Proti křesťanům se v dnešním příběhu srotili výrobci suvenýrů, upomínkových předmětů. Sice stříbrných napodobenin Artemidina chrámu. Najde se jistě případ, kdy nám nějaká věc opravdu připomíná silnou chvíli života, občas ji bereme do rukou a díváme se na ni. Kámen z vysoké hory nebo kokos z tropického ostrova. Ale řekl bych, takové věci si nás spíše sami najdou, podobně jako opravdu hezké chvíle života obyčejně neplánujeme.

Jinak se nám na suvenýry spíše doma sedá prach. A časem je ukládáme spíše někam do krabice. I proto, že mnohdy zjišťujeme, že úplně stejnou upomínku na výlet do středomoří má každý druhý, kdo tam byl. Že to vlastně není naše vlastní vzpomínka. Ale vzpomínka, kterou někdo vyrábí pro všechny jak na běžícím páse: Takhle by si to ňoumové měli pamatovat, říká si zdatný řemesník. Souvenýr obvykle kupujeme v chvilkovém pominutí smyslů. Když ho vidíme na prvním stánku a ještě nezjistíme, že stejný se prodávám po celém městě. Že takový si odtud odváží rok co rok úplně všichni. Ano, trik je v tom, aby člověk na chvíli uvěřil: Tato věcička je důležitá, musím ji mít. Trik je v tom, aby člověk uvěřil: Takto to prožívám.

Trochu jsem pátral, co si vlastně lidé mysleli, že byla efezská Artemis. Byla to totiž úplně jiná Artemis než ta řeská Artemis. Řecká Artemis se malovala s šípy a jelenem (a mimochodem, to by si kde kdo doma na zeď pověsil). Efezská Artemis byl víceméně špalek s korunovanou hlavou, který byl ve výši hrudi ověšen spoustou koulí, o kterých vlastně nikdo nevěděl, co to je ale všichni z toho měli potutelný přisprostlý pocit. Věština badatelů se celkem shodne, že efezská Artemis byla každou chvíli něco jiného. Takže pořádně se o ní nedalo říci nic. Ale dalo se halasně křičet, že je velká. Jako to křičí ti zlatníci a potom i celé to shromáždění, kde většina ani neví, proč se vůbec sešli. Jako teď vídáme záběry, kde někdo odpálí minomet a volá při tom, že Bůh je velký – přitom má spíš jen radost z toho zvuku, jak to pěkně bouchlo.

Bohové udělaní lidskýma rukama nejsou žádní bohové. Že u něčeho zažívají lidé silné pocity, že se pro to dovedou rozvášnit, ještě neznamená, že je ta věc důležitá. Nebo, nakonec, že má vůbec nějaký obsah. Pohanství, to je zbožnost bez Boha. Posvátný pocit bez toho, který jediný je Svatý. Jak rád uvádím, když se lidé během hokejového mistrovství vyhrnou do ulic, pláčou a vískají – ve skutečnosti nenstává žádná proměna světa. Nepřichází žádné zaslíbení do budoucna. Žádné vyrovnání s minulým životem. Jen ten silný slavnostní pocit, na který za chvilku sedne prach.

Mnoho psychologů dnes říká: Potřebujeme pro svůj život obřady, rituály. Ale obřad, který nepřináší ani nepotvrzuje odpuštění hříchů, jak to činí křest a Večeře Páne, který nemůže přinést zásah s hůry do tohoto světa, jak to činí modlitba, který nepřináší zaslíbení, tak jak ho přináší slovo Boží; zkrátka posvátná chvíle bez Svatého Boha – to je přesně pohanství. V pravém náboženství pak se nic neděje „jenom tak mezi námi a pro nás“. Nic se nekoná, „jen aby byla hezká atmosféra“. Ale vše se děje před tváří Boží a u každé písně, modlitby, u každé zapálené svíce konečně by měl člověk v kostele alespoň tušit, čeho tím chce u Živého Boha, jež je zcela jistě přítomen, čeho tím chce dosáhnout.

Ti řemeslníci asi sami tuší, že celá věc je prostě švindl, sebeobelhávání. Vždyť na prvním místě zlatník Demetrios říká „z této práce máme blahobyt“. Jasně nám z toho vysvítá, že nakonec celý ten tanec kolem Artemis míří k sobeckým zájmům jednoho každého člověka. Že pohanství je nakonec vždy sebeoslava. Vždyť jako první pohoršení uvádí Demetrios „Je nebezpečí, že nejen náš obor ztratí vážnost“. A nakonec i městský tajemník chytře uklidní celý ten dav slovy „Efezané, kterýpak člověk by nevěděl, že město Efez je strážcem chrámu velké Artemidy“. Jde tu hlavně o to, že Artemis je Efezská Artemis. Že je z našeho města, že naše město proslavila.

A přece, i když pohan ve svém obřadu nakonec uctívá hlavně sám sebe, přece je nakonec na své modle závislý. Zlatník Demetrios sice všechny chytře přesvědčuje, že jde především o jejich prospěch. Ale stejně se nakonec na Artemis musí odvolat. Stejně je především třeba udržet jejich kult. Tak i každý, kdo sleduje jen své vášně, každý, kdo činí jakýkoliv hřích a myslí si, jak je to chytré a jemu prospěšné, nakonec své vášni, svému hříchu, své modle, musí sloužit. Kdo postaví svůj život na myšlence, že je chytré krást, musí už pak krást pořád, aby nebyl za hlupáka. Kdo se holedbá tím, jaký je playboy a svůdník, i po padesátce se pak, už poněkud zoufale, musí snažit získat nějaký úlovek, aby nebylo poznat, že už ho síly opouštějí a chřadne.

Nejspíše řízením Božím pak celé srocení ukrotí městský úředník. Ano, protože velmi moudře namítne těm fanatikům: Efezané, kterýpak člověk by nevěděl, že město Efez je strážcem chrámu velké Artemidy a jejího obrazu seslaného z nebe! Protože o tom nemůže být pochyb, musíte zachovat klid a nedělat nic ukvapeného. Právě: Pokud o tom nemůže být pochyb, není se potřeba tak bouřit. Správně bylo řečeno, že fanatik je téměř neporazitelný. Že má jen jedno slabé místo: Hlubokou pochybnost o tom, co hájí. Kdežto člověk pevně a hluboce věřící, klidně řekněme i slepě věřící ví, že žádná lidská slova, žádné urážky, nemohou zpochybnit, že Bůh je jediným Pánem, vždy jím byl a vždy bude. Může být pobouřen, může se ozvat. Ale křičet dvě hodiny v kuse „Veliká je efezská Artemis!“, ten můj Bůh je velký, to nepotřebuje. Nepotřebuje přesvědčovat sám sebe o tom, čemu dávno věří.

Nakonec je odkáže na soud a na řádné shromáždění. Protože pravá víra dovede obstát i tam, kde je slyšena i druhá strana. Veškeré šarlatánství však ztrácí na síle, když se nemá všechen prostor pro sebe. Když se vyřčená slova zapisují, když jsou voláni svědci. Když je někdo nestranný přítomen. Modloslužba, falešná víra je založena na kouzlu odkmažiku. Pravá víra však se nemusí bát žádného poznání ani žádné pravdy. Amen