Co je snadnější, bratři a sestry? „Je snadnější říci ‚odpouštějí se ti hříchy‘, nebo říci ‚vstaň a choď‘“? Zkuste si tu otázku sami upřímně zodpovědět …

Upřímně, když slyším toto vyprávění, zdá se mi, že si Ježíš celou věc dost usnadnil. A to Matouš ještě vypráví celý příběh daleko stručněji než ostatní evangelisté. Ti nám zanechali dojemný obraz. Obraz víry přátel ochrnutého, kteří tolik stáli o to přinést svého přítele ke Kristu. Nemohli se ale k němu dostat a tak namáhavě vynesli postiženého na střechu. Možná víte, kolik námahy dá přenášet nemocného člověka. Našli odvahu rozebrat cizí střechu (asi jí potom budou zase muset opravit). Dali si tu práci udělat ve střeše otvor a spustili svého přítele před Ježíše. A po té vší námaze slyšíme: ‚Buď dobré mysli, synu, odpouštějí se ti hříchy.‘

Nemocný i jeho přátelé jistě napjatě očekávali uzdravení, mocný čin. A teď místo činu, místo díla pomoci, jde Ježíš na nemocného s theologií. Proč mluví o hříchu? Jak se říká, Pánbůh si nás nakonec už nějak přebere. Nebylo by lepší místo nadoblačných myšlenek, místo řečí o hříchu, něco prostě pro nemocného udělat. Nemocný čeká uzdravení. Není nepatřičné říci místo toho odpouštějí se ti hříchy? Není mluvit nad konkrétní lidskou potřebou o theologii – jak to nejlépe říci – rouhání?

A my se můžeme zeptat ještě jinak než zákoníci: Je snadnější říci vstaň a choď a nebo se rozhodnout pro studium medicíny? Je snadnější pronést nad člověkem pár mocných slov a nikdy ho předtím ani potom nevidět; nebo se rozhodnout pro celoživotní lékařské studium? Pět let školy nedělat nic jiného než se biflovat do zhloupnutí jména kostí, svalů a žil? Nemít pro to skoro žádný čas na radosti mládí? Začínat s malým platem? Provádět riskantní operace, kdy každé říznutí může člověka také napořád zmrzačit? Je opravdu tak snadné doprovázet pacienta celé měsíce jako rehabilitační sestra? Je snadné převazovat pacientům rány, vylévat bažanty, snášet stížnosti?

Dost pochyb! Právě takové celoživotní odevzdání v každém oboru, nejen v medicíně, umožnila oběť Ježíše Krista. Oběť nikoliv snadná, oběť života na kříži. Ježíšova smrt a vzkříšení, vznik církve a hlásání jeho evangelia, ty vnesly do světa myšlenku služby; myšlenku oběti pro trpící, ať už si ji zaslouží nebo ne. Když Ježíš o velikonocích porazil smrt, dodal nám pevné odvahy, abychom i my statečně bojovali proti bolesti a utrpení. Pán Ježíš nám dal vyhlásit válku každému utrpení. Nerozlišujeme bolest člověka spravedlivého a bolest lumpa. Bolest je stále ten samý nepřítel člověka, ten samý boží nepřítel.

A tak se naplnila Ježíšova slova: Kdo ve mně věří, bude konat takové činy jako já, i větší. Protože Ježíš je prvotinou království božího, kmenem stromu – ale co se od velikonoc až po dnes událo, to je již počínající království boží; to je mocná koruna, která raší z tohoto kmene. Jak my dnes uzdravujeme: obětujeme svůj čas, svůj důvtip, svou námahu a peníze na pomoc druhým. A to je teprve pořádný div, v tom se zračí krása božího majestátu, z toho září naplno sláva Kristova. A proto už dnes, tam kde evangelium vykonalo své dílo, Bůh již pro naši víru klasické zázraky nekoná. Slyšel jsem o zázracích, které se dějí i dnes v místech, které si evangelium teprve podmaňuje. Slyšel jsem i o zázracích, které se dějí u nás, v nových misijních společenstvích a pevně věřím, že se dějí. My ale vidíme plněji boží slávu u těch, kteří se dnes starají o druhé, třeba bez naděje na větší úspěch.

Je tedy snadnější říci ‚odpouštějí se ti hříchy‘, nebo říci ‚vstaň a choď‘? To první! A každému je to vlastně jasné. Ježíš se nás ptá, aby nám samotným došlo, co už přece víme – je snadnější odpouštět. Ale je to také důležitější. Protože všechny ty divy služby bližnímu, o kterých jsem tu mluvil, jsou odpuštěním neseny. Jak mohu pomáhat druhým, když se sám cítím bohem zavržen a opuštěn? Jak mohu dávat radost, když jí sám ani trochu nemám? A jak mám snášet nevděčnost, která se s každou službou pojí? Vždyť opravdu nevděk světem vládne.

A co je tedy evangeliem dnešního dne? Měly pravdu zástupy, když chválili Boha za to, že dal takovou moc lidem. I my v tomto sboru můžeme konat divy. Divy, které neznali lidé Ježíšovy doby. Vždyť každý z vás umí a ví více věcí, než uměli a věděli lidé Ježíšovy doby. I ten poslední z vás ví o medicíně víc než sám Ježíš. Nikdo z vás také už nemusí podstupovat takový zápas o jistotu Boží lásky, jaký musel náš Pán podstoupit v Getsemane. Ano, v tomto sboru můžeme konat tak velké věci, o jakých se našim předkům ani nesnilo.

Ale to vše díky moci, kterou nám dal Ježíš Kristus, díky moci odpuštění. Jistě si z tohoto sboru vzpomenete na někoho, kdo se proti vám provinil a pokud budete upřímní, vzpomenete si na toho, proti komu jste se vy sami provinili. Ale pamatujte na tu moc, kterou máte. Moc nenápadnou, moc neviditelnou. Pamatujte na to, čeho si často ceníme méně než mocných činů. Na to, čeho si málo ceníme, protože nás to zas tak moc nestojí, protože se tím příliš nemůžeme předvést. Pamatujte na moc, kterou má jenom Bůh, ale skrze svého syna ji dal vám. Vy máte moc druhým odpouštět, třeba i bez toho, že to řeknete nahlas. Opravdově, ne jen tak, že nad druhým mávnete rukou a nebudete si ho už všímat.

Udělejte to tak, že si vzpomenete na moc, kterou jste skrze Krista dostali. Máte moc odpouštět hříchy, jakou má jenom Bůh. A pokud neodpustíte, kam se obrátí ten, kdo se proti vám provinil? Kam půjde hledat odpuštění? Kde najde člověka blízkého? Vždyť jste rodina, má snad ten druhý jít za cizími? Slitujte se nad ním. Moc odpouštět, to je ta největší moc, kterou máme, moc kosmické velikosti, Božská moc.

Tuto moc tedy máte jeden nad druhým. Když to víte, sami si odpovězte: Co je tedy snadnější, říci ‚odpouštějí se ti hříchy‘, nebo říci ‚vstaň a choď‘? K evangelické bohoslužbě ve většině světa patří vyznání vin a vyhlášení odpuštění. Abyste tedy věděli, že Bůh dal lidem takovou moc, vyhlašuji vám z moci Kristovy odpuštění hříchů. Amen