Co si máme vzít z Pavlovy řeči, když vidíme, jak byla neúspěšná? Považme, že křesťanská církev v té době v Jeruzalémě funguje, jak se zdá, bez větších problémů. A nejen přežívá, ale i podstatně roste. Vždyť v minulém čtení říkají apoštolé Pavlovi: Pohleď, bratře, kolik tisíc židů uvěřilo v Krista. To jsou celá procenta obyvatel. Věci po počátečním pronásledování, jak se zdá, běží celkem klidně a pak přijde tento Pavel a vyvolá pobouření, které se oku římských bezpečtnostích složek jeví jako povstání. Pavel tedy rozhodně nezvolil účinný způsob, jak mluvit o víře. Přece ale máme jeho řeč zapsánu – k poučení našemu.

Nedorozumění začíná už u římského velitele. Pavel na něj promluví řecky. Proto, aby dal najevo, že se s ním dá mluvit. Že jeho věc není jen nějaký nesrozumitelný konflikt v místní kultuře. Chce dát najevo, že je civilizovaný. Jaksi, že jeho věc je součástí světové otázky, světové debaty. Ale nevyjde mu to, stejně jako mu potom vůbec nevyjde řeč k zástupům.

Instinkt profesionála, římského bezpečáka, který musí umět rozeznat, kde leží skutečná moc, veliteli napovídá: Toto bude podvratný živel. A velitelova intuice se vlastně příliš nemýlí. Pavel je skutečně zvěstovatelem toho království, které podrazí nohy soše, kolosu na hliněných nohou, zaplní celý svět a zůstane až do skonání světa. Římskou říši o pár století církev pohřbí a z vesela přežije až do našich časů.

Konečným cílem velitele je zachovat stávající pořádek. Aby vše zůstalo, jak je teď. Aby to, co je bohatstvím nebo výhodou dnešního dne bylo jí i za sto let. A aby ten, kdo si to teď dobře zařídil, mohl i na smrtelné posteli říci: Chytil jsem život za spráávný konec, nelituji. Kdežto Pavel hlásá život ve večné radosti, vzkříšení skrze Krista, které dělá ze všech současných věcí věci jen středně podstatné, jen dočasné. Je občanem království božího, jež je už teď mezi námi a jež bude bez zásadních změn žít i na troskách římské říše, ve světě, kde jsou města povětšinou neobydlená, ve kterém kromě řek nejsou moc cesty, ve světě, kde v podstatě nejsou peníze, protože se za ně stejně nedá nic koupit – zkrátka v raném středověku. Římský velitel se setkal s člověkem, který jeho světu kope hrob. Pavlovu lest svým instinktem prohlédl. Římský velitel a Pavel na nejhlubší rovině nemají stejný zájem. Jeden je z obce nebeské, druhý z pozemské.

Bratři a sestry, i pro nás bude dohoda, společná řeč se světem vždy těžká. Protože, marná sláva, my si přejeme obrácení všech lidí. Přejeme si, aby lidé změnili své smýšlení a přijali Krista jako my. Chceme lidem vzít jejich falešné životní jistoty – své jistoty, jistoty večného života v Kristu se však rozhodně vzdát nehodláme. Bohužel v každém debatě o smyslu života, o tom, co je správné atd., v každé debatě o tom skutečně podstatném můžeme čekat jen to, že druzí ustoupí a sami dopředu víme, že my ze svých pozic ustupovat nebudeme. Je to velká překážka rozhovoru s tímto světem a vlastně jen moc Boží může způsobit, že se naše řeč někoho osloví. Pokud opravdu věříme, z čistě lidského pohledu je s námi potíž. Viděno pouze lidsky, my jsme ti nebezpeční. My jsme to nebezpečí. My jsme to království, které rozdrtí železo, měď, hlínu, stříbro i zlato.

Jak výbušná věc je víra ukáže Pavlova řeč: Pavel se jako citlivý, sentimentální člověk velmi trápil tím, že většina (i když tehdy nemluvíme o nějaké drtivé většině), že většina Židů Krista nepřijala. A už zde říká: Bratří, toužím z celého srdce a modlím se k Bohu, aby Izrael došel spásy. Vždyť jim mohu dosvědčit, že jsou plni horlivosti pro Boha, jenže bez pravého poznání. Naším tak trochu stále zlehčujícím způsobem řeči bychom řekli: Pláčou dobře, ale na špatném hrobě. Prostě, všimněte si, že Pavel se i v této své řeči v chrámě snaží svým krajanům přiblížit právě přes tu horlivost. To je ta dobrá vlastnost, u které u vás mohu začít, jako by říkal Pavel. Jako by říkal: Vy jste fundamentalisti, radikálové. Ale podívejte se, já jsem taky fundamentalista. Pavel se pak ve viděních modlí v chrámu právě takto: „Pane, oni vědí, že jsem dával uvěznit a bičovat v synagógách ty, kdo v tebe věří.“ Já bych pro ně přece měl být věrohodný svědek. Protože když dojde na víru, ani já neznám bratra.

Jako by tedy Pavel ve své řeči říkal: Dosud jste mě chápali špatně. Já nehlásám lhostejnost. Já nehlásám, že je všechno jedno. Já jako vy hlásám nekompromisní, neoblomnou Boží spravedlnost. Ale, a to je ta zásadní věc, Bůh mi dal spatřit svého Spravedlivého. Právě na něj dopadla celá tvrdost Božího rozsudku nad člověkem. On byl popliván, zbit a umučen na kříži. Je Bůh přísný soudce? Ano, je! Proto musel Kristus zemřít. Nikdo menší, než zase Bůh sám, nikdo menší než Boží Syn, dokonale spravedlivý, nemohl zaplatit tu cenu. Žádné menší zadostiučení, odškodnění než sám Syn nemohlo utišit Boží hněv, odčinit urážku Božího majestátu, jíž jsou všechny naše hříchy. Myslíte si možná, že jste stoupenci tvrdého uplatnění Zákona. Vězte, že smrt Mesijáše, Božího Pomazaného, tohoto Beránka, obětovaného místo Izáka a místo všech dětí Abrahamových, to je teprv ta nejtvrdší možná spravedlnost.

A tak, bratří a sestry, naše pochopení Zákona je daleko tvrdší, než jak je vůbec dovedli chápat farizeové. Ti mysleli, že se s Bohem nějak domluví. My víme, že to nejde jinak než skrz oběť Kristovu. Naše náboženství rozhodně není náboženstvím pokoje: Jinak by nepřežilo dosud všechny říše světa a nezhostilo se všech kontinentů světa, takže je nejpočetnějším náboženstvím na světě. My jsme se vydali dobýt celý svět. Jen v tom je rozdíl oproti jiným dobyvatelům: Že jako Kristus vykonal Boží soud na sobě, tak také my nejdříve bojujeme se sebou. S vlastní pýchou, uražeností, s vlastním sklonem druhé snižovat, vést plané řeči, s vlastní leností a zbabělostí. Jak praví Písmo, kdo ovládá sám sebe je nad dobyvatele města. Naší hlavní zbraní je sebeovládání i pochopení vlastncíh slabostí, se kterými musíme umět pracovat.

Proč tedy nakonec Pavel neuspěl se sou řečí mezi horlivci, když sám hlásal horlivost pro spravelnost v Kristu a duchovní boj? Tehdejším židům se totiž zalíbil boj obranný: Ve kterém sám sebe vidím jako oběť, která se musí bránit. Je nás málo, pohanská kultura na nás tlačí. Jen když se od nich oddělíme, tak nás nezkazí. Je to trochu jako když se Adam, zakrytý fíkovým listem, vymlouvá: „Žena, kterou jsi mi dal, aby při mně stála, ta mi dala z toho stromu a já jsem jedl.“

Kdežto Pavel hlásal útočný boj: Co nás svádí, je naše vlastní srdce. Není hříchu bez toho, že by s ním naše vlastní srdce souhlasilo. Pokud necháme Krista vítězit nad vlastním srdcem, na tímto vnitřním nepřítelem, nic z vnějšku nás už porazit nemůže. Proto Pavel mluví o svém obrácení, kdy jej Kristus přemohl na cestě do Damašku. Pokud vím, že Bůh zvítězil ve mě, vím, že může zvítězit v každém člověku. Pokud jsem si opravdu jist, že má víra je dobrá pro mne, pak jsem si i jist, že každý může být v zásadě jako já. Židé si chtěli zachovat svou příjemnou sebelítost: My jsme ti chudáci na ztracené vartě, co zmůžeme. Kdežto Pavel viděl skutečnost: Ne my se máme bát světa, ale svět by se měl bát nás. To vítězství, které přemáhá svět, je naše víra. Amen