Pavel se rozhodl neztrácet čas v provincii Asii. Ten Pavel, který byl tak hoslivým misionářem nyní pokládá misijní příležitost v Asii za ztrátu času. Ten Pavel, který i ve své řeči na rozloučenou říká: V tento den prohlašuji před Bohem, že mou vinou nikdo nezahyne, neboť jsem vám oznámil celou Boží vůli a nic jsem nezamlčel.

Ale naplňuje se na něm slovo přísloví: Mnoho lidí rozhlašuje své milosrdenství, ale muže spolehlivého kdo najde? Při vší prospěšné praci stále záleží na tom, jaký je člověk osobně. Skoro každý z nás se někdy nevyhne tomu, že musí s omluvou říci: Teď mám mnoho práce. Bezpochyby prospěšné, nutné práce. Ale nemůžeme to svým bližním, lidem, jejichž tvář vídáme, říkat stále. Stane-li se to naším stálým zvykem, pak zmizíme druhým lidem z obzoru. Budeme pro ně jen těmi, kteří mají mnoho práce a tak se na ně ovšem nejde s ničím obrátit. A tak bychom měli pátrat ve svých životech a zkoumat, je-li tam nějaká chvíle, kdy jsme mohli někomu ze svých bližních vyhovět hned, bez ohledu na své dlouhodobé plány. A nějakou takovou chvíli bychom měli najít, abychom neztratili tvář.

Pavel tedy místo další misie volí cestu na svátky letnic do Jeruzaléma. Už jen proto, že když sám hlásá milost Boží, odpočinutí a radost, i na něm by mělo být vidět, že někdy odpočívá a raduje se. Když hlásáme dobrotu Boží, mělo by na nás být znát, kdy ji sami zažíváme. Dobře říkají afričané, že člověk, který nechce žádný dar přijmout je nakonec podobný tomu, kdo nechce žádný dar dát.

Za druhé, Pavel přijal od Krista Pána úkol přivést do Božího království pohany. Pokud to tak ale opravdu udělal, musí teď dokázat, že pohané k církvi ze židů skutečně patří. Že se nevydal vybudovat si vlastní církev, vlastní království někde na okraji. Ale že pohané jsou Boží církvi skutečně přínosem. Z listu Korintským víme, že do Jeruzaléma veze sbírku celé církve z pohanů na pomoc církvi z Židů. Není proto od věci se u každé misijní práce ptát, zda přinese nějaký přínos té církvi, která tu už je.

Pavel přitom tuší, ba sám Duch mu napovídá, že jeho Jeruzalémská cesta skončí v poutech a utrpení. Ukazuje nám tak, že ne vždy je důležitý efekt. Některé věci prostě musíme vykonat ze zásady, i když vidina úspěchu je velmi malá. Pavel musí do Jeruzaléma, aby se ukázal jako muž spolehlivý. Jako někdo, kdo si nevybudoval svou vlastní církev. Ale jako ten, kdo církev Boží rozšiřoval a nyní jako zástupce této církve míří do jejího centra, do Jeruzaléma.

Celá Pavlova řeč tedy ukazuje církvi, že není jejím prvním úkolem vykonat plošně maximum dobra. Pavel něpřestává mít před lidmi tvář. Nezapomene se rozloučit s těmi, které zná. I v našich sborech by každý měl vědět, že když ve sboru není, druhým chybí. V našich sborech se nesmí ztratit osud žádného člověka.

Pavel se všemu podrobuje – ale to neznamené, že by se stal nějakým robotem. Pamatuje i na svoje slzy a strádání. A naopak, když nastává čas svátku – spěchá aby svátek slavil. Že nehledá svou vůli neznamená, že věci neprožívá. Neznamená to také, že by nedovedl nic přijmout.

Pavel nakonec nezapomíná, že úmysly každého člověka se dají vždy vykládat dvojím způsobem, dokud nedojde na skutek. Tuší silně, že svůj národ nejspíše nepřesvědčí, že pohané se skrze Krista stali součástí Izraele. Ale kdyby nepodnikl ten pokus, mohl by si to sám u sebe říkat, jak by chtěl. A někdo jiný by stejně oprávněně mohl říci: Ani to nezkusil.