Bůh nikomu nestraní, říká Petr. Ale koho Petrova slova překvapují? Našel by se vůbec někdo, kdo tvrdí opak? Mnohému tak ta slova mohou znít jako zpráva o vynálezu kola: To byl jistě kdysi velký objev – ale dnes každý kolo zná, kola jsou všude. Můžeme snad politovat lidi pradávných dob, že kolo neznali. Můžeme si snad připadat o maličko chytřejší, než lidé temných dob. Jak však ta trocha povýšnosti prospěje duši?

Než však mávneme rukou a řekneme: To přece každý ví, poslechněme si, jak se poprvé Bůh představil člověku, který v něj uvěřil: Požehnám těm, kdo žehnají tobě, prokleji ty, kdo ti zlořečí. – Nic se neboj, Abrame, já jsem tvůj štít, tvá přehojná odměna. A jeho synu Izákovi pak říká: Neboj se, jsem s tebou. To je přece jméno Boží: Immanuel, 'S námi Bůh'. Nakonec, Jób vyznává: Já vím, že můj Vykupitel je živ a jako poslední se postaví nad prachem. A kdyby mi i kůži sedřeli, ač zbaven masa, uzřím Boha, já ho uzřím, pro mne tu bude, mé oči ho uvidí, ne někdo cizí.

Právě proto Abram uvěřil, že mu Hospodin řekl: Já budu na tvé straně. Právě tomu Bohu, který mu řekl „Straním tobě“, Abram uvěřil. Ostatní božstva, božstva národů, o těch bychom naopak mohli říci, že byli nestranná. Tato božstva čekala, kdo si je nakloní obětmi. Kdo je obřady přiměje něco udělat. Dokud je někdo nepohnul, trůnila netečně nad lidmi. Až teprve když někdo obětoval jednomu z bohů, ten pak byl ochoten říci: Dal jsi mi a já dám tobě. Abram nemusel Bohu napřed něco dát, ale Bůh sám se k němu sklonil, právě k němu a ne k někomu jinému, ještě dříve, než jej Abram znal.

Když tedy Petr takto mluví, nehlásá nestranného Boha. Který by jen seděl na nebesích, nezávisle a nestranně vše pozoroval a zapisoval, aby pak nakonec každému předložil seznam jeho skutků. Petr nehlásá takového boha, který by pak podrthl a sečetl skutky dobré, podtrhl a sečet skutky zlé a podle toho, kterých je víc, vykonal soud nad člověkem. Takový bůh, zdůrazňuji, není naším Bohem. Náš Bůh je ten, o kterém je psáno: Proto vám dá znamení sám Panovník: Hle, panna počne a porodí syna a dá mu jméno Immanuel (to je S námi Bůh).

Naším Bohem je ten Bůh, který nikdy nebyl sám. Jenž má od věčnosti Syna, jedonrozeného. O tom Synu pak Petr mluví: Začalo to v Galileji po křtu, který kázal Jan. Bůh obdařil Ježíše z Nazareta Duchem svatým a mocí. Tolik Petr. A my víme, že tehdy z nebe promluvil hlas: „Toto je můj milovaný Syn, jehož jsem si vyvolil.“ Jako v čase Zákona, ani teď nevidíme Boha nestranného a nade vše povzneseného. Ale Boha, který říká o Kristu: Toho jsem si vyvolil.

Nevidíme pak, že by Kristus prošel všemi zeměmi světa. Ale jen Judskem a Samařskem a přilehlým okolím. Tam všem pomáhal a uzdravoval všechny, kteří byli v moci ďáblově, neboť Bůh byl s ním. A my známe příběhy mnoha konkrétních lidí, kterým pomohl a některé, třeba Lazara, známe i jménem. Nevíme o tom od kronikářů, kteří by zapisovali vše, podstatné i nepodstatné, co se v ten čas dělo. Nevíme o tom z úředních zpráv Římanů a od jiných nestraných svědků. Ale Petr říká: My jsme svědky všeho, co činil v zemi judské i v Jeruzalémě.

Když pak mluví o vzkříšení, říká znovu: Bůh jej však třetího dne vzkřísil a dal mu zjevit se – nikoli všemu lidu, nýbrž jen svědkům, které k tomu napřed vyvolil, totiž nám; my jsme s ním jedli a pili po jeho zmrtvýchvstání. A zase: Jí a pije člověk obvykle s tím, koho zná. Nebo koho ze všech lidí chce lépe poznat. Na společné jídlo přece zveme své příbuzné a přátele. A nebo nového, nám neznámého člověka; ovšem takového, kterého chceme lépe poznat. K takovému člověku si jindy přisedneme k jídlu v hostinci či v závodní jídelně. Chceme ho znát jménem, chceme znát právě jeho život a ne najký jiný.

Vždyť i ke Kornéliovi a celé jeho rodině Hospodin Petra zvlášť poslal. Právě k němu a ne k jinému setníkovi, jichž tehdy balo v Izraeli mnoho. Ke Kornéliovi i k Petrovi, ke každému z nich osobně, promluvil Bůh v čase jejich modlitby. Ke kornéliovi ve tři odpoledne, k Petrovi následující den v poledne.

A to je to, co Petr poznal: Když se modlíme, nemodlíme se sami, ač jsme sami ve svém pokojíku. Ač jsme sami ve svém pokojíku, i někdo jiný se v tu chvíli, možná sto kilometrů daleko, modlí. A krz tu modlitbu, skrze Boha, nacházíme cestu k druhým lidem. Ano, nejvíce se kupodivu nepřiblíží člověk k druhému člověku přímo, ale přes Boha, oklikou. Když si uvědomíme, že i k člověku v kostelní lavici promlouvá Bůh přímo skrze své slovo jako k nám. Teprve pak chápeme lépe lidi, když si uvědomíme následující: Jako já slyším v Božím slovu promlouvat samého Boha, jako se mnou slovo Boží vždycky něco dělá – tak úplně stejně musí něco slovo Boží dělat s posluchačem vedle mne v lavici. Slovo Boží se nevrací prázdné, působí proměnu: I když my ji třeba nevidíme. Ba, obvykle ji nevidíme, protože Slovo a Duch působí obvykle v skrytosti. Stejně jako semínko je nejdříve ukryté v zemi a není je vidět a až třeba za měsíc se ukáží první lístky.

Petr tedy neříká: Bůh oslovuje všechny stejně a pak se ukáže, kdo je jak inteligentní, kdo je jak nábožensky nadaný, kdo je jak snaživý. To Petr neříká a to nekážeme ani my. Ale Petr říká: On je Pánem všech. Protože je Pán, protože mu nikdo nemůže říci „Co to děláš“, koho chce může přímo oslovit. Proto jsme minule slyšeli o Abrahamově setkání s Maklísedekem: Bůh oslovil Abrahama přímo, celou dobu máme dojem, že jen jeho vodí zemí, kterou mu chce dát. A najednou se tam objeví Malkísedek, Abraham bere zcela samozřejmě, že je knězem Boha Nejvyššího. Protože to slovo, které přímo k němu mluví a jeho proměňuje, jistě to samé působí i v někom jiném.