Němý člověk byl posedlý zlým duchem. Zvláštní; posedlí, které na stránkách Písma potkáváme, se obvykle velmi hlasitě a výrazně projevují. Svými projevy děsí lidi kolem, když se střetnou s Ježíšem, obvykle na něj křičí. Tento démon však způsobuje němotu, mlčení.

Ne každá nemoc je způsobená démony. Nemoc je prostě nemoc, posedlost je posedlost. Evagelium vždy jasně rozlišuje, kdy Ježíš uzdravuje nemocné a kdy vymítá démony. Jsou to dvě odlišné věci. Když Ježíš mluví o tom, jak se máme postavit k nemoci, připomíná nám vlastně docela přirozené věci, které už známe: Byl jsem nemocen – a navštívili jste mě. Milosrdný Samařan nalezne člověka zbytého loupežníky a ošetří mu rány vínem (dezinfikuje) a olejem (hojí). Nic, co bychom neznali. Ježíš přináší nové, dosud neslyšené učení a tak jeho slova mus být potvrzena zázraky a nemoce tedy jeho působením ustupují zázračně rychle, i takové, které dodones neumíme léčit. Ale pořád jsou to, ač těžké, přeci přirozené nemoci, jaké znají lékaři i dnes a Ježíš sám je také jako normální nemoci bere. A tak pro nás platí: Čteš nemoc, rozuměj normální, přirozená nemoc, jakou znáš i ty a víc za tím nehledej.

Sice nemáme Ježíšovu zázračnou moc, ale úplně s prázdnýma rukama nestojíme, protože něco o tom, co nemocný potřebuje, ví každý z nás. Zatím se můžeme spokojit s tím, že pro nemocného uděláme , co je v našich silách. Jestli opravdu užíváme byť jen těch omezených možností, jak různým nemocným pomoci, je otázka. Proto moc nemá smysl toužit po moci vyšší, zázračné.

Něco jiného jsou démoni. A dnes právě čteme, že němý byl proto němý, že byl posedlý zlým duchem. Mluvit by mohl, ale přesto nemluvil. Byl posedlý démonem. Na začátku jsem řekl, že je to zvláštní: Démoni přece obvykle křičí, kladou Ježíši otázky: Přišel jsi nás zničit? A podobně. Jenže, všimněme si, že Ježíš těm démonům obvykle neodpovídá. Buď je rovnou posílá pryč, nebo se jich ptá na jiné věci, třeba na jejich jméno, jako v Gerase. Ale neodpovídá jim, jako by jejich otázky neslyšel. Ježíš neslyší řeč démonů, pro Ježíše jsou vlastně všichni ti démoni němí. Jednou dokonce pohrozil démonu, který nepůsobil němotu, takto: „Duchu němý a hluchý, já ti nařizuji, vyjdi z něho a nikdy už do něho nevcházej!“

Jako by démoni byli pro Ježíše jeden z těch méně podstatných problémů. Jednou je dokonce rozhořčen, že jeho učedníci nedovedli vyhnat démona z jakéhosi chlapce,a je stejně rozhořčen, že si kvůli tomu lidé na jeho učedníky stěžují. „Jak dlouho vás mám ještě snášet?“, říká jim tehdy. Ježíš se přitom na lidské trápení nedívá nijak shora. Dnes zrovna čteme: „bylo mu jich líto, protože byli vysílení a skleslí“. A na mnohých jiných místech, jak byl Ježíš jat soucitem, třeba nad vdovou, které umřel jediný syn. Jak se mi zdá, démony naproti tomu jen vymítá.

Démoni nejsou věc, o které by příliš mluvil. Všem věřícím říká: Starejte se o nemocné, starejte se o chudé, o plačící, smiřujte spory atd. A všem je nám jasné, o co jde. Tohle Ježíš říká zástupům. Zástupům, každému, kdo jej slyší, však nikde neříká: Běžte vymítat démony. Tímto úkolem zvlášť pověřuje pouze své učedníky, k tomuto úkolu, jak se zdá, je třeba pověření.

Ještě jsem se, asi jako většina z vás, s žádným posedlým nesetkal. Slyšel jsem o však o takových věcech z první ruky. Někteří mí kolegové byli požádáni o vymítání démona. Byla to pro ně tak nezvyklá, překvapivá věc, jako pro mne nebo pro vás. Nakonec, s velkými rozpaky, zasáhli – a jak se zdá, všichni s úspěchem. Nidky už o té věci nemluvili a nijak je neproměnila. Vrátili se ke všedním starostem s kázáním, k návštěvám nemocných, ke starostem s personálním fondem.

Netoužím vědět o démonech, o trápeních nadpřiozených. Myslím, že je už tak dost přirozeného trápení: Především lidský hřích, různé spory, pýcha, podezíravost, různé nemoce a smutky. Toho je i dnes, i vždy až nad hlavu. Jenže, jak se zdá, nedosti na tom. Ďábel není nijak rozumný, je to duch němý a hluchý. Neřekne si: Už jsem napáchal dost zlého, tohle by prozatím stačilo. Kromě zlého, kromě pokušení a nesnází, které každému straží ďábel do cesty, navrch se ve své nenasytnosti zmocňuje lidí i přímo. Takže třeba jako tento němý nemohou mluvit, i když by chtěli. Ale nevládnou vůbec sebou a ďábel dělá, jediné, co umí: Je němý a hluchý a vrhá člověka do ohně a vody. A zabít nedokáže a žít také nenechá.

Pohleďte na posedlého, který byl němý. Čteme, že když bych duch vyhnán, němý mluvil. Ale nevíme, co mluvil! Není to zvláštní? Podle všeho před tím dlouho nemluvil. Zkuste si sami jen jediný den, ba jedinou hodinu nemluvit! Je to velmi těžké. Co si pamatuji, na různých táborech bobříka mlčení neulovil skoro nikdo. Takže bychom čekali, že všichni budou napjati, co po dlouhém mlčení řekne, co se mu celou dobu honilo hlavou. Ale podle všeho mluvil něco, co ani nestálo za zaznamenání. Prostě zas mluvil, asi tak, jak lidé normálně mluví, tedy často až moc.

Tedy už jenom nebyl němý. Teď mohl mluvit. Mohl děkovat, mohl si stěžovat. Mohl mluvit rozumě, mohl plácat nesmysly; ba mohl teď už zase svými slovy zraňovat. Nadpřirozené se opět změnilo v přirozené. Tam bude vždy ta největší potíž. Jak mám za to, i dnes mají kazatelé evangelia moc vymítat démony. Že však mají kázat, potěšovat lidi, smiřovat spory, to je zřetelné a jasné. Ač je to oblast přirozená a známá, s některým hříchem a některým trápením, docela obyčejným, přesto za léta nepohnou. Jedno zda sami u sebe nebo u druhých. Co je potom to opravdu obtížné a to opravdu důležité?

Posedlý nemá sám sebe v moci. Je to strašné, trápí to okolí. Ale ďábel je v tom jasně a viditelně. Všichni jsou proti, i posedlý by raději nebyl posedlý. Ale když třeba normální člověk mluví na pohled starostlivě o druhém, kdo odliší, zda mu chce opravdu pomoci, nebo jej shodit? A když jsme normálně nemocní, kde je hranice, kdy ještě sami nad sebou nevládneme a kdy už využíváme svou nemoc jako záminku? Sami občas nevíme.

Bratři a sestry, možná se nám někdy zdá, že je ďábel vždy o krok před námi. A když nás mine jedno trápení, už má nachystáno další. Možná to tak i může být. Ale rozhodně není krok před Bohem, protože je to duch němý a hluchý. Bůh jedná a ďáblu vždycky chvilku trvá, něž se z toho vzpamatuje a začne věc kazit. Ďábel nezná budoucnost, protože ta je v rukou božích. Pohleďte, v době Ježíšova příchodu se ďábel naivně domníval, že to nejhorší, co může udělat, je cele se člověka zmocnit. A hle, přišel Ježíš. Démoni jsou zaskočeni, ptají se „Co je ti po nás, Synu Boží? Přišel jsi nás trápit dříve, než nastal čas?“. Ptají se, protože neznají odpověď, jsou zaskočeni. A ďáblu pak trvá tři roky, než vloží do srdce Jidáše Iškariotského, aby Krista zradil. Myslí snad, že vyhrál. A hle, po pouhých třech dnech je tu nedělní jitro velikonoční a Ježíš vstává z hrobu jako konečný vítěz nad smrtí a ďáblem. Ďábel je duch nevědomý a nemoudrý a vždy za Božím jednáním teprve klopýtá.

Bůh kráčí ve předu, tvoří věci nové. A jsme to my, kdo podléhá svodům ďábla a tak vnášíme do světa také rafinovanější zlo, než bylo předtím. Podívejme se naposledy na onu posedlost:

Jak se zdá, případy posedlosti se objevují nejvíce v kulturách, které přešlapují na místě. Které ještě nemají směr, ať dobrý, nebo zlý. Indiáni a jiné přírodní národy třeba v Africe či Asii jaksi ustrnuly na místě. Nemůžeme říci, zda byli Indiáni dobří nebo zlí. Byli stateční a čestní, ale také náladoví a mnohy krutí. To samé bychom našli u Afričanů a nakonec třeba i u našich Romů, na kterých je mnoho dobrého i mnoho zlého. Ale všichni ti jaksi přešlapují na místě, nejsou ani dobří ani zlí, není u nich cíl dobrý ani zlý. Všechny tyto kultury znají posedlost zlými duchy. A ďábel neví, kam by je zavedl, když nikam nejdou. Není tu dobrá cesta, ze které by sváděl, ani zlá cesta, po které by hnal. Neznají žádné falešné politické mesijáše, za kterými se tak ochotně ženeme my Evropané. Nemají ale ani žádné dobré velké cíle, jejichž poslední zbytky má ještě Evropa. Co s nimi má ďábel počít, než že některé prostě posedne? Mezi všemi těmito národy evangelium teprve začíná a ďábel netuší, co by měl kazit, kam má svádět, jako to kdysi netušil v Evropě. Všimněte si, že stav nejpodobnější posedlosti popadá nejčastěji lidi, kteří prostě nevědí co se sebou, kteří se, naším jazykem, nudí.

Tak i v Ježíšově době. Vždyť již čtyři sta let uplynulo v té době od vystoupení posledního proroka, Malachijáše. Tak daleko je od nás dnes doba císaře Rudolfa II. A po tu dlouhou dobu jen očekávání Mesiáše. Ďábel neví, na co reagovat. Tak snad proto tolik posedlých všude, jak už to dnes u nás dávno nevídáme.

Kdo však ví jak je to dnes mezi lidmi, mezi které nepřijdeme, o které se moc lidí nezajímá, kteří přešlapují na místě. Možná i dnes jsou posedlí, ale lékaři a jiné úřady, které s nimi přijdou do styku, nedovedou rozpoznat posedlost a o to méně ji léčit. Tu moc dal Ježíš jen svým služebníkům, těm, které vyslal kázat.

A tak dnešní čtení končí Ježíšovou lítostí: „Žeň je velká, dělníků málo.“ Tam, kde není evangelium, není ani rozdělení. Tam lidé nejsou dobří ani zlí, jen vysílení a skleslí. A může nám jich být jen líto. Když dělníci vyjdou na žeň, mizí to jednoduché ďáblovo dílo. Kam přišlo křesťanství, zmizel kanibalismus, lidské oběti, válka jen a pouze kvůli válce, jakou vedou divoši. A nastalo rozdělení, ktere vede lidskou duší. Duší každého z nás. Budou má slovat pozvedat a uzdravovat, nebo srážet a zraňovat? Třeba jen tohle stojí za zamyšlení každého z nás. A nidko nemůže říci, že se ho netýká, že nezáleží na tom, co říká. Vždyť nikdo z nás není němý, jako ten posedlý. Farizejové se sice hrozně rouhají, když říkají: „Ve jménu knížete démonů vyhání démony.“ Ale je za tím tušení, že teď už nebude nic tak jedoduché. Že teď už nikdy nepovede hranice dobra a zla mezi posedlý – normální. Teď je to, když už mluvíme o němém a jak už jsem řekl: Budou moje slova srážet a zraňovat nebo pozvedat a uzdravovat. A každého z nás se třeba zrovna tohle týká, už jen proto, že člověk od přirozenosti mnohem více mluví, než dělá. A nám jazyk nesvazuje žádný démon, každý z nás je strážcem svých úst. Žijeme v novém věku, který rozděluje pouze evangelium. Počítejme své dny i svá slova! Amen