Introitus: Žalm 47
Pozdrav: Milost vám a pokoj od toho, který jest a který byl a který přichází, i od sedmi duchů před jeho trůnem a od Ježíše Krista, věrného svědka, prvorozeného z mrtvých a vládce králů země. Jemu, jenž nás miluje a svou krví nás zprostil hříchů a učinil nás královským kněžstvem Boha, svého Otce – jemu sláva i moc navěky. Amen.
47
Vstupní modlitba:
1. čtení: Genesis 15, 1–6
535
2. čtení: Skutky 1, 1–14

Vítám vás, bratři a sestry, na Bohoslužbách neděle po Božím vstoupení

47

1. čtení: Genesis 15, 1–6

535

2. čtení: Skutky 1, 1–14

Těch čtyřicet dnů po Ježíšově je vlastně dost znepokojivá doba. Zvažme jen, co jsme v tomto kostele po pět velikonočních nedělí slyšeli: Kristus jde nepoznán s učedníky do Emauz, když jej poznají, zmizí. Když o tom pak spolu mluví, z čista jasna stojí uprostřed nich. Ale ukáže se, že není duch, přízrak. Dotkněte se mne a přesvědčte se: duch přece nemá maso a kosti. Ukázal jim i probodené ruce a nohy a navrch s nimi dokonce pojedl. A Marii Magdalské zase zakázal, aby se ho dotýkala, protože ještě nevystoupil k Otci. A pak se stejně náhle jako vždycky předtím zjevil Tomášovi a vyzval ho, aby se ho dotkl. Tomáš i bez toho, že by přijal jeho nabídku, vyznal: „Můj Pán a můj Bůh.“ Kdo se v tom má vyznat? Dotkněte se mě, nedotýkej se mě, polož svůj prst sem, pohleď na mé ruce a vlož svou ruku do rány v mém boku. Tak zcela odlišné zkušenosti. A vždycky jsou učedníci překvapení, když se jim Ježíš zjeví, i když to třeba už není poprvé. Zvláštních čtyřicet dnů. Na první přečtení bychom asi moc stáli o to být tomu všemu přítomni. Ale když si to s odstupem shrneme, opravdu byla taková výhoda setkat se přímo se Vzkříšeným?

Inu, nebuďme příliš rychle spokojení sami se sebou. Asi by to za to opravdu stálo. Když budeme úplně dětsky pokorní: Ano, chtěli bychom se Ježíše dotknout. Ovšem mám takovou zkušenost: Znám lidi, kteří bez pochyby zažili věci nevídané. Skoro jako by se to blížilo tomu, jako by se dotkli Vzkříšeného. člověk nad tím žasne a v dobrém slova smyslu jim taková setkání závidí. Ale pak zahlédne něco z života takových lidí a jen se diví: Tak málo je ta zkušenost poznamenala? Nakonec, známe to často sami od sebe, i my bychom si vzpoměli na hluboké duchovní zkušenosti; sám za sebe musím říci, že ano. Ale je tu ta trpká zkušenost všedního života, který následuje. A člověku se kupodivu silně vnucuje žít ho postaru, jako by ani nic neviděl a nezažil. A tak možná i my svým způsobem máme tu trochu trapnou zkušenost učedníků, zkušenost čtyřiceti dnů se vzkříšeným.

Osobně si například vzpomínám, jak se v mém životě snesly hluboké duchovní zážitky, skutečné, opravdové; a chování, které jim ale vůbec neodpovídalo. Bůh ke mně mluvil, ale jeho církev mě zas tolik nezajímala. Dělal jsem věci, za kterém se dodnes stydím. A přesto jsem si jist, že mi Bůh tehdy prokazoval tu zvláštní čest, že ke mně mluvil přímo. Uchoval jsem ten čas v paměti. Zastávám tedy ten názor, že je v lidském životě čas, kdy se ostře protíná lidská slabost a Boží jednání, jako by stály netečně vedle sebe.

Ten čas však jednou musí skončit. Proto Kristus říká: „Prospěje vám, abych odešel. Když neodejdu, Přímluvce k vám nepřijde. Odejdu-li, pošlu ho k vám.“ Nás ta slova udivují. Jak nám jen může prospět být bez Krista, kterého se můžeme dotknout. Upřímný člověk si ale vzpomene na ten nesmiřitelný rozpor: Hluboké duchovní zážitky a prachbídný život.

A tak dnes se zpožděním oslavujeme čtvrteční připomínku nanebevstoupení. Ovšem jako by se tu střetl celý ten rozpor: Dotkněte se mě, nedotýkej se mě.

Kristus jistě vstal v těle, bylo možné se ho dotýkat, jedl s učeníky atd. Čistá víra se ale potom ptá: Kam to jeho tělo vystoupilo? My přece víme o všch těch sférách, které se klenou nad zemí: Troposféra, stratosféra, mezosféra, termosféra, meziplanetární prostor, mezihvězdný prostor, mezigalaktický prostor. Z těch chladných hlubin nás jímá hrůza. Člověk hyne pár stovek metrů nad zemí. A nehledě na to, v hlubokém vesmíru je tak sám. Tak kam odešel? V které části vesmíru přebývá? Tak se ptá čistá víra. Ale i v čisté víře je kousek nedůslednosti: Kam Ježíš mizel učedníkům, ještě když se jim zjevoval po vzkříšení?

Když se sovětští kosmonauti vrátili z vesmíru, pod knutou svých pánů se rouhali: Boha jsme tam nikde neviděli. Americký astronaut Buzz Auldrin přijal na měsíci tělo a krev Páně, se kterými jej vyslala jeho církev. Ve svém rádiovém hlášení popisuje, jak víno v nízké gravitaci měsíce pomalu naplňuje kalich. Buzz Auldrin, James Benson Irwin, Charles Moss Duke Junior: Astronauté a zároveň vyznavači a misionáři. Tedy obojí je možné: Cestovat vesmírem a přece v modlitbě obracet své zraky k nebesům.

I my směřujeme své modlitby k nebesům. Tak jsme stvořeni Bůh to tak chtěl: Abychom ho hledali v té nekonečné modři. Vždyť sám vyvedl Abrahama po hvězdné nebe; vyzval ho, aby spočítal hvězdy, neboť právě tak početné bude jeho potomstvo.

Kristus Pán vystupuje v těle k nebesům a mizí zrakům učedníků. Jako u prázdného hrobu, jako blízko Emauz, jako ve shromáždění učeníků. Tentokrát mizí našim zrakům až do konce tohoto věku. A nám to prospěje.

Protože nakonec musí skončit doba, kdy proti sobě stojí zjevení Vzkříšeného a náš neřádný život. Není nám to milé, ale musí to tak být. Prospěje nám to. Andělé říkají učedníkům, kteří upřeně hledí k nebi: „Muži z Galileje, co tu stojíte a hledíte k nebi? Tento Ježíš, který byl od vás vzat do nebe, znovu přijde právě tak, jak jste ho viděli odcházet.“ Nebe pro nás bude vždycky nahoře, protože tak to Bůh chtěl. Tím směrem se obracely oči Abrahama, Izáka a Jákoba, Mojžíše, Jozua, oči Davidovy, oči všech zbožných králů a proroků; i naše oči. Z nebes znovu přijde v oblacích, v slávě a moci náš Pán Ježíš Kristus. Takové nás Bůh stvořil, abychom tam vzhlíželi a odtamtud jej očekávali.

Takže se dá říct, že po nanebevstoupení je všechno stejné jako dřív. A přece ne, přece byl Syn Boží opravdu umučen, přece vstal z mrtvých a vyzval nás, abychom se jej dotkli. Ale vrcholem všeho je návrat ke „starým pořádkům“, zevšednění. Ano, zevšednění, kterého se tak obáváme u Večeře Páně. Ale měli bychom se přestat obávat, stejně jako se nebojíme u slova Božího. Připomínáme si nanebevstoupení, abychom smířili Boží zjevení a náš život. Aby se slovo a svátosti staly běžnou součástí našeho života, každý týden. Kristus odešel a nám to prospělo. Vystoupil na nebe, aby se nám stal příkladem. Abychom každého dne byli jako on. Aby v nás Duch boží přebýval v moci i v pokoře. Aby nám, stejně jako Kristu, nepřišlo divné, že činíme Boží dílo.

Ano, nanebevstoupením, za kterým následuje seslání Ducha svatého, nastává čas následování Krista. Čas samozřejmé laskavosti, která dává a nežádá zpět. Čas lásky, která: Je trpělivá, laskavá, nezávidí, která se nevychloubá a není domýšlivá. Která nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Která nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy. Která, ať se děje cokoliv, vydrží, věří, má naději a vytrvá. Takový je on a takový buďme my v tomto světě, ve všední každodennosti. Protože On jistě přijde, jak jsme ho viděli odcházet. A tak buďme takoví, aby nás jeho příchod nepřekvapil jako zloděj, abychom mohli říci: „Jsme jenom služebníci, učinili jsme to, co jsme byli povinni učinit. “ Pane Ježíši, jsme šťastní, že jsi přišel, jak jsme v to celou dobu doufali. Naplň nyní to, co jsme ve své nedokonalosti nesvedli.

Modlitba po kázání: Amen, Pane Ježíši, Přijď brzy, uveď nás do vší dokonalosti a již dnes nás posiluj, ať tě nečekáme ve strachu, ale v naději a radosti. Amen
179
Ohlášení:
355
Přímluvná modlitba:
Poslání: Efezským 4, (10–17)
Požehnání: Žalm 67
485