Domorodcům na Maltě nechyběla laskavost. Chyběla jim spravedlnost. Z příhody se zmijí vidíme, jak mnoho si přáli důsledné potrestání zla. „Ten člověk je určitě vrah. I když se zachránil z moře, bohyně odplaty nedovolila, aby zůstal na živu.“ A zase jak mnoho si přáli, aby nějaký bůh sám chodil mezi nimi. Zosobněná spravedlnost.

Na Maltu k nim dorazil Pavel, který se sám odvolal k nejvyšší světské spravedlnosti tehdejšího světa: K císařskému soudu. O dvě kapitoly dříve, máme zachycenu rozmluvu účastníků, ve kterém se Pavel k císaři odvolal. Když odcházeli, hovořili mezi sebou: „Tento člověk nedělá nic, za co by zasluhoval smrt nebo vězení.“ A Agrippa řekl Festovi: „Mohl být osvobozen, kdyby se nebyl odvolal k císaři. “ A cítíme z toho smutek. Kdyby jen Pavel tušil, kam míří, říká si zřejmě světaznalý Agrippa. Tam se spravedlnosti dočká stěží.

Podle hodnověrné tradice víme, že Pavel byl v Římě na císařův rozkaz sťat. Netušil snad, jaká je císařská spravedlnost? Viděli jsme již minule, že mu velmi záleželo na tom, aby dorazil do cíle. A ovšem i Bohu samému, který jej skrze anděla ujišťuje: Neboj se, Pavle, ty se před císaře dostaneš.

Pavel však na rozdíl od Malťanů nedoufá v nejvyšší spravedlnost na zemi. Nejede do Říma dosáhnout spravedlnosti. Nejde mu o to, být uznán spravedlivým před tváří císaře, být jím ospravedlněn. Vždyť ospravedlněn byl obětí Krista, jak celou dobu káže. A skrz něj získal spravedlnost před Bohem. Pavel nejede hledat spravedlnost pro sebe, té již dosáhl. Pavel jede do Říma vydat svědectví. Aby obyvatelé Říma, ano i tohoto ostrova cestou, i sám císař byli jeho svědectvím sami postaveni před soud. Poznávají tváří v tvář Kristu spravedlivému svou nespraveldnost? Uvěří, že právě jejich trest nesl Kristus na kříži? A uvěří, že i za ně učinil dost a proto vstal z mrtvých. Že pokuta smrti je zrušena pro ty, kdo v něj věří?

Že Kristova oběť byla nutná ukazují cestou Pavlovi i tito malťané. Jsou neobyčnějně, výjimečně laskavý, jak říká samo naše dnešní čtení. Řekli bychom, že tedy u nich již vůle Boží dosáhla svého naplnění, když konají laskavé skutky pro cizince, které ani neznají. Jenže přeci jen, na vzdálených místech je o hosty a nové příchozí nouze. Mongolové, Beduíni, Kavkazané, Afghánci a jiní lidé pustin jsou takto k neznámým příchozím vstřícní dodnes. Tím se jejich pohostinnost nijak nesnižuje a neklesá na ceně. Vidíme, že člověk má touhu konat dobré a dobré od druhých přijímat. Ale jeho přání, jeho duchovní svět se konáním dobrého nevyčerpává. Touha po spravedlnosti, po potrestání zlého a odměně dobrého, u něj zůstává podobně silná. Už jen proto, jak jsem již vícekrát řekl, že člověk ani sám u sebe onbvykle mnoho nestojí o chválu za věci, které za chválu nestojí. Nechce být chválen za vše, ale chce být spravedlivě posouzen, mít nějaké měřítko vlastní ceny.

A proto tedy tito přelaskaví Malťané touží po světě, kde vrah nemůže uniknout trestu. Touží po světě, kde božství znamená nezranitelnost. My však víme o vrahu Barabášovi, který trestu unikl a o Božím Synu, jež byl přibit na dřevo kříže.

Když ani lidé, obdaření rozumem, nedokážou zachovat jeden vůči druhému spravedlnost, když to nedovedou ani Římané, obdaření dosud téměř nevídanou mocí a skvělou administrativou to nedovedou a právě jejich soudce Pilát byl ten, kdo vydal Krista na smrt, nečeká Pavel spravedlnost od nerozumné přírody. Zmiji, která jej nyní kouska, nevzrušen hodí do ohně. Ano, v malých věcech se jde nějaké spravedlnosti nadít. V jisté pýše a nezřízenosti se důstojník a lodníci vydali na moře, neřídíc se Pavlovými radami a skutečně za to zaplatili ztroskotáním. Ale takové odplaty se obvykle dočkají jen malí lidé. Na opilství, lenost nebo hněv se možná hyne, na lakotu, pýchu a závist už tolik ne. Příroda dovede potrestat toho kdo se neovládá a tak nevládne ani nad tím, co je mu přirozeně podřízeno. Ale toho, kdo se ovládá a kdo navíc ovládá druhé, toho už ne.

Pavel tedy sestřese zmiji do ohně. Zmijí kousnutí mimochodem naprostou většinu lidí nezabije a to se od Pavlových dob nejspíš nězměnilo. To už je nakonec ve větším nebezpečí Publiův otec, později zmíněný, za kterého se Pavel modlí a vzkládá na něj ruce. Na úplavici, i když to není tak dramatické, jakou kousnutí od hada, umírá dosud mnoho lidí. Pavel se za ním vydá k lůžku bez říkání, bez toho, že by jej místodržitel Publius vůbec žádal.

Pavlovi tři měsíce na ostrově a zvláště tři úvodní příhody tak ukazují tyto věci: I když jsou lidé laskaví a konají dobré, nepřestávají toužit po spravedlnosti. Protože i při dobrém jednání se jemu samému dějí křivdy, vidí též křivdy páchané na druhých a ovšem při všem dobrém sám také křivdy páchá. To zaprvé. Za druhé, pohané na ostrově věřili v jakousi přírodní bohyni pomsty. Když však se nedá dočkat spravedlnosti u rozumných lidí, od přírody však žádnou vyšší spravedlnost už terpve čekat nelze; než tu, že trestá člověka za nerozumnost a nedostatek sebeovládání. Za třetí, Pavel svým dobrým jednáním ukazuje, že ve světě sice nelze čekat sparvedlnost, ale lze být spravedlivým. Vydávat spravedlnosti svědectví a konat skutky spravedlnosi. Jako konečně na začátku konali sami Malťané. Za čtvrté pak, že spravedlnost již přišla v Kristu, který ovšem pro nás není důležtý ani tolik kvůli hříchům druhých, za které byl trestán, než kvůli tomu, že vzal na sebe právě naše hříchy. V něm nahlížíme své spravedlivé odosouzení, v něm se však nám i všem otevírá cesta k nesmrtelnosti, pokud věříme v jeho vzkříšení. Amen