Pavle, nedělej to. Nechoď do Jeruzaléma. Nedopadne to dobře. To jako bychom slyšeli v dnešním příběhu. Už když loď poprvé přistane v Týru, který leží v dnešním Libanonu, na dohled od Izraelské země. Celým společenstvím církve ten pocit prochvívá.

A někdy je jeden obrázek víc než tisíc slov. Jen někdy. Ale právě v Týru vidíme, jak se s Pavlem jdou rozloučit i ženy a děti. Ženy ani děti nejsou v křesťanské obci někým, kdo by měl odejít do své místnosti, když se řeší něco důležitého.

Pavel směřuje do Jeruzaléma završit svůj boj. Ale zde v Týru mu duch jasně ukazuje, že v novém božím lidu to již není tak, že muž vyjde do boje a rodina zůstane doma. Není to ji tak, že hrdina vytáhne do boje před vším lidem. Duchovní boj je totiž již věcí všech. Křesťané v Týru, muži, ženy i děti, zůstávají na svém místě. Rozloučí se s Pavlem a vrací se domů. A přitom víme, že denně zápasí nejdříve sami se sebou. Se svými zlými sklony, s vlastní pýchou, strachem, ublížeností. Že denně bojují o pokoj s bližním: O pokoj v rodině, s sousedství. Že denně svým veřejným vyznáním Krista bojují před lidmi za pravdu proti temnotě a bludu.

Musí tedy Pavel ještě podstupovat svůj Jeruzalémský zápas, když za zády nechává ten lid, kde jeden každý i všichni společně již každodenně podstupují boj – a to před vším nejdříve boj se sebou samým. Musí jít do Jeruzaléma, když mu všichni z vnuknutí Ducha říkají, aby nechodil? Uvidíme, že nemusí.

Potkává postupně skoro galerii Božích svědků. Starých známých, které i my známe z předchozích kapitol skutků. Diakona Filipa. Toho Filipa, který kázal v Samaří a pokřtil tam Šimona kouzelníka. Který také pokřtil Etiopského dvořana, vubec prvního pohana. Potkává proroka Agaba, který před časem předpověděl hlad, který přijde na celý svět a jeho slova se také naplnila. Tito jsou jistě stateční Boží svědkové, vedou duchovní boj. Ale i ti říkají: Nechoď do Jeruzaléma.

Navíc potkává čtyři neprovdané dcery evanglisty Filipa. Zdůrazňuje se neprovdané a mám za to, že mi bychom řekli „staré panny“. A ty jsou dalším příkladem duchovního boje, který probíhá všude, kde je církev Boží. Možná, nebo skoro určitě, v nevážnosti u lidí – přece mají důstojnost těch, které ohlašují Boží slovo. Jsou to prorokyně. Proti nepřízni světa stojí nezdolně.

Když Pavel vidí statečný zápas těch všech, který přece neznamená jít vstříc smrti jako on jde, musí ještě Pavel do Jeruzaléma? Nemusí. My všichni křesťané, ženy, muži, děti i starci, denně zápasíme sami se sebou. Zlé v sobě přemáháme rozvíjením dobrýh vloh a cílů. Denně v Kristu umíráme, abychom v Kristu ožili. Mučednictví není ani první ani nejvyšší cíl naší víry – jen někdy je okolnosti učiní nutným, jako jsme viděli třeba v případě Štěpána diakona. Cíl to však není.

Pavel ještě než nastoupí cestu do Jeruzaléma, učedníkům v Milétu na rozloučenou říká: „Nyní jdu do Jeruzaléma, protože mě Duch nutí, a nevím, co mě tam potká. Vím jen tolik, že mi Duch svatý město od města ohlašuje, že na mne čekají pouta a utrpení.“ Z vnuknutí Ducha všichni říkají Pavlovi, aby nechodil do Jeruzaléma. Přitom jej Duch nutí. Je to ten samý Duch? Nenutí spíše Pavla k cestě do Jeruzaléma jeho vlastní duch?

Myslím, že je tomu právě tak. Pavel, nezapomeňme, i když byl omilostněn Bohem, zůstává v tomto světě tím, kdo se podílel na smrti diakona Štepána. Kdo dával zajmout a v synagogách bičovat křesťany. Ale Bůh jej, ničím nenucen, ve svém zcela svobodném rozhodnutí, postavil na zcela opačnou cestu a všech starých hříchů jej zbavil. Pavel není nucen za své staré hříchy platit. Stal se svobodným od hříchu. Ale právě jeho svobodný Duch se nyní rozhoduje i přes jasné nebezpěčí vykonat v Jeruzalémě dílo smíření i za cenu oběti. A tak jako Krista nikdo nenutil přijít na svět, ale šel sám, jako nikdo Krista nenutil jít na velikonoce do Jeruzaléma a na kříž, ale šel sám, tak Pavel, aniž by to bylo nutné k jeho spáse, aniž by jej Bůh nutil, sám chce o své vůli něco navíc vykonat pro Boha. Jako Bůh před tím s čiré své dobré vůle vykonal mnoho pro něj.

Právě to je pak úkol smíření, kteří Pavlovi v Jeruzalémě předloží apoštolové: Aby spolu s čtyřmi dalšími muži vzal na sebe dobrovolný nazírský slib. Má ukázat, že mu není proti mysli udělat navíc něco pro Boha. A Pavel bez řečí přijímá.

Jak aposšotlové ukazují, Židé, kteří přijali Krista, se tím stali nadšenými stoupenci Zákona. Důležité je to slovo nadšený: Když přijali Krista, Zákon pro ně přestal být něčím, co je děsí a tísní, co plní ze strachu a co se snaží nějak obejít. Zákon pro ně přestal být příležitostí povyšovat se nad druhé, stavět se lepšími. Ale teď jej plní dobrovolně a rádi, protože poznali, že Zákon byl vydán jim napomoc. Plněním Zákona nedávají něco Bohu, ale Bůh jim zde dal vodítka, pomoc pro dobrý život. A proti tomu se Pavel nestaví. Nestaví se proti nařízením, které člověku pomáhají vést dobrý život, pokud je dobře pochopil. Staví se jen proti Zákonu, kterým by si člověk chtěl u Boha spásu koupit. Kterým by člověk jako nějaký citový vyděrač říkal Bohu: Podívej, co vše jsem pro tebe udělal. Vždyť člověk vše dostal od Boha. Co by mohl Bohu dát, co už předtím nebylo Boží.

Pavel domítl, že by Zákon museli dodržovat křesťané z pohanů, tedy mi – a v tom se apoštolové na prvním jeruzalémském koncilu jednoznačně shodli, jak teď krátce připomínají. O pohany teď nejde. Ale přivedl Pavel pohany do církve, aby tím řekl židům „svatost už není potřeba“, Naopak, přivedl je, aby byli i oni posvěceni.

Pavel už nestojí před Bohem jako otrok, ale jako dítě, jako syn. Jako ten, kdo přijal od Boha všechnu péči a teď chce pro něj dobrovolně něco udělat. Jeden současný komik vtipně řekl: Dáváme dětem darem elektronikua a videohry a co dostaneme nazpět? Nějaký obrzek, kde ani není pořádně poznat, co na něm je. Ale tak je to i s námi: Bůh nám dává dokonalý dar, život ve věčné radosti. A všechno, co mi pro něj můžeme dobrovolně vykonat, všechny naše skutky nikdy nejsou bez jisté nedokonalosti, nad kterou Bůh musí přivřít oči.

Už Zákon to právě ukazuje. Každý, kdo chtěl uzavřít nazírský slib, o kterém je tu řeč: Už na začátku musel přinést docela nákladnou oběť pro uzavření slibu. (To je to, co Pavel za ty ostatní čtyři muže platí.) Stejně tak na jeho konci a ještě k tomu oběť za hřích: Protože jednak byla výsada moci udělat pro Boha něco zvláštního. Jednak žádný náš slib Bohu není nikdy splněn dokonale, ale musí se nad ním přivírat oči. Proto oběť za hřích.

Pavel chtěl udělat pro Boha něco navíc a to se mu nečekaně Těžko pochopit, o co v nazírství vlastně šlo. Spočívalo ve třech věcech: Člověk nesměl nic z vinné révy, ani rozinky. Dále se nesměl dotknout mrtvého, ani nejbližšího příbuzného A dále si, potom, co se na začátku oholil, během slibu musel nechat volně růst vlasy. Co tím vlastně vykonal pro Boha? Vlastně nic. Spíše on sám dostal od Boha tu milost, že byl před lidimi znamením. Že to jeho abstinentsví, ty dlouhé vlasy před lidmi říkali: Podívejte, Bůh s lidmi něco dělá. Asi jako půstem Bohu nic nedáváme, ale jsme sami sobě znamením: Bůh nade mnou vládne, Bůh mi dává moc vládnout nad mými potřebami. A takový je vlastně celý Zákon a celý úkol pro Izarel, který vyplývá ze Zákona: Znamení pro mne i pro svět: Bůh má nade mnou moc a dává mě samému moc nad mými sklony.

A z toho všeho závěrem i ten poprask: Pavla jednak lživě osočí, že přivedl pohana do chrámu (což neudělal). Že nechal světské, znasvěcující, vniknout do svatyně. Právě naopak: Pavel pracoval na tom, aby svaté proniklo ze svatyně a z Izraele do světa a z některých pohanů vysvětilo Bohu nový lid, který se připojí k tomu starému. A to jsme my. To jsme my, pokud denně přemáháme svou nadřazenost nad druhými, svou ublíženost, svou lenost a všechny zlé sklony a pokud rosteme v dobrém.

A za druhé, pomluva, která koluje o Pavlovi a teď vede k tomu rozbroji v chrámu, zní: učíš všechny židy, žijící mezi pohany, aby odpadli od Mojžíše: aby přestali obřezávat své syny a žít podle otcovských zvyků. A na tom se ukazuje pravá podstata Pavlových odpůrců: Když Pavel řekne: Není povinná obřízka, není povinné žíz podle otcovských zvyků, znamená to nutně: Nedělejte to. Když není knížka na seznamu povinné četby, znamená to, že si ji nepřečteme? To je myšlení otroka: Když to není povinné, automaticky to znamená, že to dělat nebudu. V nás však není duch otroctví, ale byli jsme přijati za děti Boží. V nás je duch dobrovolnosti a dobré vůle. Amen