„Pane, už v tomto čase chceš obnovit království pro Izrael?“ Učedníci Kristu přímo nevnucují, že by musel království pro Izrael obnovit, ale přeci jen se pro jistotu ptají. Jistě tuší, že když někdo vstane z mrtvých, bude to mít asi větší dopad, než je obnova nějakého králoství – byť království vyvoleného lidu. Ale na Izaraeli jim záleží.

Protože Izrael a všichni spravedliví se na Krista opravdu načekali. Ještě dnes, po té, co od Kristova vzkříšení uplynulo bezmála dva tisíce let, je to pořád míň času, než jak dlouho se na Krista čekalo. Dva tisíce let uplynulo, ale když si to tak nějak hrubě spočítáme, před jeho příchodem spravedliví vyhlíželi jeho den nějaké čtyři tisíce let; chceme-li věřit archeologům, pak ještě déle.

Těžko se budeme Boha ptát, proč tolik věků muselo na Krista čekat. Co nám totiž chtěl zjevit, zjevil nám v Písmu. Tam lze nalézt odpověď na všechny smysluplné otázky. Chceme-li zjistit, proč tolik věků čekalo na Krista, musíme se zeptat sami sebe, jaké nám to přineslo dobrodiní. Protože, jak říkali reformátoři, poznat Boh znamená poznat jeho dobrodiní. Když se zeptáme, co dobrého máme z těch věků před Kristem, ptáme se dobře, protože se ptáme, co dobrého jsme od Boha dostali.

Staletí před Kristem nám především dala Starý Zákon; Duch svatý, který mluvil ústy proroků nám jej dal. Má přes tisíc stran hustého tisku a mnoho postav. Velkou přehlídku lidských charakterů, jejich roztodivného chování i jejich různých dob. Postav a příběhů je tam tolik, že se alespoň v něčem pozorný čtenář vždycky najde. V někom zas rozpozná své současníky. Některými postavami je překvapen a říká si: Vida, i tak se na věc dá dívat, jaký to musel být zvláštní člověk.

Staletí před Kristem tedy neuběhla nadarmo, ale rozehrálo se v nich velké lidské divadlo. Projevilo se v nich snad všechno, co je v člověku. Možná proto už v novém Zákoně nečteme vlastně žádný lidský příběh vyjma jediného příběhu pravého člověka Krista. Apoštolové se tam pak střídají jak na orloji a už nesledujeme nic takového jako kariéru krále Davida od ovcí až na trůn nebo tradikomedii siláka Samsona. Jak to chodí na světě, už známe ze Starého Zákona.

To všechno se sbíhá do příběhu Krista. Dokonce i tak odlišná postava jako marnivý, divoký Samson – který ovšem svou smrtí získal dosáhl ještě mnohem víc, než životem – stejně, jako Kristus Ukřižovaný. Věčný, Nekonečný a Všemohoucí Bůh tak lidem ukazuje, že jich musí být mnoho. Že musí být různí. Že musejí žít v různých dobách a řešit různé porblémy, aby se dočkali odpovědi, aby se dočkali spásy, aby se dočkali Krista. Je tu všemocný Bůh, který může všechno – a proti němu tak akorát dost lidí, aby všichni dohromady zkusili ve svém životě všechno možné, každý něco.

A tak, po tom všem, by se snad už skutečně mohlo obnovit království pro Izrael. Všichni čekali dlouho a zakusili hodně. Když už Mesijáš přišel, i jeho učedníci ještě museli zakusit zklamání a zoufalství z jeho popravy; že ten, o kterém doufali, že má vykoupit Izrael, byl nespravedlivě umučen. Beznaděj velkého pátku byla nezměrná; proti všemu očekávání to však dobře dopadlo. Byly to nejtěžší dny čekání, největší zvrat v dějinách. Takže: Bude už teď konec? Už by mohl být. Už v tomto čase chceš obnovit království pro Izrael?

Není vaše věc znát čas a lhůtu, kterou si Otec ponechal ve své moci. Není naše věc znát čas. Čas soudného dne. Sám sobě i všem ostatním to člověk musí opakovat, protože se vždy najde někdo, kdo si myslí, že ví. Aspoň jednou nás vždycky napadne ten čas určovat. Ale ne. Nikdo na ten čas nemůže přijít, ani zhruba. To je opakováno mnohokrát.

A není naše věc znát lhůtu. Ježíš neříká jen čas, ale také lhůtu. I když se už na světě do Ježíšova příchodu vystřídaly všechnymožné povahy a příhody, Otec nebeský chce ještě něco navíc. Ještě prodlužuje lhůtu, aby vešli noví lidé. Chce ještě o něco více lidem otevřít dveře do svého království.

A to jsme my, ti, kteří byli před námi a možná, pokuddříve nepřijde konec, i nějací lidé po nás. Ale pak už žádní noví nepřijdou. My jsme z toho omezeného počtu, který se má ještě navíc přidat k praotcům, prorokům, apoštolům a jiným Božím služebníkům.

Už tu nejsme proto, abychom byli kdo ví jak originální. Ale dostanete sílu Ducha svatého. Před vámi lidé nějak prožili v podstatě všechno, co se vám může stát. A vy k tomu dostanete sílu Ducha svatého. Abyste skrze Krista chápali smysl jejich příběhů, abyste to samé rozpoznali i ve svých životech. Máte údaje o tom, jaký je člověk. Slyšeli jste o Kainovi, kterého závist a žárlivost dožene až k vraždě, o Abrahamovi, který nevěděl, ale věřil. O Josefovi, který odpustil svým bratrům. O Mojžíšovi, který byl nejpokornější ze všech lidí a nezažil chvilku klidu. O Davidovi, který v důvěře vsadil na Boha a skoro všechno mu vycházelo, dokud sám nezhřešil. Znáte i tak divá slova, jako jsou ta Ezechielova. A máte k tomu klíč. Znáte život a máte k němu i klíč, máte všechny trumfy v rukou – jen proto, že Otec nebeský chtěl, abyste ještě i vy vešli. Jiní zápasili a nevěděli. Kristus zápasil a nevěděl. Vy jste tu a víte, protože nebeský Otec chtěl ještě nějaké lidi navíc, chtěl vás.

A budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země. Judsko a Samařskou byly malé provincie, takže to zí stejně jako „A budete mi svědky na Lounsku, Žatecku a ve zbytku světa“. To je velmi vtipné, zní to jako „mezinárodní rychlík Dymokury-Kopidlno“ z kresleného filmu o medvědech. Ale přesně taková je povaha svědectví o Kristu. Vidat se do světa – a uspět je asi tak stejně složité jako dřepět celý život doma – a přece v tom být úplně spokojený. Uspět ve světě je velmi náročné. A žít v malém městě a být úplně spokojený zrovna tak. Co víme z Písma, ze všech dvanácti pouze Petr a Jan někam cestovali. Ostatní zůstali v tom malém Judsku a v Samaří. A nevadí. Podle tradice se nakonec každý vidal do nějaké země – ale kdo ví za jak dlouho a jestli vůbec. Zůstaňme na tom, že po dlouhý čas bylo úplně v pořádku, když většina z nich velkou část života pracovala v Izraeli, který je ještě menší, než naše malá země a kde dnes nijak moc křesťanů není – ale stačilo to tak.

Takže, pokud nemá člověk síly a hlavně touhu vyrazit do světa, stačí, když na něm bude vidět, kdo je jeho Pán, tam kde je. Když se naučí ve svém životě ve své malé obci rozeznat, že je tím, kdo drží všechny trumfy v rukou: Že zná z Písma, jaký je lidský život, že k němu má v Duchu svatém klíč. A že je tím, koho chce Bůh mít ještě navíc ke všem těm svým dávným svědkům. Že se nebude stydět říci, kdo je jeho Pán – a pak ovšem podle toho jednat. A naopak, že podle toho bude jednat – ale pak se ovšem nestydět říci, proč jedná, jak jedná.

Bůh tedy nyní chce, aby vešli ještě další lidé k těm všem svědkům, kteří ohlašovali Krista. Ne nekonečný počet – ale všichni, kteří vejdou, dokud se Kristus nevrátí přesně tak, jak ho apoštolové viděli odcházet.

A tak máme vědět, že v církvi mají být různí lidé. Každý zápasí se svou slabostí. A každý, když nad ní vítězí, je v tom neopakovatelně krásný a zajímavý. Proto, že jeho příběh se skládá do mozajky s ostatními, úplně jinými lidmi, proto, že přesně takové lidi, jací jsou v jedné církvi, tam Bůh mít chtěl. Proto mezi nás vítejmě každého, kdo přijde. Proto buďme obzvlášť vděčni za každého, kdo přijde podruhé, i potřetí a kdo zůstane.

Protože Kristus vstoupil na nebe do chvíle, než všichni tito lidé, lidé i v tomto chrámu, vejdou. Mluvím teď celou dobu o společenství, o tom, že církev má být z mnoha různých lidí s jejich slabostmi i silnými stránkami, protože přesně ty si ještě Otec přál pozvat.

A tak musím ještě dodat, že Kristus vystoupil k Otci v těle. A že i když v běžném životě má člověk vyhledávat společenství církve, těši se ze zvláštností druhých lidí a všechny nové vítat – když takhle jedná, je v dnešním slavém příběhu naděje i pro jeho chvíle samoty.

Protože Kristus vystoupil do nebe v těle, jako má jeden každý z nás. V Kristu je naděje pro každé tělo. Jako v zimě si přejeme sedět u kamen u teplého čaje, jako v létě chceme být ve stínu a pít studenou citronádu. – Jako i novorozenec by byl raději někde jinde než ve vaničce. – Tak Kristus zaslibuje to nejzákladnější, že i naše tělo bude někde jinde; někde, kde mu bude líp zvenku – ale i zevnitř, kde nebude mít ty nervy, tu úszkost, tu tíži na prsou. Kde bude mít radost navenek i v nitru.

Buďme tedy vstřícní ke každému. Když někdo vejde do kostela, vězme, že nejspíš i on je z těch, koho chce mít Bůh, v tomto mezeném, krátkém čase, ještě navíc ke všem svým prorokům a apoštolům. A budeme-li takoví, tak se v soukromí můžeme těšit na chvíli, kdy naše tělo i duše bude v lepším místě, v místě radosti duše i těla bez konce.

Protože: Tento Ježíš, který byl od vás vzat do nebe, znovu přijde právě tak, jak jste ho viděli odcházet.