Čekejte, až se splní Otcovo zaslíbení, o němž jste ode mne slyšeli. Jan křtil vodou, vy však budete pokřtěni Duchem svatým, až uplyne těchto několik dní. To říká Ježíš na konci čtyřčeti dnů, kdy jim mnoha způsoby prokázal, že žije, dával se jim spatřit a učil je o království Božím.

Po pravdě řečeno, musely to být neuvěřitelné dny. Déle než měsíc žijete s velmi dobrým důvodem věřit, že zase uvidíte ty, kteří zemřeli, jak jste je znali za živa – a vlastně ještě lépe. Je to prokázané, museli byste být z druhu lidí, kteří popírají přistání na měsíci nebo podobné věci, abyste vlastním očím nevěřili. Čtyřicet dnů Ježíše vídali – jistě ne tak, že by se jim zjevil na zavolání, ale jako dobrý přítel dával o sobě vědět. A učedníci věděli, že i když má plnou svobodu, i když je nyní svoboden od světa, smrti i ďábla, přesto mu o ně jde, že mu na nich záleží, není jejich sluha, aby na zavolání přiběhl, ale v plné svobodě a ně přesto stále myslí a chce být s nimi – jako přítel.

A nejen jako přítel, který s vámi probere hokej nebo zahrádku, běžné věci. Setkání s Ježíšem je ještě lepší, protože je učí o tom, jak by věci měly fungovat, v čem se naplňuje lidská touha, kdy to je, kdy jsou si lidé blízko. Učí o království božím. Probíhají rozhovory, které jsou podstatné, které stojí za zapamatování, které člověka proměňují k lepšímu.

S tím, co vím teď, kdybych se na to mohl připravit a kdybych tam byl, určitě bych si nahrál, co Ježíš říká. A vyfotil bych ho a nahrál na video – protože duch nemá maso a kosti, takže ho jistě jde fotit a nahrávat. A nebo, kdybych neměl prostředky tohoto času, taky bych to všechno zapisoval.

Jenže. Takhle to v životě nikdy nechodí. To říkám teď. Ale když je člověku hodně dobře, když má radost, když je mu úplně lehko u srdce, protože se smrti nebojí a budí se s nadějí, že i tento další den přinese něco hezkého – tak si to většinou nefotí a nezapisuje. Je to jedno velké teď. Ani nemyslíme na to, že přijde nějaký další čas. A řekl bych, že z nejšťastnějších okamžiků v životě nemá skoro nikdo fotku nebo zvukový záznam, leda by ho pořídil někdo náhodou.

Takže i učedníci si ze čtyřiceti dnů s Ježíšem pamatují nejvíc začátek, možná třeba výrazný příběh s rybolovem, jako evangelista Jan. Ale třeba že se Ježíš ukázal více než pěti stům bratří najednou, to připomíná apoštol Pavel, který nejspíš s někým z nich mluvil, ale evangelisty z paměti zaujaly jiné věci. Co je vlastně ze šťastných časů k zapamatování? Je prostě dobře, úplné štěstí je v tom, že člověk ani nemyslí na to, že to někdy přestane, že by si měl něco v paměti vyfotit do budoucna. Můj švagr byl skoro rok na cestách po Indii s přáteli, přesto může popsat jen pár dnů. Z opravdu šťastných časů si člověk pamatuje jen kostru, rámec. A lidé i snadno zapomínají, že jim kdy vůbec dobře bylo.

A jednoho dne Ježíš řekne u stolu: Tak, a teď se připravte, za chvíli přijde to hlavní, o čem jsem celou dobu mluvil: Čekejte, až se splní Otcovo zaslíbení, o němž jste ode mne slyšeli. Jan křtil vodou, vy však budete pokřtěni Duchem svatým, až uplyne těchto několik dní.

A jako by se nyní Ježíš s učedníky míjel. To bude ono, říká Ježíš, budete pokřtěni Duchem. Ale učedníci se ptají: A teď se jako změní poměry? Zdá se, že křest Duchem není něco, co by vzbudilo jejich touhu. Ale hned celou věc převádějí na to, jak se změní situace kolem nich.

Křest Duchem, Ježíšův slib, že jeho věrní budou mít podíl na samém Božství, že budou patřit přímo do vztahu Otce a Syna je takto strháván na nižší rovinu často a až podnes.

Jedni vykládají Ježíšův odchod a příchod Ducha tak, že nyní je všechna práce na nás. Takže máme konat dobročinnost, kárat svévolné vládce, proměňovat naše sousedství, aby si lidé byli blíž. A to všechno jistě máme, ale to vše už vyplývá ze samotného Zákona. Jedni si křest Duchem představují jako pokojnou revoluci. To je trochu málo. Už zákon říká, že máme být spravedliví, milosrdní, pravdiví. A už Zákon říká, že máme takoví být, i kdyby se zbytek světa hnal do pekla. A už za svého pozemského života říká Ježíš: Pojďte ke mně všichni, kteří pracujete a já vám dám odpočinutí. Činit svět lepším, to přináší radost, jenom když se to zrovna daří. Jinak je to dřina a žádné Evangelium v tom není. Je to Zákon, máme být dobří bez ohledu na okolí – a to stačí. Učedníky neláká takové osamostatnění od Ježíše – vědí, že to bude dřina, jako vždycky byla. Proto se ptají: A umete se nám pro to cesta? Změní se také poměry, nebude už moci nikdo pomoci zneužívat nebo nás kárat, že pomáháme špatně? Budeme konečně o něco bohatší, abychom mohli druhým pomáhat a sami při tom stát pevně na nohou? Nechají nás pravdu říkat, bude ji někdo chtít poslouchat, nebudou nás už za ni nenávidět? Pokud to má být radost, ať se změní poměry.

Druzí – a nedivím se jim, že jsou otráveni, že by moc Ducha měla znamenat jen potvrzení starých povinností – vidí křest Duchem zase jen ve zvláštních průvodních jevech kolem. V mluvení neznámými jazyky, ve vymítání démonů – píše se to v Markovi, ještě toto: budou brát hady do ruky, a vypijí-li něco smrtícího, nic se jim nestane; na choré budou vzkládat ruce a uzdraví je. A jistě i takové dary Bůh dává a dával je zvláště v počátcích, kdy víra neměla jinou oporu. Jenže toto uměli učedníci už když je Ježíš vyslal cestou do Jeruzaléma. Ten dar jim podle všeho nebyl odebrán až do tohoto dne. Ale přesto se spíše ptají na změnu poměrů.

Protože i apoštol Pavel, který o Duchu, pokud jde o rozsah textu, napsal nejvíc, stejně říká Dávejte každému, co jste povinni: daň, komu daň; clo, komu clo; úctu, komu úctu; čest, komu čest. A že těch cel tehdy bylo opravdu mnoho. I Pavel říká: Je sice hezké, že mluvíte jazyky, ale stejně musíte dál platit složenky. Takoví pak budou stejně otráveni tím, co všední život přináší. A i oni nakonec budou spojovat Boží království s proměnou tohoto světa. Řeknou si: Tento svět stejně spěje k zániku, co pro něj dělat. Leda by bylo obnoveno království pro Izrael – a nakonec se jim ani ten Zákon nebude chtít naplňovat.

Ježíš oběma stranám říká: Až se změní poměry, tak komplet. Shoří země a nebe a ano – to už bude ten svět, který bychom si všichni přáli, ba spíše o tolik lepší, že si to ani představit nedovedeme. Pouhé dva tisíce let uplynuly od těchto Ježíšových slov a i dnešní věda, často k nám nepřátelská, říká: To je jen maličký díl z času, po který je člověk na zemi. Takže, bez debat, my žijeme v tom posledním čase, v posledních minutách stvoření. A jako by Ježíš říkal: Chcete, aby to teď skončilo? A to jako můžete ukázat svůj život, svoje slova, svoje skutky, jako něco hotového: Tady to máš, pane Bože, udělali jsme to nejlepší? To asi stěží.

Namísto toho, dokud ještě ta trocha času zbývá, povězte všem, že já už jsem zvítězil, že já už jsem to vyhrál. Že beru každého, kdo tomu věří. Kdo bere život i trvání tohoto světa jako nesmírně krátký: Kristus už na tomto světě s učedníky pobyl jen čtyřicet dní. To je tak akorát dost, aby člověk něčeho užil do sytosti a bylo mu to jasné.

A tak, bratři a sestry, síla Ducha svatého je v tom, že víme, že Otec vydal dobré příkazy: Jednat milosrdně a upřímně i ďáblu, smrti i světu navzdory. Že Syn měl jeho příkazy za dobré a byl Otci věrný až k smrti. A zvítězil, a vyplatilo se mu to. Síla Ducha je v tom vědět, že přes všechny složenky a divné poměry je lhůta krátká na to, aby se člověk na něco vymlouval. Máme jednat dobře, protože na to máme jen málo času. Ne zase jen jeden pouhý den, řekněme třeba těch čtyřicet – čas, ve kterém je ještě stále šance opravdu si přiznat své chyby a dluhy a náruč Boží je stále otevřená. Síla Ducha je v tom vědět, co ví Otec i Syn: Nyní přišlo spasení, moc a království našeho Boha i vláda jeho Mesiáše; neboť byl svržen žalobce našich bratří, který je před Bohem osočoval dnem i nocí. A nečekat už s dobrým jednáním na zlepšení poměrů na světě, v Evropě, v Čechách Lounech či v rodině. Již to není na dlouho, od chvíle, kdy Kristus sedí na pravici Boží, jednejme dobře teď, nebo se velmi brzy napravme. Skrze Ducha víme, co ví Otec i Syn: Již je vyhráno. Stůjme na té vítězné straně!

A po té, na důkaz své řeči, odchází Ježíš do nebeského příbytku, o kterých nám řekl, že jsou už pro nás připraveny od založení světa. A odchází tak, jak se to beztak každému občas zdá: Roztáhne ruce a letí nahoru. Vše je to tak blízko tomu, jak si to představujeme!

Andělé na závěr řeknou: Co na to tak koukáte? Vždyť je to celou dobu jasné. To nebe, kam Ježíš odešel, je dost blízko. On se dokonce vrátí na stejné místo, dokud odešel. A taky čas je krátký. Tak běžte.

A tedy mi jednejme rozumě v tom čase, který zde máme. Není úzkostně krátký, aby se někdo nemohl napravit. Není úzkostně krátký, aby si člověk nemohl v neděli odpočinout. Někdy se čas i táhne, ale v zásadě, konec je dost blízko, dobrý konec a Kristus je blízko.