Minule jsme se pozastavili nad tím, že hybatelem celého děje je zatím stále Noemi, tchýně. Kniha přece patří Rút, podle ní se jmenuje. Pojali jsme podezření, jestli se tu nechystá nějaký hon na ženicha, jak jej známe třeba ze Sňatků z rozumu. A už je to tady! Noemi má už do detailů přichystaný plán, jak snachu znovu provdat. Můžeme se nad tím pohoršovat. Ovšem, o ty dvě ženy se stejně nikdo nestará. Že se chce jedna o druhou postarat? Že hrají podle svých pravidel, když podle pravidel společnosti nejsou vůbec hráči, jako by nebyly? Neměla bych ti vyhledat odpočinutí? Kdo nic nemá a nic neznamená, může si dovolit lecjaký rozmar – už stejně nic nezkazí. Tak z pouhého rozmaru zoufalství šla Rút minule sbírat klasy na pole. Noemi chce teď ze stejného rozmaru ztracenců najít pro Rút odpočinutí. Rozmar vytrhuje z šedi všedního dne, boháče i chudáka. Je to totiž věc dobrodružná. A k nějakému dobrodružství se jistě schyluje. Už ten důvod hledáníodpočinutí – „aby ti bylo dobře“. Vše se odehraje „právě dnes v noci“. Na humně, na seníku. Mladá dívka se myje, potírá se mastí. Muž, který dojedl a dopil – a co asi dál? Odkrýt plášť v nohách, lehnout. a „on ti pak poví, co máš učinit“. I bez vědomí toho, že slova vejít, odkrýt plášť, nohy, lehnout v Písmu většinou mají dvojznačný význam, vydražďuje tento plán naši představivost. K něčemu dojde, dojde na to. On ti pak poví, co máš učinit. Jako by slova zkušené kuplířky.

A Rút? „Sešla na humno a udělala všechno, jak jí tchýně přikázala.“ Je tedy Rút poslušná naivka? A nebo je právě ve své poslušnosti něčím daleko víc? Udělala všechno, jak jí tchýně přikázala. A také ovšem nic navíc. Plán nedotáhla, naše vilné očekávání nesplnila. Plní příkaz a přitom v tom nijak neprosazuje vlastní zájem. Možná má svobodu dobrého vojáka Švejka, který se vymyká vojenské mašinérii právě doslovným plněním rozkazů. A možná svobodu vyšší, svobodu toho, jež říká: „Já jsem mezi vámi jako ten, který slouží“, který říká „Sám od sebe nemohu dělat nic; jak mi Bůh přikazuje, tak soudím, a můj soud je spravedlivý, neboť nehledám vůli svou, ale vůli toto, který mě poslal.“ Protože Rút tady nehraje nějaké divadlo námluv, nejde na předem dojednanou schůzku. Jde za zastáncem, jde za odpočinutím. Ale také možná na smrt. Za prvé, jako neprovdaná vdova je podle zákona stále ještě vdaná, a noční cesta za jiným mužem může pro ni znamenat smrt ukamenováním. Těžko bude něco vysvětlovat. Buď ji osočí náhodný kolemjdoucí, nebo sám Boaz. A její důvěra v zastánce může také dojít zklamání. Co když ji využije a pak se k ní nebude znát? Nebo ji navíc ještě obviní. A i kdyby ji jen odmítl, i to je těžké ponížení. Nakonec, co vlastně čeká, že se stane, jak se celá věc vyřeší? Co jí Boáz poví, že má učinit? Jde si to zatím vůbec představit? Rút ale neváhá a jedná. A tak jde nocí. Je to noc těžkých vůní, noc zpěvu cikády, noc svitu hvězd; čas něhy. Noc je časem osamělé modlitby na lůžku, kdy je Bůh tak blízko srdci. Ale je to i čas přízraků, kdy člověk hledí do chladných hlubin vesmíru, čas otázky: Bože, můj Otče, jsi tam? Největší blízkost i nejžalostnější samota, to je noc. Rút udělala ten pověstný krok víry do prázdna a temnoty. Držíme tedy palce Rút, která se plíží ztichlým, ztemnělým humnem. A plán vychází. Nástrahy noci jsou překonány. Uléhá v Boázových nohách.

„O půlnoci se ten muž vyděsil, trhl sebou a vidí – v nohách mu leží žena.“ Nastává vrcholně intimní situace, muž a žena si hledí z blízka do tváře. I ta otázka: „Kdo jsi?“ vybízí k poznání. „Rozprostři nad svou služebnici křídlo svého pláště, vždyť jsi zastánce.“ Jako by ta největší blízkost už už byla skutkem.

Ale Rút s Boázem zklamou naše očekávání. „Ano, jsem vskutku vášzastánce. Je však ještě jiný zastánce, bližší příbuzný než já.“ Už tobylo tak blízko, už jsme se dotýkali hranice intimity. Ale je tu ještějiný zastánce. A to je dle mého ústřední z tajemství této knihy. Tajemství královského rodu, jehož je Rút součástí. Tajemství královské ctnosti – ušlechtilosti. Ta náklonnost, to vzájemné jiskření, se plně přiznává. Není tu uhýbavého vyznání ani uhýbavé odpovědi. A přesto, ale spíše právě proto musí být poklad této noci vynesen na denní světlo, před tvář Zákona. Je ještě jiný zastánce, a tomu se musí dostát. To je ta královská ctnost ušlechtilosti: Vědět o svaté blízkosti druhého, a přece se jí jen tak nezmocnit. Nepošlapat to, co je čisté, co je křehké. Přistoupit na sjednocení lidského okamžiku s věčností Boží vůle.

Zmenší se tak hloubka lidského okamžiku? Naopak, jak vidíme, získá hloubku novou – Rút už není jen ženou v Boázových nohou, je žena znamenitá, která projevila oddanost. Má minulost, má své místo v Izraeli, neboť že je žena znamenitá, ví i všechen lid v bráně. A má i jiné vztahy, než to noční setkání s Boázem. Má tchýni, ke které „nesmí přijít s prázdnou.“ Ten muž je zastánce a nedá si pokoj a dovede tu záležitost ke konci ještě dnes. Ale až příště.