Bůh vyvolil naše praotce, začíná Pavel svou řeč. Víme však, kolik si Židé vytrpěli. A ani dnes, kdy se podle Písem navrátili na Sión, není v Izraeli rodiny, které by někdo nepadl ve válce či nezemřel rukou teroristických vrahů. Není tam muže, který by nemusel bojovat o život alespoň v jedné válce. K čemu jsou vyvolení předkové, když by si zapomenutím na ně člověk ušetřil trápení? Andalusie ve Španělsku byla původně Vandalúsie, země germánských Vandalů. Kdo tam dnes vzpomíná na praotce Vandala? Proč vzpomínat praotce?

Protože pokud se na ně za tisíc let nezapomnělo, pak se možná nezapomene ani na mne. Pokud jejich život dával smysl, i můj může dávat smysl. Vzpomínám na své profesory z university, kteří ve svých třiceti-čtyřiceti letech přicházeli s tehdy moderními myšlenkami. Když zestárli, v jejich knihách a přednáškách často zaznívalo: Já jsem jen ukázal cestu a na vás je, abyste po ní šli. Teď je mi jich líto, protože jejich cestou se z nás nedal téměř nikdo. Ale jako oni se rozešli s předchozími generacemi, jako oni považovali vše staré za překonané, i jejich kdysi moderní pohled se stal pohledem staré generace. Zapomeň na staré a jednoho dne mladí zapomenou zas na tebe.

Na druhou stranu: Dnešní Řekové vám při mnohé příležitosti řeknou: My jsme národ Platóna a Aristotela. Na čem je to však vidět? Slavní předkové nezaručují, že dosáhneme téhož, čeho oni. Nakonec, Abraham, Izák a Jákob nebyli velcí svými činy. Byli velcí, protože jim Bůh řekl: Já budu s tebou. Čtěte o Izákovi – ten za svého života neudělal téměř nic. A přece je mezi praotci, protože Bůh byl s ním. Stejně tak nám může připadat náš život nezajímavý, chudý na vzrušení i velké činy. Ale Bůh má svůj důvod náš život sledovat a svůj důvod považovat jej za důležitý, jako tomu bylo u Izáka.

Bůh totiž „trpělivě snášel jejich chování“, jak dodává Pavel. Když vzpomínáme na předky ve víře, vzpomínáme na lidi hříšné. Které přece nakonec nějak Bůh dovedl k dobrému. Staří bloudili a hřešili, proto se jich ale nemůžeme zříkat! Bůh se jich totiž proto nezřekl.

Dnes mnozí přebírají dějinné osobnosti jako brambory: Hus je dobrý, Žižka už ne. Ale kdo by si dal tu práci a četl třeba Žižkovy dopisy, pozná člověka, který ví o své hříšnosti. Který nese břemeno odpovědnosti za mnohé a složitě hledá uprostřed válek nějaké řešení. Hlásit se jen k těm předkům, na kterých se (zatím) nenašlo nic problematického, nijak neprospěje.

Sám Kristus k tomu říká: „zdobíte pomníky spravedlivých a říkáte: 'Kdybychom my byli na místě svých otců, neměli bychom podíl na smrti proroků.' Tak svědčíte sami proti sobě, že jste synové těch, kteří zabíjeli proroky.“ Pokud si na druhou stranu dokážeme přiznat, že na místě svých otců bychom třeba i my zabíjeli proroky, tím méně nám hrozí, že to uděláme ve svém vlastním čase.

Vždyť Pavel zmiňuje jako Kristova přímého předka právě Davida. Davida, který část svého života trávil jako pelištejský žoldnéř a další část života mezi loupežníky. Davida, který na vrcholu Boží přízně zhřešil cizoložstvím a vraždou. Davida, který se ve svých žalmech kaje z hříchů a hledá boží smilování, ač jsou jeho hříchy mnohé – to je z celé historie Izraele zrovna ten člověk, koho si Pavel vybral pro své kázání.

Jako posledního z velikánů pak Pavel zmiňuje Jana. Jana, jak víme, měli mnozí za proroka. Nebylo těžké se k Janovi přihlásit, nikdo na něj nevěděl žádnou špatnost. Nebylo těžké vidět v Janovi mučedníka – nezabili jsme jej totiž my, ale cizák vladař, Herodes. Těžké bylo na Jana něco najít, těžké bylo ho nějak zpochybnit. A tak se o to nepokoušeli ani ti, kteří mu v skrytu duše nevěřili. Jan kázal pokání. A nebylo tehdy nijak těžké souhlasit, jako ani dnes nic nestojí naprázdno říci: Lidé by se měli napravit. Především ti druzí lidé. Ti bohatší než já by měli být štědřejší. Ti chudší zase šetrnější a především pracovitější, aby nebyli tak chudí. Dobře jim to všem Jan pověděl, mysleli si tehdy všichni. Všichni by chtěli takového mesijáše, jak byl Jan.

Ale Jan jim řekl: 'Já nejsem ten, za koho mě pokládáte. Za mnou přichází někdo, jemuž nejsem hoden rozvázat řemínek na jeho nohou.' Hle, tento Jan, tento „pan Čistý“ nebyl dost čistý, aby skutečnému Mesijáši zavázal boty.

Pravý Mesijáš je ten, kterého se slušní lidé a morální elity jeho doby zřekli. Pravý Mesijáš je ten, kterého jsme my ukřižovali. Pravý Mesijáš neříká: Umírám kvůli špatným lidem. Pravý Mesijáš říká: Kvůli tvým hříchům, právě tvojí vinou umírám. „Tvé břímě mé jsou hříchy, a já jsem zavinil, zač, Beránku ty tichý, tak tvrdě trestán byl.“ Dobře je to napsáno! Celá věta pravého Mesijáše však zní: Tvojí vinou umírám; ale spravedlností Boží, který přijal mou oběť, vstávám. A se mnou každý, kdo věří, že já jsem učinil za dost Boží spravedlnosti.

A proto v dnešní den, kdy vzpomínáme slavných předků našeho národa a naší víry vzpomeňme tentokrát možná i více než Husa, který kázal čistou církev, Jana Rokycanu, který se celý život trápil zprávou husitské církve, která svým časem nebyla o mnoho čistší, než ta římská. Spíše než Chelčického, který ze svého hradiště káral každého v moci postaveného právě třeba Žižku, který musel činit mocenská rozhodnutí, u kterých si obvykle těžko jde zachovat čistotu, jako u každého kompromisu.

A jakkoliv pokládám naši husitskou minulost za skvělou, dodejme k husitskému „sola lex“, nic než Zákon, onu větu, kterou končili život předkové naší víry cizozemského původu. Totiž ono „sola gracia“, nic než milost. Vzpomeňme tak poslední větu závěti k stáru velmi nemocného a nerudného Luthera: Před Bohem jsme jen žebráci. Stejně nemocný a popudlivý Jan Kalvín ve svých posledních hodinách nešetřil omluvami za svou prudkost a popudlivost. Nestaral jsem se dost, nevykonával jsem svůj úřad pořádně, byl jsem mdlý. Málo jsem toho udělal, nevzít to Bůh do rukou, z mého horlení by nebylo nic.

Mějte v paměti ty, kteří vás vedli a kázali vám slovo Boží. Myslete na to, jak dovršili svůj život, a následujte je ve víře! Ježíš Kristus je tentýž včera i dnes i na věky. Amen