Kam zmizel? Učedníci hledí upřeně k nebi za Kristem, kterého jim právě zastřel oblak. V tu chvíli je zastihnou dva Boží poslové se slovy: „Muži z Galileje, co tu stojíte a hledíte k nebi? Tento Ježíš, který byl od vás vzat do nebe, znovu přijde právě tak, jak jste ho viděli odcházet.“ Když má někdo někoho rád a naprosto pevně mu věří, tohle by mu mělo stačit. Takhle jak jste ho viděli odcházet tak právě tak zase přijde. Jdu pryč a zase brzy přijdu, vzkazuje Ježíš skrze své posly. Andělé učedníky nikam neposílají, nic jim nevysvětlují, jen jim sdělují toto: Jak odešel, tak zase přijde.

Ale kam odešel? Kam jdeš, Mistře? Kde teď je Ježíšovo tělo? To je naprosto zásadní otázka! Celé křesťanství, celá naše víra, naše naděje a tedy i naše vzájemná láska se odvíjí od Ježíšova těla. Těla z masa a kostí, jaké má každý z nás. Tím přece začalo Evangelium: V těle Mariině vzal Bůh na sebe lidské tělo působením Ducha svatého. Z té samé Marie se narodil jako člověk v Betlémských jeslích. Počat jako my, jen ne z vůle člověka. Narozen jako my a jako naše děti. To samé tělo bylo Janem křtitelem pokřtěno vodou jako i naše tělo bylo pokřtěno vodou křtu. Svýma rukama, svými prsty a dokonce i slinou Ježíš léčil – vzpomeňme totiž na hluchoněmého, do jehož uší vložil své prsty a do jeho úst svou slinu. Svýma nohama chodil po vodách Galilejského moře, jeho nohy umyla slzami a utřela svými vlasy žena hříšnice. Svýma rukama rozmnožil chléb a nasytil zástupy, lámal chléb a podával kalich svaté večeře; ba tento chléb vyhlásil za své tělo a toto víno za svou krev. Jeho tvář políbil Jidáš, jeho tělo trpělo rány a vyselo na kříži. Jeho tělo bylo pohřbeno – a hrob byl prázdný. Jeho tělo stále neslo rány, když se zjevil učedníkům. Výslovně jim řekl, že není duch – ten přece nemá maso a kosti.

Ježíš odešel ze světa zohavující smrtí kříže. A po třech dnech se jej učedníci směli dotýkat, ač ne hned, poznali jej. Jedl s nimi. Právě tím převyšuje křesťanství všechna ostatní náboženství. Že dává naději člověku tak jak je. Naději, kterou si jde představit. Naději, která je s námi v každé chvíli stejně jako je s námi naše tělo. Někdy třeba člověka nesnesitelně bolí zuby nebo hlava nebo má tak vysokou horečku, že o sobě sotva ví. Ale jeho tělo je s ním stále, na tělo se nezapomíná, takže v žádnou chvíli nemusí člověk zapomenout ani na naději v Kristu, který také trpěl v těle.

Křesťané, kteří zaměnili přízeň Boží za přízeň lidí, řeknou: Kristovo tělo stoupající k nebi? To jsou primitivní představy, to je pohádka. Jsme moudřejší než naši předkové, jsme moderní lidé. A tak musíme tento příběh chápat duchovně, obrazně.

Duchovní a obrazné chápání věcí ve skutečnosti nijak moderní není. I lidé na úrovni doby kamenné, jak je dnes najdeme snad už jen na Papui, uvažují duchovně, obrazně. Těmto lidem nepůsobí žádné bolení hlavy nejen myslet na duchy – oni ve světě duchů žijí. Mají velmi propracované teorie o duši, o duchách stromů, zvířat, vší přírody. Jejich obřady jsou plné různých složitých symbolů. Právě tito divoši se se se smrtí vyrovnávají pomocí složitých teorií, pomocí hudby, výtvarného umění, zkrátka pomocí kultury. Tito lidé už na samém počátku civilizačního vývoje znají ten samý recept, který nám s velkou pýchou servírují dnešní „moderní“ křesťané. Na rozdíl od moderních křesťanů tito dávnověcí divoši houfně opouštějí své duchařské náboženství ve prospěch Krista z masa a kostí.

Protože co si člověk nedokáže představit, to v něm vyvolává hrůzu. Řekneme: Člověk se po smrti stane něčím docela jiným, už nebude mít tělo. A nebo, moderně: Náš životní příběh najde smysl u Boha. Nevím, která ze dvou předchozích vět ve mě vyvolává větší hrůzu. Snad ta druhá – za tou je schována ještě větší bezradnost a neschopnost o věci promluvit.

Na jedné straně je svět duchů zemřelých, kterých se lidé děsí. Svět pověr a prázdných bájí. A také podobně prázdná slova o duchovním smyslu nanebevstoupení, za kterými se nedá nic kloudného představit. A na druhé straně Ježíš Kristus, narozený jako my, umírající jako my. Vstávající v těle, sice proměněném, které už nepodléhá běžným zákonitostem tohoto světa – a přece stejné, jako před tím, dokonce s ranami po hřebech. To všechno je docela dobře představitelné i pro dítě. Ovšem závěr toho všeho, nanebevstoupení?

Vždyť první kosmonaut Gagarin Boha ve vesmíru neviděl. Pomiňme, že vidět je pouze Bůh Syn, že teprve ten, kdo vidí Syna, vidí i Otce. Gagarinově větě by se však vysmál i ten nejtemnější středověk. Svět planet byl teprve druhým nebem po tom oblakovém, svět hvězd, kde ještě žádný kosmonaut, ani sovětský, nebyl, teprve třetí nebe. Pak přišly na řadu ještě dalších tři nebe, obývané různými stupni andělů. A andělé, jak víme, jsou nehmotní, stejně tak i jejich nebe, takže by tam ani žádná raketa doletět nemohla. Teprve v sedmém nebi sídlil podle středověkých představ Bůh. U něj budou přebývat vykoupení.

V domě mého Otce je mnoho příbytků; kdyby tomu tak nebylo, řekl bych vám to. Jdu, abych vám připravil místo. A odejdu-li, abych vám připravil místo, opět přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli, kde jsem já. Těmito slovy Ježíš sám odpovídá na otázku, kam odchází. A tak i to místo, kam Ježíš odešel, se dá nějak představit. Napomáhá nám k tomu i Zjevení Janovo, které popisuje nebeský Jeruzalém, sestupující … odkud? Právě od Boha.

Nadějí křesťanů totiž není tento svět ani toto nebe. Ale nové nebe a nová země, mezi kterými už není rozdělení. Jak opět říká Jan: „Hle, příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid; on sám, jejich Bůh, bude s nimi, a setře jim každou slzu s očí. A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude – neboť co bylo, pominulo.“ Tedy i toto si lze dobře představit, zvláště když je nám úzko.

Víme tedy, kam Ježíš odešel. Mimo hranice tohoto světa. Ne někam na konec vesmíru, ale vůbec mimo vesmír, mimo náš prostor a čas. Mimo všechno, co člověk dokáže umístit a popsat. A přece je to místo, kde budeme moci být v těle, jako je tam nyní sedí na Boží pravici on. A přece na konci časů nebude už nic než toto místo, kde Bůh bude přebývat uprostřed lidí.

Zbývá jediná záhada: Jak se tam dostal? Na to se ptal Ježíše už učedník Tomáš. Nevíme kam jdeš, jak bychom mohli znát cestu? Já jsem ta cesta, Pravda i život. To je trochu uhýbavá odpověď. Nám teď šlo o cestu vesmírem do sedmého nebe.

Co se tady stalo, když Ježíše zakryl oblak? Letěl dál vesmírem? A nebo prostě zmizel a objevil se až u Boha? Zmizel přece už před tím dvěma učedníkům na cestě do Getsemane a pak se zase zjevil všem dvanácti. Na to jde dát jen takovou odpověď: Byl v těle vzat do nebe. A už z jeho čtyřiceti dnů na zemi po vzkříšení víme, že pro něj nic nebylo nemožné. Měl-li se kam dostat, je-li místo, kde může v těle sedět na pravici Otce, tak už pro něj nemohl být problém se tam dostat.

Poslední z technických otázek: Proč Ježíš prostě nezmizel hned, jako už několikrát před tím. Odpovím otázkou: Proč třeba příbuzným jdeme zamávat až před dům, když odjíždějí autem? Proč vyprovázíme lidi na vlak nebo na autobus? Přece odjíždějí tak jako tak a my na tom nic nezměníme. Těch pár minut navíc nás nevytrhne. A přece to zcela přirozeně děláme. Asi proto, že když se díváme za koncovými světly vlaku nebo automobilu, žal z loučení se jaksi rozloží na delší čas, hořký kalich odloučení nepijeme na ex, ale malými doušky. Opět tedy nic, co by nám bylo neznámého.

Neznáme jen čas Ježíšova druhého příchodu. To je jen dobře. Máme totiž sklon řídit celý svůj život podle aktuálních událostí. Myslíme často více na termíny dokončení práce, na termín návštěvy u lékaře, termín zkoušky více než na lidi kolem nás. Tak ale náš pobyt na zemi podle Boží vůle vypadat nemá. Máme myslet na Krista, na živého Krista, ne na termín jeho příchodu. Protože on je s námi stále ve svém Duchu a brzy přijde cele. A s ním jeho království, kde je pro nás připraveno místo. Pro takové, jací jsme právě teď, v těle; pokud v něj věříme a litujeme pro něj svých hříchů. A právě tyto naše slzy lítosti nad odhodlaným duchem ale slabým tělem nám Bůh v nebeském Jeruzalémě setře z očí.

Modlitba po kázání: Maranatha, přijď pane Ježíši! Amen

355

Ohlášení:

Efezským 1, 17–23