nechci. Je to jako kdybyste pro někoho přichystali oslavu narozenin, kde budou všichni jeho přátelé, spousta jídla a pití, dárky a živá hudba. A by se místo toho schválně seděl v autě před domem, než to celé skončí.

A dali se do křiku: „Co je ti po nás, Synu Boží? Přišel jsi nás trápit dříve, než nastal čas?“ Vidíte, ti démoni jasně vědí, že jejich čas je jen nakrátko. Nic si nenamlouvají, vědí, že už jsou poraženi a že budou najisto odsouzeni. Jednají zcela nesmyslně, jejich boj je předem prohraný – ale taková je skutečná povaha veškerého zla. Zlo tu není za nějakým účelem, žádné dobro z něj neplyne, je zcela nesmyslné. Bylo by lepší, kdyby vůbec nebylo, protože by nikomu a pro nic nechybělo. Zlo je nesmyslné. A proto je to zlo, že je zcela nespravedlivé. Nejde říci, proč se zrovna někomu stane tolik zlých věcí najednou. Pravda je taková, že je to čistě náhodné. Bůh dodržuje své slovo, na Boha je spoleh. Jeho protivník však žádná pravidla nedodržuje, ani nemůže – je to lhář od počátku. A tak nemůžeme říci, že by si ďábel vybíral k zvláštním ukrutnostem ty nejlepší, nemůžeme ani říci, že by si vybíral ty nejhorší. Nemůžeme říci, že by si vybíral ty nejsilnější ani ty nejslabší. Žádná pravidla v tom nejsou a to je právě zákeřné. Co učiní Bůh, víme z jeho zaslíbení. Na koho si zasedne ďábel, to je tak nevypočitatelné a tak zákeřné jako zbloudilá střela nebo taška padající ze střechy.

Věc má však překvapivé rozuzlení. To zlo ví, že musí ustoupit. Ďáblu, tomu šaškovi, který doposud děsil celé okolí, Ježíš pouhým svým příchodem strhl masku. Lidé se děsí těch posedlých, nedovedou si vysvětlit, co se to s nimi stalo. Ale Ježíš dobře ví, čí je to hra a čí je to maškaráda. Ďábel už nemá žádnou moc.

A vy jste už možná někdy slyšeli o lidech, kteří se ke stáru pomátli a z laskavých lidí se náhle stali lidmi surovými, zlomyslnými, podezřívavými ke všem. Nebo jsem slyšel o člověku, který miloval svou ženu a své děti, byl výborný otec i manžel, spolehlivý a všem milý i v práci. Zranil se pak na hlavě, stal se z něj surovec, svou ženu začal nenávidět, začal pít a skončil tak, že se ho všichni báli a štítili. Ani jedno ani druhé není přímo posedlost ďáblem. Ale podstata je stejná: Nesmíme se toho příliš děsit a ptát se: Kde zůstal Bůh? Těch případů není mnoho, ale jsou takové, kdy ďábel zcela spoutá duši člověka. Je to hrozivé. Ale dnešní příběh nám ukazuje, že Ježíš má moc osvobodit i takového člověka. Ba že ďábel sám ví, že takového člověka vlastně nemá v moci. Když spatří Ježíše, je mu jasné, že musí okamžitě odejít z míst, kam přišel bez pozvání. Jen se diví, že už tak brzo. Mnoho lidí, kterým ďábel vezme duši, totiž musí žít až do přirozeného konce svého života.

Zde je velká naděje pro nás, pokud slyšíme nebo dokonce známe někoho, koho nějaká nemoc, úraz nebo hrozná událost změnila k nepoznání. Ne, jeho duše se neztratila, je jen vězněna. Je to jako kdyby vám někdo chtěl vyznat lásku, ale někdo mu zalepil pusu – to neznamená, že vás nemiluje. Jako kdyby vás chtěl někdo obejmout, ale někdo by ho zavřel v místnosti vedle – to neznamená, že už nejste přátelé. Je to ten samý člověk a vy to můžete poznat z toho, že má stejné tělo, stejné ruce a nohy jako před tím. Musí žít, dokud nepřijde vysvobození.

Jaká je pravá povaha těch démonů, to nám Ježí ukázal tím, že jim dovolil odejít do těch prasat. Prasata se okamžitě vrhnou do moře a zahynou. Tihle démoni, to byla jen tupá, nemyslící síla. Nic, co by mohlo získat duši člověka. Jen jako když někdo ve vzteku rozdupe květinový záhon. To, že z těch dvou posedlých udělali za živa jako mrtvé, to byla jen tupá, hloupá a podlá zákeřnost, nakonec nad slunce jasná.

Gerasenské to celé vyděsilo. Protože co nejdříve vypadalo jako to nejhorší zlo, ukázalo se jako to nejslabší: Jen někoho svázat a umlčet, nasadit mu ďábelskou masku a znemožnit mu ji sundat, ale jeho duši nezískat – to není žádný úspěch sil zla, i když to tak vypadá. Démoni jsou pryč bez odmlouvání, jako by říkali: Dopředu jsme věděli, že tohle nevyjde.

Gerasenští jsou vyděšení, protože možná v hloubi duše tuší, že nejhorší zlo nečíhá mezi hroby, ale mezi nimi samotnými. U nich na náměstí, u nich v dílnách, u nich doma. Tam, kde lidé s ďáblem souhlasí dobrovolně. Tam, kde mají volbu, kde je nic nenutí jednat zle, ale přesto zle jednají. Bratři a sestry, když někoho změní k nepoznání nemoc, úraz nebo hrozný zážitek, nemůže nás to, než vyděsit. Ale děsit by nás mělo spíše to zlé, co děláme sami, přitom s rozumem jasným a nezatemněným, co děláme, i když nás při tom napomíná náš stud a soucit, i když si musíme říci: Dobře vím, jak jsem nevděčný.

Hlavní je dnes však ono evangelium: Kdo se zdá lidem ztracen, není ztracen pro Ježíše. I sám ďábel ví, že právě takové lidi ve skutečnosti nezískal. Až Ježíš znovu přijde, až přijde jeho čas, takoví budou vysvobozeni. Amen, tak se stane.