Po svém umučení mnoha způsoby prokázal, že žije, po čtyřicet dní se jim dával spatřit a učil je o království Božím. Ano, prokázal. V posledních, řekněme, dvou stoletích bylo možno slyšet mnoho symbolických výkladů Ježíšova vzkříšení. Vždycky to sice zní velmi vznešeně, ale v jádru to nakonec znamená: Nevstal v těle.

Učedníci buď měli vidiny, nejspíš. To, všimněme si, si sami učedníci nejdříve myslí o ženách, které se s Ježíšem setkaly jako první. Nebo to byla taková jejich zbožná fantazie. Tak se soudí podle podivné teorie, že v těch starších dobách ještě nebylo chybou lhát, protože lidé byli tak primitivní, že ani faktickou pravdu nedokázali říci. Byli to ještě poloviční opice. Tedy kromě řeckých zakladatelů vědy, ti už se vyvinuli v úplného člověka, Nebo si stoupenci takového výkladu myslí, že i pro dnešek je vylhaný příběh dobrý, pokud pak vede ke kýženým výsledkům.

Takové výklady vzkříšení se nám podávají jako nevyhnutelné, protože: Přece žijeme v 18., v 19., ve 20. nebo v 21. století, což znamená, že jsme dospěli na vrchol všeho poznání. Už čtyřikrát, zdá se. Je to ovšem faleš: Když se podíváte do epištol, dopisů apoštolů do sborů, s takovými falešnými výklady se církev potýkala už na počátku. Když se podíváte do koránu, tak vzkříšení vykládal i Mohamed – v jeho případě se tedy učedníkům zdálo už ukřižování. S podobnými výklady v církvním starověku i středověku stále znovu přicházeli bludaři a sektáři. Po celou dobu tak jde jen o to, zda takoví falešní učitelé, kteří popírají vzkříšení, nabyli dočasně moci a pozornosti nebo ne. A je třeba dodat, že i v počátích církve falešní učitelé nabyli převahy někdy i na celá staletí a už tehdy mohli říci (a možná i říkali): Žijeme přece ve čtrtém století, dnes to musíme chápat takto. Navrch nás může potěšit, že falešná učení o vzkříšení kralují dnes vlastně jen v Evropě. A svět rozhodně není jen Evropa a církev je dnes roste v podstatě všude jinde, než v Evropě.

Naštěstí zde máme přímé a jasné svědectví Písma: „Po svém umučení mnoha způsoby prokázal, že žije, po čtyřicet dní se jim dával spatřit a učil je o království Božím.“ Je důležité, aby věřící měli k Písmu stále přímý přístup a aby je četli, protože proti svědectví Písma nemají falešné nauky nakonec šanci. Ovšem, jak jsme řekli, někdy a někde mají falešní učitelé navrch. U nás a dnes, například.

I na to asi učedníci myslí, když se Krista ptají: „Pane, už v tomto čase chceš obnovit království pro Izrael?“ Tedy, už teď nastane chvíle, kdy bude mít pravda navrch? Už teď vznikne společnost, která bude vycházet z toho, že jsi vstal z mrtvých? Protože na tom hodně záleží. Tím, že Ježíš vstal v těle, potvrdil, že člověk je stvořen k obrazu Božímu. Tudíž s jeho tělem, s obrazem Božím, nemůžeme dělat, co se nám zamane, ač by se nám to třeba k nějakému vyššímu účelu hodilo. Nemůžeme mu třeba za krádež useknout ruku, i když se tato představa spoustě lidí velmi líbí. Nemůžeme mu na čelo vypálit cejch nebo na ruku vytetovat číslo. A ovšem sám člověk by se neměl dát tetovat nebo vůbec jinak sám sebe mrzačit. A ovšem u člověka samotného záleží, komu a čemu své tělo propůjčuje a oproti tomu, co se dnes často slyšíme: Ne, není každého soukromá věc, s kým spí. Protože za tímto účelem, mimo jiné, se uzavírá veřejný obřad manželství. Proč asi se dělá taková sláva, zve se spousta lidí k oslavě i na svědectví a užívá se všem viditelného znamení výměny prstenů? Protože soužití lidí, ač se děje v soukromí, není věc soukromá, ale věc veřejná, co víc, věc Boží. Protože Bůh sám vícero způsoby předepsal a určil, jak se s tělem, obrazem Božím, má zacházet, Jak s ním mohou zacházet druzí, jak s ním mám zacházet sám. Stále jedna a ta samá věc je, že obrazem Božím jsou i slepí, hluší, chromí i ti, kdo neumějí do pěti napočítat a my jim prostě nemůžeme píchnout nějakou uspávací injekci, protože se na ně nechceme dívat, ale máme jim pomáhat, aby co nejvíce byli odleskem Boží slávy.

Protože cílem každého člověka, jež se narodil z ženy, je dosáhnout stejné oslavy, jaké se po zásluze dostalo Kristu, když vstal v oslaveném, dokonalém těle. Toto slávné tělo po svém vzkříšení nezahodil, ale vystoupil v něm do nebe, do slávy, aby v těle seděl na pravici Otce a vládl nad nebem i zemí.

Nám ale pořád zůstává ta otázka učedníků: Bude to království, které bere vážně důstojnost i odpovědnost každého člověka už nějak brzy, za našich časů? Protože, přeci jen, je daleko těžší jednat odpovědně uprostřed lidí, kteří žádnou odpovědnost necítí. A je daleko těžší jednat jako s obrazem Božím například s člověkem mdlého rozumu, když všichni kolem říkají: Proč se s ním vůbec bavíte, je hloupý. Apoštolové se zeptai dobře a zeptali se za nás. Protože osamělý boj je obtížný a časem se člověk ptá: Co já se vůbec snažím, co si dělám starosti, když je to všem ostatním jedno. Je snazší jednat dobře ve světě, kde dobré věci lidé chválí – byť zcela nemohou nikdy jednání člověka posoudit, protože vše zná jen Bůh. Je snazší vyhnout se marným a zlým skutkům tam, kde člověk ví, že by z toho měl ostudu. Ostudy se totiž lidé často bojí víc, než nějakých hrozných trestů.

My máme právo mít tuto námitku: Je těžké jednat správně sám. Kristus má právo říci: Zamí tá se. Není vaše věc znát čas a lhůtu, kterou si Otec ponechal ve své moci. Také to ovšem neznamená, že jsme až do konce světa odsouzeni k osamělému boji, že každý musí být jako Noe, jediný spravedlivý ve svém pokolení. Konečně, po tom, co byli apoštolové vyzbrojeni mocí z výsosti, slavili veliký úspěch. Za chvilku čteme: „Všichni se svorně scházeli v Šalomounově sloupoví a nikdo jiný se neodvažoval k nim přidružit, ale lid je chválil a ctil. A stále přibývalo mnoho mužů i žen, kteří uvěřili Pánu.“ A dále: „Slovo Boží se šířilo a počet učedníků v Jeruzalémě velmi rostl. Také mnoho kněží přijalo víru.“ Takže apoštolové se vlastně dočkali vítězství už za svého života – brzy se naplnilo, co jim dříve řekl Kristus: „Když vás budou pronásledovat v jednom městě, prchněte do jiného; amen, pravím vám, že nebudete hotovi se všemi izraelskými městy, než přijde Syn člověka.“ Apoštolové skutečně nestíhali vůbec obsloužit to množství věřících, proto alespoň v těch časech, které známe ze skutků, ani nejezdili, krom Petra, někde po světě, v samém Izraeli bylo práce až dost. Než Jeruzalém oblíčili pohané a církev z něj uprchla pryč, to znamená celých čtyřicet let, ti apoštolové, kteří se ptali na království, v podstatě stále vyhrávali.

No a my uvidíme. Není vaše věc znát čas a lhůtu, kterou si Otec ponechal ve své moci. My vězme, že Kristus ve svém ukřižování naplnil Zákon a ve svém vzkříšení obnovil stvoření. Takže tomu, kdo to chce slyšet, může být zcela jasné, že každý člověk, i on sám, je ve svém těle obrazem Božím, protože v těle Kristus vstoupil na nebesa. Sám se sebou i s každým člověkem má tedy člověk zacházet důstojně. Je třeba učit se z Písma o království Božím, jako Ježíš po čtyřicet dní učil své učedníky a čekat na výzbroj z výsosti, abychom mohli lidem jasně objasnit, co od nich Bůh čeká. Snadno může nastat čas, kdy se najednou, jako v Jeruzalémě, budou mnozí lidé ptát: „Co máme dělat, bratří?“

Jakou odpověď tehdy dostali: Petr jim odpověděl: „Obraťte se a každý z vás ať přijme křest ve jménu Ježíše Krista na odpuštění svých hříchů, a dostanete dar Ducha svatého. Neboť to zaslíbení platí vám a vašim dětem i všem daleko široko, které si povolá Pán, náš Bůh.“ A ještě mnoha jinými slovy je Petr zapřísahal a napomínal: „Zachraňte se z tohoto zvráceného pokolení!“ Amen