„Budete mít třásně, abyste si při pohledu na ně připomínali všechna Hospodinova přikázání a plnili je, abyste se neřídili vlastním srdcem a vlastníma očima, jako se jimi řídí smilníci.“ Při pohledu na ně? Kdo se dívá na to, co má na okraji kalhot? Který muž se dívá na konce svých nohavic a která žena na okraj své sukně? A když už, kolikrát za den? Ale jiné je to, když má člověk na okraji šatů třásně. Ty jej šimrají, pletou se, o ledacos se zachytí. Připomínají se člověku. Možná jako když žena chodí na vysokých podpatcích nebo muž v obleku. Obojí není příliš pohodlné; člověk stále musí myslet na to, jak je obut nebo oblečen. Pořád se mu připomíná, co má na sobě. Na jiném místě Písma čteme dokonce o tom, že kněží mají mít na obrubě šatů zvonečky. Ani na to nejde zapomenout, i to se člověku stále připomíná. Když není zvyklý.

Ano, s třásněmi, v obleku, na vysokých podpatcích, se zvonečky na šatech. Člověk pořád musí mylset na to, co mu brání v prudších pohybech, co mu brání se zamazat a tak dále. Dovedu si docela dobře představit Izraelce po vydání tohoto příkazu. První kroky v oblecích s třásněmi, které je při každém kroku šimrají na holých nohou, do kterých se chytá pouštní bodláčí. Celý Izrael, tisíce mužů a žen si náhle zvykají na nový prvek oblékání. Okolní národy je z povzdálí okukují a smějí se. Tu jeden Izraelec vychází ze stanu pro vodu, jeho kroky provází plandání a komíhání na obrubě šatů. S každým krokem se kaboní. Tvář má zaťatou, není dalek nadávání, s každým krokem si říká: Co je zas tohle za výmysl. K tomu k němu ještě z povzdálí doléhá uštěpačný smích a cítí na sobě desítky nepříjemných, posměšných a pohrdavých pohledů. A tyto otravné třásně, které o sobě dávají stále vědět jako bolavý zub nebo malé boty, tyto třásně má už nosit do konce života; ba s nimi bude i pohřben. Vidíte, opravdu se na ně musí pořád dívat a říkat si: Co mi to přišili! Na celý život. Ach, ty třásně, ty třásně!

Takový Izraelec může udělat vícero věcí. Může se na třásně stále mrzet. Může vzpomínta, jaké to bylo ještě včera bez třásní, kdy si chodil a nemusel myslet na to, že chodí. Žádné třásně mu to nepřipomínaly. Ovšem, to byl také v Egyptě, kde byl otrokem, dřel na jiné, každý si na něj otvíral ústa a on se nemohl ani ozvat. Nemohl se ozvat, protože dobře věděl, že je otrokem a že s tím nic neudělá. Pak byl vyveden za hrůzných divů vztaženou paží Hospodina. A ovšem, záhy na to si musel přišít třásně. Ach!

Může také myslet na to, že by třásně odpáral a utekl z tábora k cizím. Tam si zas bude chodit bez třásní. Ale bude také přivandrovalcem. Bude náplavou, o které se nikdy nezapomene, že přišla odjinud. Které se to vždy rádo připomene. Bude cizincem bez domovského práva. Nebude moci an ceknout a bude vědět, že nesmí ani ceknout, protože je odjinud.

Může tedy také snášet třásně se zaťatými zuby. Čím dál tím mrzutější, co že to má dole u kotníků. Stále natlakovaný jako parní hrnec, stále plný vzteku už už vybuchnout. A jak dlouho toto může vydržet? Zadržovaným vztekem člověk rychle chřadne!

Vzpomeňte si ale na Old Shaterhanda a jeho pokrevního bratra Vinetoua. Ti měli třásně na rukávech i po celé délce nohavic. A měl je snad někdo za kašpary? Ne, byli to vládcové prérie a jinak než v oblecích s třásněmi ani mezi lidi nechodili. Snad by je lidé bez nich ani nepoznali. Uměli ty obleky nosit, ba byli na ně hrdí. V těch oblecích to byli právě oni.

A když si nějaký mladík vyčeše na hlavě kohouta, nabarví ho na zeleno a ověší se řetězy, tak je to přece trochu směšné. Ale připadá si on sám trapně? Dělá to, aby se mu lidé smáli? A, po pravdě, směje se mu vlastně někdo. Nesměje se nikdo, spíše se lidé leknou. Protože je na svého kohouta a na své řetězy hrdý.

A tu je ten rozdíl: Kdybych já přišel na kazatelnu s vyčesaným kohoutem a řetězy, budete se mi smát. A právem. Ale kdyby stejně oblečený teď vtrhnul do dveří, tak se asi nejdřív trochu lekneme. A právem. Když přijde na svatby, maturitní plesy, promoce, zlomyslný se může dobře pobavit pohledem na tatíky, kterým leze pupík z nepadnoucích obleků a na jejich dcerky, které vrávorají na podpatcích, ne kterých nejsou zvyklé chodit. Ale boháčům v obleku, kteří kráčejí z banky s kufříkem peněz, aby hned na rohu nasedli do luxusního vozu se nesměje nikdo. A to v tom obleku chodí stále, je víc příležitostí než jeden ples. A nesměje se nikdo ani paničce, která na vysokých podpatcích vyjde z kosmetického salonu, kam ji právě ten boháč přijel vyzvednout tím vozem. A ani ona nedá bez vysokých podpatků ani ránu.

Ti všichni, kterým se smějeme, se ve svém ošacení necítí dobře, neumějí v něm chodit. Ti všichni, kterým se nesmějeme, kteří v nás vzbuzují třeba strach, třeba vztek, třeba obdiv, třeba lhostejnost, jen ne smích, ti všichni umějí chodit v tom nepraktickém, výstředním, nepohodlném oblečení. Přijali je za své, to je to jejich.

Boháč v obleku nevytáhne z kufru svého limuzíny pytel cementu a neponese ho domů; žena v lodičkách nepotáhne z obchodu těžkou nákupní tažku a punkáče nepustí do divadla. Ale mrzí to někoho z nich? Ani za mák! Právě proto jsou tak ustrojeni, že o nic z toho ani za mák nestojí. Vidíte, toto jsou jen marniví lidé tohoto světa, jejich jednání je směšné a bezcené. A přece se dovedli rozhodnout, co jim v životě stojí za to a co ne. A co tedy potom děti Boží, dědicové věčného království v nebi. Neměli by tím spíše vědět, co jim v životě stojí za to a co ne?

Izraelec s třásněmi může přežít, právě jen když o nich stále ví, když je umí nosit, když je nosí s hrdostí. Může přežít jen když zapomene na to, že by se rozběhl, kam by chtěl. Místo toho jde a říká si: Ano, právě já mám třásně, já jdu cestou těch třásní, cestou Hospodinovou.

Pro nás to znamená toto: Pokud nám bude zákon Kristův přítěží, budeme vždy směšní. Pokud se mezi lidmi ošíváme, že bychom rádi setřásli ty příkazy a zákazy, pokud jsme mrzutí pro Hospodinovu cestu, pak jsme směšní. Ještě ne hříšní a spějící k zahynutí, to ne. Ale směšní a stále mrzutí a to ovšem nejde vydržet dlouho.

Poučme se od lidí tohoto světa: Od boháče, který už nenosí špinavá břemena, od marnivé krasavice, která nenosí nákupní tašku, od chuligána, kterého by nepustili do divadla. Ti všichni jsou maličko strojení, nepřirození; něčeho se vzdali, ale získali pro sebe něco, co považují za cenné.

Také nám, pro pokoj duše, nakonec nezbývá nic jiného, než se něčeho v životě vzdát. Ano, proto je tam řečeno právě to „abyste se neřídili vlastním srdcem a vlastníma očima, jako se jimi řídí smilníci.“ Smilník je někdo, kdo se nedokáže rzhodnout, kdo si chce nechat všechny dveře oetvřené a nakonec zůstane sám a skončí v pekle. Pravý Izraelita je ten, kdo je rozumný. Kdo ví, že nemůže mít všechno, kdo pro to není mrzutý. Kdo se vzdá vlastní mrzoutské vůle, kdo nepřemýšlí, kde by mohl být bez břemene Božích příkazů.

Ten je hrdý na to, že nedbá, co si o něm lidé myslí. Odpouští tisíc maličkostí, snáší tisíc mrzutostí. Neodtahuje od svých blízkých, když ztratí síly těla i ducha. Kdo pomůže, když mu nic nebrání pomoci. Kdo si zacpává uši před pomluvou; o o druhých mluví v dobrém nebo mlčí. Kdo si nestěžuje, když se pro něco rozhodl. Kdo nese bolesti a rány jako vyznamenání, protože i jeho Pán se vyznamenal ranami a bolestmi na kříži. Kdo si tedy neříká: Co já bych jen mohl, ale kdo je hrdý na to, že je před Bohem poslušný a pokorný. Takový jako by měl kolem sebe tu fialovou stuhu stálého pokání, jako měli Izraelci.

Oni měli ještě ty třásně, co jsme o nich celou dobu mluvili a tak si ještě jednou řekněme, co pro nás může být takovými třásněmi. Modlitba, čtení z Písma, zdvořilé jednání s druhými lidmi. Mnozí namítnou: Modlitba ze zvyku, v určitý čas, se vyprázdní. A kdyby četl člověk Písmo každý den, přestane o něm přemýšlet. A zdvořilost je něco jako přetvářka. Nu, třeba to je právě smysl těchto návyků: Izraelec začne nosit hrdě své třásně a pak už je v tom doma, chvílemi na ně zapomene. A stejně tak: Při modlitbě právě má člověk přiznat, že je prázný, aby byl naplněn s hůry. Písmo má znát jako své boty, tak, že už o něm nepřemýšlí, ale sám od sebe podle něj jedná, že už o tom ani neví. A zdvořilé návyky skutečně přetvoří naši tvář, takže se stává napořád laskavější.

A tak nám z dnešního čtení zůstává příkaz k zbožným návykům. K návykům, které se nám nejdříve jakoby pletou do cesty, ale pak už s nimi chodíme, že o nich skor ani nevíme. Náš Pán měl v sobě pokoj stálé modlitby, pokoj toho, kdo denně naplňuje Písma. A ani bouře s ním nehnula. A prosili ho, aby se směli aspoň dotknout třásní jeho roucha. A kdo se dotkli, byli uzdraveni. Amen