Cítíme se často povzneseni nad učedníky. „Pane, už v tomto čase chceš obnovit království pro Izrael?“ Připadají nám nechápaví, natvrdlí. My přece víme. Ale taková povýšenost je povýšenost člověka, který už slyšel nějaký vtip a když se ten vtip ve společnosti vypráví lidem, kteří jej neznají, znechuceně dopředu prozradí pointu. Tím ale celé kouzlo vtipu zmizí. Člověk si vtip musí prožít, aby z něj něco měl, aby ho to příjemně polechtalo v břiše a od srdce se zasmál. Tu my se jen ušklíbáme „Pane, už v tomto čase chceš obnovit království pro Izrael?“ Jistě že ne, teď se budou dít duchovní věci, máme chuť vysvětlit učedníkům.

Jenže, jak se mi zdá, tentokráte jsme napálenými my. Převezli nás učedníci, nyní se možná sami v nebi smějí. Království pro Izrael, o to nejde, říkáme si možná nad tím příběhem sebejistě. Ale, není tu dnes Izrael? Neexistuje snad taková země na mapě? Možná to není království. Jenže aramejská řeč učedníků možná ani jiné slovo pro stát než království nemá. Stát Izrael tu dnes je. A ano, byl obnoven za našich časů, v roce 1948. Takže, kdo tu zaspal, kdo je tu zpozdilý? To, na co se učedníci ptali, se skutečně stalo. Ne že by to mělo nějak obrovský význam pro víru. Ale stalo se to a učedníci s tím počítali už dva tisíce let předem. Kdo z nás má takový odhad, kdo z nás si dnes vůbec dovede uvažovat o čemkoliv, co by se mohlo stát za dva tisíce let.

Držme pořád v paměti: Obnova Izraele není něco úplně zásadního pro naši víru. A přece se tu učedníci neptají na něco zcela nepodstatného. Oni celý život prožili v obsazené, okupované zemi. Jejich vládci byli cizáci; nebrali moc ohledu na to, jak by Židé chtěli žít svůj život. Spíše zemi vysávali. Konec té země pak byl na spadnutí, jak sám Ježíš prorokoval. A když byl zničen chrám a spálen Jeruzalém, Židé byli rozehnáni do celé světa – snad to ještě někteří z učedníků sami zažili. To jsou životy desetitisíců, možná miliónů. A po generace. To není špatně položená, nepodstatná otázka: „Pane, už v tomto čase chceš obnovit království pro Izrael?“

Kolik Židů si ji pak po staletí kladlo, kolik z nich se jich asi takto modlilo? Při pronásledování, vysmívání. Tehdy, kdy lidé rozeznali jejich původ a špitali si mezi sebou na jejich židovskou krev narážky. Vůbec ne špatná otázka, skoro životně důležitá otázka Pane, už v tomto čase chceš obnovit království pro Izrael? Ale soudilo se, že na tom už se nic nezmění. Že už jsou navždy národem bez vlastní země. Náš básník Erben o tom napsal dokonce krásnou báseň. Lid bez vlastní země, věční poutníci. To se prý už nikdy nezmění.

Nu a dnes jsou Židé už zase ve vlastní zemi. Jsou to jiní Židé, nikoli vystrašení majitelé obchodů s nitěmi, nikoli zádumčiví a křehcí lékaři či co tak obvykle Židé v Evropě dělali. Dnes jsou to obvykle dost sebevědomí lidé,kteří se také vyznají ve vojančení a nenechají si nic líbit. Takže se to stalo. Ostatně to bylo i prorokováno u Izaiáše, Jeremiáše, Ezechiele a dalších. A stalo se to víc doslova, než si lidé po staletí dovedli představit. A bylo to hotovo za pár let, skoro mžikem oka: Najednou tu to království pro Izrael bylo.

Jenže, změnilo se tím něco na světě? Skoro nic. Levné oblečení vám dnes prodá jiný cizinec, možná také trochu vystrašený z občas nevraživých a posměvačných lidí kolem. Židé mají svůj domov zpátky, ale pro nás se nezměnilo nic. Svět běží podle stejných pravidel, dělají se stejné chyby a moudré a správné je také zas jen to, co bylo dříve.

Nic moc se tím pro nás nezměnilo. Mnozí Židům fandíme, protože jako křesťané máme úctu k tomu, kdo snášel a snáší utrpení. Jako Češi bychom byli chudší bez mnoha jejich spisovatelů našeho jazyka. Vlastně se od slušného člověka dá sympatie k Židům najisto očekávat. Ale to vše je jen na dálku, na tohle nikdo nemyslí každý den, ale jen když na to dojde řeč. Ani by to jinak nebylo v pořádku.

Co to tedy znamená? Lidská přání se plní. Bůh nezapomíná modlitby svých věrných. Snad bychom si to mohli představit tak, že je má naskladněny, že má velký seznam našich přání, z kterého jakoby čas od času odškrtává. Z ničeho nic, jako z ničeho nic po dvou tisících letech vznikl ten Izrael. Od toho si i mnoho křesťanů slibovalo úplný zlom v historii. Proměnu světa. Ale nestalo se,jen se splnilo jedno přání a dnes už si toho skoro nikdo ani nevšimne.

Tak je to i s našimi přáními. Každá holčička chce v dětství kočárek a kompletní výbavičku pro miminko. Většina z nich ji později dostane, ale to už je jim třeba pětadvacet a nijak zvlášť si toho nevšimnou – mají k tomu už i to miminko. Každý kluk by chtěl řídit auto a když je velký, tak se často nařídí, až mu to milé není. Ale, nepřál si tohle člověk? A nesplnilo se mu to? A, konečně, není to i tak dobré? Není dobré mít děti, nebo, i když se to nedá srovnat, nehodí se nakonec člověku takové auto? Nakonec to všechno máme dostat. To je vlastně důvod, proč jsme si to měli přát. Bůh do nás vlastně vkládá naše přání, přejeme si to, co nám sám chce dát, co máme dostat.

Ale, krmit a přebalovat mimino nebo jet tři sta kilometrů autem na služební cestu do Olomouce – kdo při tom víská radostí? A přece máme mít tato přání a máme si také vzpomínat, že jsme si přece právě to, co teď máme, vždycky přáli. V mateřství, v otcovství, v poctivé práci, v příbuzenství, přátelství a všech povinnostech, které z toho plynou, je smysl života. Ale je v nich nějak schovaný.

Je nějak nad nimi, za nimi. Psát úkol z matematiky, když jste dítě nebo student – má to nějaký smysl? Sami jste si určitě tehdy říkali, že ne. A samo o sobě skutečně ne. Ale člověk se tím třeba připraví na práci, která bude prospěšná. Hubovat děti, aby nás poslouchaly, koho to těší? Nikoho, v tom samotném žádný smysl není. Ale třeba i to jedno naše hubování přispěje k tomu, že z nich jednou budou spravedliví lidé, lidé našeho Boha. Zaručit se to ovšem nedá.

A tak veškeré lidské podnikání má ten smysl nějak ukrytý. Odstěhuje se nějaký člověk, chybí vám, ale vlastně nevíte proč – co vlastně dělal tak důležitého, museli byste si říci, kdybyste na to šli úplně rozumě. Duch lidí a jejich konání se nějak nedá zachytit, uchopit. Proto je to Duch, jako vítr vane, ale odkud a kam, to nikdo říci nedovede.

„Není vaše věc znát čas a lhůtu, kterou si Otec ponechal ve své moci“, říká Ježíš. Takže ano, co si přejete, se stane. Samozřejmě se plní proroctví, tak, jak jsou napsána, protože Bůh nemluví do větru. A plní se modlitby, protože Bůh slyší a sám jeho Duch ponouká lidi k modlitbám. Ale kdy a za jak dlouho to bude, to už, prosím, nechte na Bohu. Nakonec, vy si toho pak stejně skoro ani nevšimnete. To království pro Izrael, není to dnes učedníkům tak trochu jedno? A přece se t mělo stát a dobře, že se tak stalo. Ale dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí, a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země. Učedníci pak jdou, společně sedí v horním pokoji a spolu se ženami se modlí. Pak vstane Petr a navrhne, že by se měl dovolit někdo za Jidáše, aby jich zase bylo dvanáct. To jsou věci, co jsou tak normálně potřeba. A pak je k tomu všemu s shůry, bez přičinění učedníků seslán Duch.

Proto Ježíš odchází do nebe, aby život zdánlivě běžel zase úplně obyčejně. A tak se máme modlit přesně za to, co si přejeme (pokud to není něco proti Božímu Zákonu), i to nejobyčejnější – jen když to chceme. Ono to pak časem přijde.

Ale naše přání se splní jen proto, abychom pak poznali, že to, co jsme si tolik přáli vlastně není to poslední,co v životě chceme. Je moc dobré, když dostaneme, co chceme, protože pak chceme něco víc. Něco většího, vznešenějšího – věci Ducha.

A tak, jak se v běhu času plní docela konkrétní lidská přání, tím více se odhaluje, že za všemi těmi pozemskými dobry nakonec nejvíce toužíme po duchovních darech. Po pokoji, lásce, naději, víře, moudrosti. Jenže to poznáváme přes ty naše docela obyčejné, hmatatelné věci. Nejvíc poznáme, že jsme byli šťastní, když se podíváme zpět. Kde kdo byl šťastný v učení, na studiích; ale to ví až teď. Zeptejte se studenta, nebo učně, zda je teď na vrcholu blaha. Spíš se zašklebí.

A tak, závěrem, bratři a sestry: Máme v nebi mocného přímluvce, Krista Pána, pravého Boha a pravého člověka. Proto buďme upřímní ve svých modlitbách, modleme se za to, co opravdu chceme a věřme, že právě a jedině Bůh je ten, kdo nám to může dát. Možná trochu jinak, než si představujeme, možná později a možná ve chvíli, kdy už si toho skoro nevšimneme. A pak budeme žít z Ducha, pak budeme žít z Ducha, až budeme všechno hledat jen od Pána na nebesích, ke kterému před námi jde Kristus, až jej proto budeme všude upřímně a zároveň důstojně chválit, až se k němu přimkneme s bází, ale i s něžnou láskou a plnou důvěrou.