Hlavním hrdinou dnešního příběhu je prokurátor Felix. Člověk, který se domnívá, že všem lidem prospěje jakousi osvícenou nerozhodnotí. Pavla neodsoudí; dokonce mu dá mírnou vazbu a mohou ho navštěvovat přátelé. Pavla ovšem ani nepropustí a tak nepohněvá ani velekněží. Neopustí ani svou manželku Drusilu, i když při řečech o manželské věrnosti pociťuje úzkost – neopustí zřejmě ani své milenky. Takový člověk asi není nijak výjimečně škodlivý. Takový člověk není asi ani nijak extrémně zlý. Není však jen jedno rolišení mezi lidmi: Dobří a zlí. Ještě je též třeba rozlišovat mezi lidmi hodnými úcty a hodnými pohrdání. A Félix je určitě člověk hodný pohrdání.

Hodný pohrdání je člověk, který nezná cenu věcí. Félix především nezná cenu moci. On je přece místodržitel. Dostává se mu úcty ode všech. Pochlebné řeči od právníka Tertula: Tvou zásluhou se těšíme dokonalému míru a tvou moudrou péčí spěje všechno u tohoto národa k lepšímu. I dosti pochybná, vlastně humorná pochvala od Pavla: Už si tu, Félixi, dlouho. Jenže tuto úctu má, protože má moc. Má moc Pavla propustit či odsoudit. Tak ať udělá jedno z toho! Pro nic jiného, než že má tuto moc, mu úcta prokazována není. Ale Félix svou moc neuplatní ani tak, ani tak. To je jako kdybyste chtěli úctu za to, že pěkně zpíváte – až na to, že byste nikdy nic nezazpívali.

Félix by se jistě rád pyšnil vhledem do jiných kultur a náboženskou otevřeností. Vždyť naslouchá teologickým sporům, od Pavla si nechává vykládat o Kristu. O křeťsanství si navíc, jak vidíme, ještě předem vše zjistil. Dokonce si vzal manželku z jiné kultury. K čemu to, když její víru nevzal za svou, když v něm důsledky víry jako zdrženlivost vyvolávají úzkost? Félix by chtěl být soudcem nad náboženstvími. Ale samozřejmě v tom rozsoudit nemůže. Každý náboženský člověk, dokonce i ti velekněží, tím spíše farizeové nebo Pavel, do své víry hodně investují, podřizují jí značnou část nebo vůbec celý svůj život. Člověka, který pro víru nedělá nic, těžko budou brát vážně.

Je to jako kdbyste si přečetli milostný dopis muže nějaké ženě a pak mu řekli: Moc hezké vyznání jste napsal! A nebylo by hezké, kdybyste takové vyznání adresoval jaksi všem ženám? Aby jim to nebylo líto? To by samozřejmě byla řeč politováníhodného hlupáka. Félix, který ve své roli zprostředkovatele chce všechna náboženství posodit, se tím staví nad všechny bohy, stejně jako lidé jemu podobní dnes. Snad jedině buddhismus, tento kult smrti, hlásající totální netečnost ke všemu, co vzrušuje duši, by mohl mít pro jeho postoj pochopení.

Jaká radost je vidět, že Pavel odmítá být jednou ze stran sporu, nad kterým by Félix trůnil jako soudce. Místo toho vlastně řekne: Já, farizeové a saduceové jsme jedna strana sporu. Ta druhá jsi ty, Félixi: „Věřím všemu, co je napsáno v zákoně Mojžíšově a v prorockých knihách, a tak jako oni mám naději v Bohu, že jednou spravedliví i nespravedliví vstanou k soudu.“

Vrcholem pak je, když Félix přizve na Pavlův výklad o Kristu, na výklad člověka, jež je Félixovým vězněm, svou židovskou manželku. Nemohu se zbavit dojmu, že Félix vymyslel toto společné posezení jako součást nějakého manželského smiřování: Miláčku, ty máš přece ráda náboženství. Co kdybychom si dnes udělali hezký večer a poslechli si toho Pavla, co ho mám ve vězení. Rodinný večer se však začal kazit, když Pavel začal hovořit o spravedlnosti a zdrženlivosti a o budoucím soudu. Félix nemá dost kuráže ani na to, aby se zbavil své manželky, ani na to, aby se nemusel červenat při řečecho zdrženlivosti – tedy aby buď žil zdženlivě, buď rovnou hodil všechnu zdrženlivost za hlavu.

Félix prostě chce být zadobře se všemi a zároveň do toho vůbec nic nevložit. Co je ještě legračnější, ještě navíc by z toho, že pro nikoho neudělá vůbec nich chtěl ještě získat. Sice nějaký úplatek od Pavla. Félix je prostě komik. A myslím, bratři a sestry, že našemu smíření s naším časem a okolím může mnoho napomoci vědomí, že takto komických, ne vyloženě zlých, ale komicky zbabělých a zištných lidí je dnes v našem čase mnoho. Stále lepší, než aby to skutečně byly lidé vyloženě zlí, přestože i tak mnoho zlého způsobí. Pavlovi způsobil Félix dva roky ve vězení; to není úplně málo.

Pavel se nesnaží vést dělící čáru mezi sebou a ostaními židy. Neoplácím jim stejný za stejné, nesnaží se s nich udělat politické extrémisty, jako oni se svým právníkem chtějí udělat z něj. Neříká: tady nejde o víru, ale o politiku. Naopak, ukazuje celou věc jako náboženský spor, jako zápas dvou věr. Mluví k Félixovi vícekrát o posledním soudu. Jako by říkal: Félixi, věřící nesjou věřícími proto, aby ruku v ruce tančili kolem zeměkoule. Lidé přijímají různé víry obvykle kvůli tomu, co s nimi bude posmrti. Kvůli konečnému soudu nad svým životem. Nemůžeš porozumět žádné víře, pokud v ní hledáš prospěch pro tento svět.

Dále říká o Jeruzalémských událostech: Nedošlo při tom ani k shluku, ani k výtržnostem. Víme, ž vlastně došlo; ale Pavel tím chce říci: O politiku tu v jádru nejde. Ač by snadno mohl velekněžím podsunout politické cíle a ča je i měli, neříká než to, co jde dokázat. A pravda je, že nejde nijak dokázat, že velekněží způsobili onen popask. Ani že většina návštěvníků chrámu. Byli to pouze Židé s Alecandrie. Tak ať oni řeknou, co je problém?

A problém skotečně je právě a jen náboženství, otázka vzkříšení. Chce, Felixi, posdouit, zda je vzkříšení? Troufáš si, Félixi, najisto určit, zda spravedliví i nespravedliví vstanou k soudu. Troufáš si určit, zda ty sám jsi pravedlivý?

A to je nakonec ta otázka, ke které bychom se měli vrátit i v naší společnosti. Ne, jak moc je která víra společnosti proěpšná. Ne to, jak jsme lidem užiteční my sami. Ale co skutečně může přinést spásu, vzkříšení z mrtvých. Na to se vždy ptejme především, o tom mluvme, jako Pavel, především. Amen