Apoštolové usoudili, že je volá Bůh, aby v Makedonii kázali evangelium. Usoudili jsme, píše Lukáš, autor těchto řádků. Nepíše „Bůh nás zavolal“. Ale jen: Tak jsme si to vykládali, tak jsme tomu porozuměli.

Poprvé dorazili na Evropskou půdu. Ve významném městě tehdejšího světa šlo čekat synagogu téměř s jistotou. A kde jinde, než u řeky, kvůli obřadním koupelím. Ale synagoga na daných souřadnicích není. A místo Makedonce, který se už pak v příběhu vůbec neobjeví, jsou tu Makedonky.

A tak je trochu otázka: Bylo to vůbec znamení do Boha? Domnívali jsme se a tak jsme se přeplavili přes moře. Ale onen člověk ze sna na druhém břehu nestál. Pak už o něm nikdy neslyšíme. Apoštolové po náročné a nákladné cestě přes moře dorazili do velkého města, ve kterém však není ani synagoga. Na svých cestách místa, kde není žádná synagoga záměrně míjeli – protože tam nebylo jak a kde začít, na co navázat. Hlásali přece Krista, o kterém svědčili proroci. A jak ho měli během pár dnů zvěstovat těm, kteří žádné proroky neznají?

Drahocenný čas běží a apoštolové jsou najednou v duchovně pustém, duchovně ospalém městě na druhém břehu moře, na jiném kontinentnu. Přece však nepřišli do prázdna. Na shromaždišti na břehu řeky se sešly místní ženy, které se zajímají o židovství.

Chlapecký či dívčí internát, mateřské centrum, spolek myslivců či fotbalový klub – každé společenství, kde jsou jen lidé jednoho pohlaví má své komické a někdy hrozivé rysy. Bůh stvořil člověka jako muže a ženu a přirozeností člověka je být ve společnosti obou pohlaví. Ale i ve společenství všech generací. Člověk má být rád za to, že je mužem nebo ženou. A člověku je milé tuto svojí podstatnou dannost občas posílit, zdůraznit. Jsou proto mužské spolky a ženské spolky. Ale žádné takové společenství, ať už mateřský klub či myslivecké jednota, nemohou mít skutečnou vážnost. Až příliš tam každý hledá sám sebe a své prosazení, ačkolivna takovém sdružování není nic špatného.

Apoštolové jsou však už zde a tak promlouvají i v tomto ženském klubu přátel židovského náboženství. Pro muže představuje jisté obtíže mluvit v čistě ženské společnosti, stejně tak jako pro ženu ve společnosti čistě mužské. Protože člověk nechápe narážky a jinotaje takového společenství a snadno se v nich ztratí a shodí.

Apoštolům však, jak se zdá, věc nečiní velké potíže. Protože nepřišli s vlastním zájmem. Zvěstují slovo, které by řekli každému. Je to trochu podobné, jako když člověk, který příliš nevyhledává lidské společenství, přece doma poslouchá rozhals nebo čte knihy nebo něco na počítači. Ví, že kdo k němu promlouvá, nemá osobní zájem. Kdo něco vypráví v rozhalse, netuší, kdo jej bude poslouchat. Ale stejně považuje za důležité sdělit, co pokládá za pravdu.

Tu ze všech shromážděných čteme právě o Lydii z Thyatir, že přijala, co Pavel zvěstoval. Lydie byla obchodnice s pupurem, fialovou barvou na látky, která v tom čase byla cenější než zlato. Římané i další byli touto luxusní barvou tak posedlí, že stát musel nákupy purpurových látek omezovat zákony. V těch časech nebylo zrovna obvyklé, že žena vedla obchod; vlastně to skoro ani nebylo legální. A toto byl obchod s tím jecennějším. Lydie tedy podle všeho musela být žena nesmírně rázná a zdatná. Je to žena, která musí umět převézt ostatní obchodníky i úřady. Žena, která nejspíš z podstaty svého života těžko má koho z mužl ve vážnosti. Ale Pán otevřel její srdce – jak se zdá nejspíše proto, že Pavlovi je úplně jedno, že ho tu poslouchá zrovna tato velkopodnikatelka.

Všimněme si příznačné věci: I tato Lýdie z našeho vyprávění, i žalářník později jsou pokřtěni s celou rodinou. Víra tyto lidi opět navrací od jejich úspěchů v obdchodě či ve státní správě k přirozenému, rodinnému životu. A jako musíme zároveň říci, že rodinný život není cílem křesťanova života, tak také zároveň musíme říci, že rodinou přemýšlení křesťana začíná: Kdo jsou mí lidé, jak se k nim chovám, jaké jsou mé povinnosti k nim. Za každým velkým člověkem, bohatým obchodníkem či úředníkem, tušíme nějakou rodinu, o které ovšem nemluví, která do věci nepatří. Jak Lydie tak žalářník však začínají svůj křesťanský život náhvratem k rodině. Tím, že se dají pokřtít s celým svým domem.

Když sledujeme apoštoly dále, Lydie je musí prosit, aby byli hosty v její bohaté domácnosti. Kdo by se ale nechal prosit, aby byl hostem v domácnost boháče? Zdá se však, že apoštolům se tam nechce. Nechtějí být dlužni lidem, nechtějí asi, aby se řeklo: Lydie je učinila bohatými. Tak jako apoštolům nevadí rozmlouvat s ženským spolkem, jako nepovažují bohatou podnikatelku za nehodnou zvěstování evangelia, tak je také mnoho nezajímá její bohatý dům.

Co říkám stále, řeknu i teď: Boha je třeba více milovat, než lidi. To je pak ku prospěchu i lidem. Mnoho se namluví o tom, jak je třeba se vciťovat do druhých. Apoštolové však právě nespíše uspěli tím, že jim bylo vlastně jedno, ke komu mluví. Ta radostná zvěst, kterou přinášeli, byla pro všechny. A právě člověk, který musel umět počítat se záměry druhých, jako byla obchodnice Lydie, poznala: Těmto je úplně jedno, kdo já jsem. Ani mnou nepohrdají, ani ke mě nevzhlížejí. Vidí pravdu větší, než lidé, proto se mnoho nerozhlížejí. Lýdie i žalářník jsou osvobozeni, když poznávají, že na nich samých apoštolové nemají žádný zájem. Když vidí, že tito muži jim přinášejí pokoj, který má sestoupit na jejich domácnosti. Že k nim nepřišli bydlet.

Nedivíme se tedy nakonec, že démonské síly svtupují apoštolům do cesty právě tím, že doporučují jejich osobu. Zlý duch v té jasnovidné dívce snad ani nemůže jinak, než vzdát spoštolům čest. Nakonec ani apoštolům není nejdříve úplně proti mysli, že se jim dostává uznání. Nakonec je však Pavlovi proti mysli právě to, že to není jeho slovo samo, co jej doporučuje. Že jeho slova už nikdo neslyší a všichni hledí na něj, protože jeho doporučením, jeho potvrzením se stává oddanost této dívky. Proto Ducha vyhání.

Apoštolové nestojí o veřejnou fanfáru a nejde jim o to, aby je ve dne v noci někdo následoval. Pravým potvrzením pro ně je, když si to slovao lidé odnesou domů a tam vidá plody. Jako v domě Lydie, jako v domě žalářníka. Amen