„Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky.“ Tato slova činí ze zvěsti evangelia něco, co oslovuje každého člověka bez výjimky. Kristus neklade žádnou předběžnou podmínku pro to, kdo jej má nebo vůbec může následovat. Srovnejme tato slova s obvyklou představou, kde by se mělo přednostně kázat evangelium a kdo by měl nejspíše do církve vstoupit: Kázat by se mělo na prvním místě tam, kde je univerzita (nebo alespoň gymnázium). Do církve by měl vstoupit především mladý člověk, ještě příliš nepokřivený, neposkvrněný životními kompromisy. Někdo ještě plný svatého zápalu. Jistě, už možná stihl udělat nějaké chyby. Ale jsou to ty hříchy mladosti, které se v podstatě konají z nevědomosti. Navíc, je to inteligentní člověk, takže svoje chyby brzy rozezná. To bude jeden typ lidí, které bychom si dnes ve své většině přáli oslovit.

Druhý typ bude někdo na okraji – a myslím, za to lze církev dnes opravdu pochválit. I ti, se kterými sám hluboce nesouhlasím nebudou pohoršení nad člověkem, nad kterým světská společnost ohrnuje nos. Ovšem, opět: Měl by to být člověk, který sice hřešil a hřeší, ale vzhledem k vnějším podmínkám – vlastně za to nemůže. Podobně jako ty hříchy mladosti, vlastně nevěděl jinak, nedostatek poznání, společnost ho k tomu dotlačila. Někdo, kdo vlastně nehřeší vědomě.

V našem dnešním čtení však Ježíš za svého učedníka, za apoštola – a jak se lidé, hodní důvěry, domnívají, samotného autora toho evangelia – povolává člověka, jehož každodenní práce spočívá ve zcela vědomém zneužívání moci. Není ani tak mladý, aby nevěděl co dělá. Matouš dobře věděl, co dělá. Jednak, celnici vám nejspíš nesvěří v patnácti letech. Už jenom proto, že aby vám tehdy svěřili celnici, museli jste dopředu zaplatit celou tu částku, která se na celnici měla řekněme za rok odvést. Museli jste mít našetřeno, mít nějaké úspory, za které se ten úřad koupil. Ná vás pak bylo, aby se vám to vrátilo. Nejen, co jste dopředu zaplatili, ale samozřejmě i něco, z čeho pak budete živi. A po pravdě řečeno, ne jen z čeho budete živi. Ale tolik, aby cělý podnik stál za to, že jste za něj dopředu zaplatili patrně celé své úspory. Málo co člověk asi mohl provést po zralejší úvaze, z větší plánováním, než být celník. V žádném případě nešlo říci: Stal jsem se celníkem, protože jsem nevěděl. V žádném případě nešlo říci: Stal jsem se celníkem, protože jsem neměl žádné peníze.

Práce celníka také nebyla nějakým „zločinem bez obětí“. Zvláště v Galileji si bylo možno říci: „Jak by bylo na světě krásně, nebýt celníků.“ Protože Galilea nebylo nějaké zapomenuté místo. Právě naopak: Lidé v orientě obecně dávají řednost sladkovodním rybám. Těch se dáv Galilejském jezeře chytit hodně. Hodně lidí se uživí už stavbou lodí, hodně rybařením, hodně sušením a nakládáním ryb, hodně lidí obchodem s nimi. Galilea by bývala byla zažívala přirozený vzestup, lepší dny snad skoro pro každého. Nebýt tedy toho, že celnice byla každých, nevím, deset kilometrů. A i když lidé by chtěli ty ryby, i když byli lidé, kteří je umějí chytat, i když byli lidé, kteří umějí stavět lodě, i když byli lidé, kteří by je uměli převážet a prodávat – tak za chvilku, jak si každá celnice strhla, co potřebovala, už bylo těžké prodat za rozumnou cenu lidem, kteří mají rádi sladkovodní ryby sladkovodní ryby. A tím pádem zaplatit rozumě rybářům, tesařům, dopravcům. Celnící doslova ničili sny každého o lepším životě. I o tom, co chtějí jíst. A bylo jim to jedno. Protože meč římského vojáka jim nakonec umožňovalů dělat co dělali. Není to proti zákonu, jde lidi odírat až do nekonečna, když na to máte papír. Zkrátka, celník byl hříšník ze svého vlastního rozhodnutí. Celník byl někdo, komu jsdou úplně jedno životy druhých.

Navrch, vidíme, že celník nebyl bez poznání, že takto dusit život není dobré. Matouš byl syn Alfeův, stejně jako aspoštol Jakub. Nebylo to ani rodinou, prostě se takhle rozhodl. Musel si to srovnat se svým otcem i se svým superzbožným bratrem, proč dělá, co dělá. Samozřejmě, že se ho jeho rodina zřekla, když se stal celníkem. Protože to neznamenalo nic jiného, než je mu úplně jedno, jak běží život druhých lidí. Důležité bylo, co je dobré pro nej.

A nyní přicházá náš Pán a říká: „Pojď za mnou!“ Velmi sebevědomě. Protože ví, že život, jaký zvolil celník Mtaouš, dlouhodobě nikomu štěatí nepřinese. Pojď za mnou. Protože milovat sebe samého a na druhé nedbat, tak sám sebe milovat, že je my jedno, co dělám druhým, tak sám sebe milovat, že musím všechnu naději vložit v moc nějakého Augustina, Tiberia nebo koho tehdy měli lidé místo Boha, to ke štěstí nevede. Ty víš jako já vím, že v tom mít to pro sebe dobré a být nenáviěn všemi, štěstí není. Následuj mě.

Pro nás platí, že naše hlásání nemůže být jen pro lidi, kteří ještě nevědí. Ani pro lidi, kteří skoro nemohli jinak. Ale musí být i pro lidi, kteří se vědomě rozhodli pro zlé. Kteří to udělali pro to, aby měli prospěch. A my bychom jim měl říci: A jaký jsi tím získal prospěch? Stejně budeš mít za chvíli potřebu všem dokazovat_ Já jsem ale ten dobrý. Jako se i úpo pravdě řečeno občas stává, že nějaký čllověk, který nepostivě nabyl bohatství, přijde na faru a potřebuje faráře přesvědčit, že o tak udělal správně. Proč, pokud si je jistý? Ježíš říká celníkovi, soudím: Ty sám víš, že to nevyšlo. Následuj mě.

Bratři a sestry, zkoumejme Písma a žijme tak. abychom mohli být nakonec jako náš Pán. Sebevědomí v tom, abychom jako on mohli říci Matoušovi: Já vím, že co děláš, nefunguje. I já to vím. Nech toho a následuj mě. Buďme lidé sebevědom9 v tomt světě. Kteří vědí, že sloužit Bohu není oběť. Že to funguje. Kteří vědí, že stkat se s lidmi, kteří myslí jen na sebe a vést je k lepšímu – to je milosrdenství. Amen