Když jsou lidé od někoho, koho mají rádi, na delší čas odloučeni, někdy je popadne děs z toho, že si najednou nedovedou vybavit jeho tvář. Sám jsem to zažil a i jiné lidi jsem o tom slyšel mluvit. Možná i s tím hleděli apoštolové upřeně k nebi za Ježíšem, jak odchází. Aby si vštípili do paměti jeho tvář, aby se nestalo, že ji zapomenou.

Vždyť podle čeho známe člověka, než podle tváře, hlasu; podle držení těla, ovyklých pohybů atd. Podle těla, krátce řečeno. A někdy to bývá tak, vlastně vždy to bývá tak, že když se po létech shledáme s někým, po kom se nám stýskalo, už to bývá trochu někdo jiný. To, co bylo dřív, už se zcela nevrátí, už to není tak silné. Ostatně, člověk ve stáří už není úplně tím, čím býval v nejlepších letech; my sami časem nebudeme tím, čím jsme byli v nejlepších letech. A tak si apoštolové snaží vepsat do paměti tu tvář, tu postavu, kterou jim právě zakrývá oblak.

Tak to nebude a to se nestane, říkají dva Boží poslové: Tento Ježíš, který byl od vás vzat do nebe, znovu přijde právě tak, jak jste ho viděli odcházet. Bude to, jako by ani žádný čas neutekl.

Především, nás sice může mrzet, že někdo není takový jako jsme ho znali ze střední školy nebo v jeho třiceti letech. Na druhou stranu, člověk růst musí a časem může být sice jiný, ale také o dost lepší člověk, než dříve. Nebo, v tom horším případě, co na člověku v zárodku nebylo dobré už dřív, to ho bohužel ovládlo, protože si nedával pozor, „nevládl nad tím, co číhá u jeho dvěří.“ U hříšného člověka se se změnou k lepšímu nebo horšímu musíme smířit. Stejně tak se stárnutím, které vstoupilo do světa spolu s hříchem a smrtí.

Kristus však dodáhl dokonalosti. Ačkoli to byl Boží Syn, naučil se poslušnosti z utrpení, jímž prošel, tak dosáhl dokonalosti; už nepotřebuje, na rozdíl od nás, životní zkoušky ke svému růstu. Už mu není odměřeno sedmdesát, osmdesát let života. Proto přijde přesně tak, jak jste ho viděli odcházet, jako by odešel teprv včera. Bude mít maso a kosti.

Tělo, jaké má člověk, podle kterého známe člověka, již nezahodí. Bůh stvořil člověka v těle. Tak, že je vždy na jednom místě, v jednom okamžiku. A Bůh viděl, že je to dobré. Člověk mohl v těle dosáhnout dokonalosti, člověk v těle mohl být Bihu blízko. Sám Bůh, Boží Syn tento záměr, dobré stvoření, naplnil, když přijal tělo z Marie Panny. Kristus tedy tělo, ve kterém vstal z mrtvých, nezahodí. Ukazuje tím mimo jiné také to, že být člověkem může být krásné, že to může být radost, které se člověk nechce vzdát.

Pokud by šlo o to jen něco předvést, mohlo jeho tělo zůstat v hrobě a Kristus se mohl učedníkům zjevit jako duch. I to mohlo být velmi přesvědčivé; lidé takovým zjevením věří vlastně více – kdežto že Kristus právě není duch, tomu bylo pro ně těžké uvěřit.

Kristus přišel, aby nám byl Bůh blízko. A to by jako duch nebyl. Možná to nejvíc bránilo všem uvěřit: Že je vlastně pro člověka pohodlnější si říkat: Bůh je daleko, Bůh je duch. Že pokud Syn Boží seděl s námi u stolu, všechno je tím daleko vážnější, důležitější. Je těžké pak říci: Na tom nebo nom nezáleží, ten nebo onen den může uplynout bez něčeho důležitého, protože Boha to nezajímá, Bůh není tak blízko, Bůh to nevidí. K tomu Kristus neřekne ano tím, že by tělo zahodil.

Kristus se stal člověkem, milým Bohu i lidem, natrvalo. Jeho tělo už nezmizí nikdy. Ale zůstává otázka: Proč tu nezůstal s námi? Odpověď nám dává David v žalmu: „Zasedni po mé pravici, já ti položím tvé nepřátele za podnoží k nohám.“ Hospodin vztáhne žezlo tvé moci ze Sijónu. Panuj uprostřed svých nepřátel! Tedy, na zemi zůstali jeho nepřátelé. Kdyby se nyní Kristus ukázal Pilátovi, Annášovi, Kajifášovi – tito lidé dovedou rychle vycítit, kde je moc na zemi. I Kajifáš řekl: Všichni v něho uvěří. A Pilát byl znepokojen: Jsi tedy přece král? Ti by byli hned jeho první následovníci, kdyby viděli, že vstal z mrtvých. Má se dát odměna takovým lidem? Ne, ti ať se nachytají na vlastní chytrost; jak řekl sám Kristus: „Jestliže neuvěříte, že já to jsem, zemřete ve svých hříších.“ Člověk musí chtít, aby věci byly podle Krista, aby v něj věřil. Není důvod, aby dostali šanci ti, kteří vždy vyčuchají, kde je zrovna moc.

Další věc je: Kristus trpěl jednou a tím učinil dost. Trpět má smysl pro dorbou věc; není cena v samotném trpění. Kristus po tom, co v poslušnosti vykonal, co měl, zaslouží odměny v nebesích: „Hoden jest Beránek, ten obětovaný, přijmout moc, bohatství, moudrost, sílu, poctu, slávu i dobrořečení.“ Na co by bylo, aby vůbec jen málo trpěl dále – a v tomto světě nějaké utrpení nevyhnutelně přichází; i pro ty nejbohatší a nejmocnější. Často hrozné věci, jen mají díky moci a bohatsví více prostředků, jak to ustát. On již cíle dosáhl, proč doddalovat to, aby mu bylo dáno to nejlepší.

A to nejlepší je příbytek na výsostech. A tedy poslední věc: Kam odešel? Jistě to musí být hmotné místo, prostor, protože jen tam může být člověk v těle. Nemůžeme vědět zcela přesně, protože, když se Petr zeptal: „Pane, kam odcházíš?“ Ježíš odpověděl: „Kam já jdu, tam mne nyní následovat nemůžeš; budeš mne však následovat později.“ Není to místo nám nějak dostupné, pro nás viditelný vesmír, protože tam můžeme vidět a alespoň teoreticky tam přijít můžeme – otázka na jindy je, zda nemáme jiné planety odsídlit a zda to sám Bůh nechce. Tam ale neodešel, tam právě přijít můžeme.

Že je takové místo, kam nyní přijít nemůžeme, ale přitom je to místo v čase a prostoru, tedy pro člověka, který je vždy teď a tady, nikoliv věčný a všudypřítomný, tím jsou si jisti a nijak to nepopírají právě ti, kteří se nejvíce pyšní svým rozumem. Jednak, z důvodů, které zde vyložím asi trochu nepřesně, můžeme vidět jen omezenou část vesmíru. Světlo ze vzdálenějších míst i podle dnešního omezeného poznání k nám prostě nikdy nemůže doletět, nemůžeme vidět ani celé stvoření. Už ve starověku s tím lidé počítali a dnes se to jen potvrzuje. Kdyby nestačilo toto, ti nejchytřejší právě jsou často skoro posedlí jinými dimenzemi, alternativním vesmírem – bývá to často v různých vědecko-fantastických povídkách. Je zajímavé, jak to právě nevěřící fascinuje: Jak Kristus řekl: „od té chvíle se zvěstuje království Boží a každý si do něho vynucuje vstup“ Skrze výpočty se tam však nikdo nedostane. Ale jak říká Kristus potom: Spíše pomine nebe a země, než aby padla jediná čárka Zákona.

I pohané věří, že je takové nedostupné místo. To místo je nový Jeruzalém, ty příbitky připravené Bohem. Jako zahrada v Edenu a jako zaslíbená země, platí o tom místě: Dal jsem vám zemi, na kterou jste nevynaložili žádnou námahu, města, která jste nestavěli, ale sídlíte v nich, vinice a olivoví, které jste nesázeli, a přece z nich jíte. Místo, které nezbudoval člověk, aby se jím vychloubal. Ale místo pro člověka, který rád dělá dobré věci, kterého těší činit dobré a o něco se starat.

Připravujme se, bartři a sestry, celým životem na to místo! Připravujme se na místo, kde nebudeme sami, na místo, kde nás každý rád vidí a kde rádi vidíme druhé. Na Nový Jeruzalém, krásný jako nevěsta ozdobená pro svého ženicha. Neboť tento Ježíš, který byl od vás vzat do nebe, znovu přijde právě tak, jak jste ho viděli odcházet. Maranatha, nechť pomine tento svět a přijde milost!