Ježíš přichází jako osvoboditel od těžkých břemen zákazů, povinností a složitých pravidel. Jak dále vysvětluje apoštol, hřích má svou moc ze zákona. I po světě platí, že čím více je kde zákonů, tím méně je lidé dodržují. Čím více je předepsaných pravidel, tím více lidí žije s pocitem, že je nemohou dodržet. Že jednou stejně nějaké poruší. Čím více pravidel, tím méně si lidé věří, tím méně lidí má dobrou naději, že jdou správnou cestou. Farizeové později řeknou: Uvěřil v něj někdo z předních mužů či farizeů? Jen tahle chátra, která nezná zákon – kletba na ně! Na tom vidíme, že lid Izraelský se rozdělil na nepatrnou menšinu, která sama sebe pokládala za svatou a velkou většinu, která podle všeho sama sebe odsuzovala, která sama sebe pokládala za neschopnou Zákon dodržet. Později ve středověku byli obdobně za skutečné křesťany pokládáni pouze kněží a ti, kteří odešli do kláštera. Zbytek lidí nebyl úplně pokládán za církev.

Množství pravidel nedělí lidi ani tak na spravedlivé a nespravedlivé, ale spíše na více a méně sebevědomé. Lidé, kteří si toho moc nepřipouštějí, řeknou si: Jistě, že všechna ty příkazy dodržím. Když potom selžou, často si to ani nepřipustí. Lidé úzkostnější si naopak řeknou: To všechno nemůžu dodržet. Podcení dopředu své síly, i když je třeba i ve skutečnosti v jejich silách podle pravidel žít. Vzniká pak z toho veliké zmatení, kdy si vlastně všichni něco nalhávají: Jedni, že jsou čistí a spravedliví, druzí, že pro ně není žádná naděje.

Ježíš přináší jediné pravidlo a osvobozuje jedny i druhé: Vy, kteří si nalháváte, že jste spravedliví i vy, kteří si nalháváte, že pro vás není naděje: Vy všichni se podřiďte Bohu jako děti. Jako děti, které vědí, že před rodiči neutají žádnou špatnost, jako děti, které se přiznávají ke zlým věcem, které udělaly, ale také jako děti, které jsou si jisté láskou svých rodičů a každého dne si nanovo umiňují, že už budou hodné. Jako děti, které jsou si jisté, že žádný z úkolů, které na ně rodiče nakládají, není natolik těžký, aby jej nezvládly, které vědí, že rodiče přispějí na pomoc.

Farizeové a Janovi učedníci se postili, protože si říkali: Musíme se mnoho učit, mnoho připravovat, mnoho zdokonalovat. A až dosáhneme dokonalosti, pak se k nám Bůh skloní, pak bude moci Mesiáš přijít mezi nás. Kdežto Ježíš řekl: Ženich, Mesiáš, už přišel. Bůh se k vám sklonil, jste Bohem přijati. Proto se teď mnoho učte, proto se napravujte, abyste postupně dosáhli dokonalosti.

Je to jako když v nějaké zemi volí svého vládce, třeba prezidenta. Když jej zvolí, ocitne se ten člověk z čista jasna v nějakém paláci či na nějakém hradě. Najednou má kolem sebe mnoho služebníků, najednou se ho ale také všichni ptají: Co máme dělat, pane prezidente? Jak rozhodnete? A tento nově zvolený vládce ještě nic neví a nic neumí. Ale už od prvního dne musí nějak rozhodovat. Už od prvního dne má moc a lidé se k němu chovají tak uctivě, jako by už něco dokázal a lidé jej poslouchají a plní jeho rozhodnutí, i když jsou to třeba ještě rozhodnutí nezkušená, ukvapená či váhavá. Ale lidé si jej zvolili, vložili do něj důvěru a jsou si jisti, že právě on se určitě naučí vládnou správně, že se časem ukáže, že on je ta správná osoba.

Když se takový prezident ujme úřadu, netruchlí, ale uspořádá velký banket a vyrazí na návštěvu k vládcům okolních zemí, kteří pro něj také připraví slavnostní večeři. Koho Ježíš povolal ke slyšení svého slova, třeba i ke slyšení tohoto dnešního kázání, do takového člověka vložil svou plnou důvěru. Vložil do něj plnou důvěru, že přes počáteční nezdary a mnohé chyby přece bude schopen jít cestou spravedlnosti. To proto, že sám Ježíš a sám jeho Otec v nebesích jej povede svým svatým Duchem a nedá mu zahynout. Takže proto se ani Ježíšovi učedníci nepostili, protože byli zvoleni do vysokého úřadu a byla do nich vložena naděje celého světa.

A to je to nové víno do nových měchů: Křesťan nemá mít duši obtíženu žádnou úzkostí, žádným strachem. Protože ač to v něm všelijak bouří, ačkoliv je ještě tím nezralým vínem a musí teprve skončit tento věk a tento svět, než dosáhne zralosti, nepřijde na zmar. Když zabouří, kůže toho nového měchu se vypne a zase se stáhne zpět a víno zůstane v nádobě a bude dál zrát, poučeno a vyškoleno z chyb. Každým překonaným pokušením a každou vyznanou vinou, ke které se již nechceme vracet, se stáváme zralejšími. Nepřijdeme na zmar a to je hlavní evangelium této neděle.

A přece je tu ještě napsáno: Přijdou však dny, kdy od nich bude ženich vzat; potom se budou postit. I na učedníky přijdou dny, kdy budou mít potřebu se postit. Ale ne proto, že by jim to někdo uložil za povinnost: Oni sami uvítají tu možnost, že se mohou postit. Oni sami od sebe budou toužit po půstu. Oni sami uvítají pak radu, jak a kdy se postit.

Vždyť i ten vládce, do kterého vložila jeho země naději, pozná chvíle těžkého rozhodování. Pozná chvíle, kdy se zdánlivě nedá rozhodnout správně. Co má udělat takový vládce, pokud je skutečně povolaný? Špatní vládci, pokud se jim nedaří, začnou pořádat ještě více hostin. Začnou ještě více cestovat po světě a nechají se hostin od jiných vládců, stejně špatných. Když už jim lidé nevěří a neodměňují je, sami sobě začnou stavět pomníky, nařídí druhým, aby je chválili, sami sebe začnou odměňovat nákladným životem a vybranými potěšeními. Ale správný vládce zůstane sedět ve své pracovně. Bude bdít, dokud nenajde odvahu pro nějaké rozhodnutí. Správný vládce se oblékne a půjde mezi lid, který něčím strádá, kterému povodeň vzala střechu nad hlavou a tak dále. A bude snášet to, že se na něj lidé hněvají a že mu předkládají své stížnosti a požadavky. A bude jako poslední z lidí a přece setrvá ve svém úřadu. Když byl už předem tak mnoho povýšen, dovede se nyní také sám ponížit.

To nové víno, o kterém Ježíš mluví, znamená, že se stalo něco úplně nového. Ten důvod, že jsme byli v Kristu Bohem přijati, není v nás, v naší snaze, v našich dobrých vlastnostech. Není ani v ničem ve světě. Je to úplně nová věc, která se nedá s ničím srovnat. Jediný důvod a zároveň jediný důkaz toho, že jsme vyvoleni a vykoupeni je to, že právě teď slyšíme jeho slovo, že sedíme na tomto místě. Nic jiného z nás nebo ze světa se k tomu nedá dodat, je to něco, co nikdy na světě nebývalo. To je to nové víno, které nejde podrobit žádným pravidlům a zákonům.

Je tu však i ten starý šat, který jde zalátat zase jen starou záplatou ze seprané látky. A je pravda, že i když jsme povoláni k novému životu, stále jsme oblečeni v našem starém těle. A tak, jak jsem řekl, když se Bůh křesťanu na čas vzdálí, když křesťan zápasí se slabostí, pak se křesťan sám dobrovolně podrobuje různým pravidlům a řádům. Pak dokonce očekává od církve, že mu stanoví pravidla.

O to jde v Ježíšově řeči: Ježíš neukládá učedníkům půst, protože jejich půst na nic nepotřebuje, protože Bůh jejich půst nepotřebuje. Žádá od nich, aby pochopili tu chvíli: Ženich je s nimi, byli pozváni na svatbu Beránkovu, byli přijati za syny království. Ale druhá věc je, že jsou stejní lidé, jako farizeové, stejní lidé jako učedníci Janovi. A jako lidé často potřebují pro sebe často různé zvyky a různá pravidla.

Závěrem: Církev, naše církev, neukládá lidem žádná pravidla, která by museli nejdříve splnit, aby byli hodni spásy. Nejsou žádné povinné půsty, povinné modlitby, povinné dary a almužny, dokonce žádná povinná účast na shromáždění církve. Církev na nikom žádná pravidla nevynucuje.

To každý křesťan sám by měl od církve žádat pravidla a řády, aby mu byla pomocí v jeho slabosti. Měl by od církve žádat pravidelné bohoslužby a shromáždění, měl by od církve žádat, aby stanovila počet a čas denních modliteb, aby určila čas půstů, aby mu řekla, kolik peněz od něj žádá na svůj provoz a na dobročinnost, aby jej učila pravidelně číst Písmo. Nic z toho na člověku nevynucuje Bůh ani církev. Všechno to čas od času člověk sám potřebuje a má-li dost pokory, na tyto věci se sám ptá a sám je žádá. Amen