Introitus: Žalm 66, 1–14
Pozdrav: Milost a pokoj ať se vám rozhojní poznáním Boha a Ježíše, našeho Pána. Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách 5. neděle po sv. Trojici.
Vstupní modlitba:
1. čtení: Izajáš 40, 6–17
2. čtení: Skutky 28, 11–30

Co se stalo po dvou letech Pavlova kázání, nemáme zde zapsáno, ale v paměti to zachovala církev: Pavel byl sťat za císaře Nerona. Je zajímavé, že Skutky zapisali na věčnou paměť třeba jak pavla kousla zmije, když šel přikládat na oheň. Ale Pavlův soud před vládcem tehdejšího světa a jeho mučednickou smrt zanechali jen vzpomínkám současníků. Jakoby nám pisatel říkal: Jak to s Pavlem dopadlo, všichni víme. Ale to jste asi neslyšeli, jako ho tenkrát na Maltě kousla zmije. Připomíná to trochu osobní vzpomínky na různé velikány vědy či umění: Že Edison vymyslel žárovku, víme všichni. Ale co míval k snídani, možná netušíte. Tak poslyšte.

Přitom Pavlův konec v celku připomíná konec Krista, jejž následoval: Pavel je zatčen v Jeruzalémě, postaven před židovskou radu a pak je v rukách Římanů. Pak jej čeká strastiplná cesta k cíli, jako když Kristus kráčel tížen křížem na Golgotu.

Ale tady to právě začíná být jiné: Když Pavel vystoupí v přístavu Puteoli, již jej tam čekají křesťané. Už tam jsou jeho vlastní. Ačkoliv Pavel tento sbor nezaložil, ale nejspíš Apolos, který byl z Alexandrie a Puteoly byly právě nejčastějším cílem lodí z Alexandrie. Pavel přistane na Italském břehu. Ale nevyběhne proti němu hned posedlý jako se stalo Kristu na břehu Gerasenské krajiny. Ani jej hned na břehu nečekají zástupy nemocných, žádajících uzdravení. Ani zde nemusí zakládat sbor. Nečeká ho tu služba, ale naopak je mu bratřími poslouženo. Přichází na místo, kde věci běží bez něj. Zůstaňte u nás sedm dní, prosí místní bratři. Zřejmě chtějí, aby zůstal do neděle na bohoslužby. Nemusí se hned vše podřídit jeho návštěvě. Zdržte se do neděle, kdy bude bohoslužba. Která to pak dál bude kažé neděle, i v čase nešich dětí a vnuků, dokud Kristus nepřijde.

Pavel, který jako misionář přinášel všude naději evangelia, všechny posiloval, najednou sám potřebuje naději a povzbuzení. A dostává se mu ho, když mu z Říma přijdou křesťané naproti až ke Třem hospodám. Což je 50 km od Říma! Církev v Římě je již tak silná, že má dost lidí, kteří se pro ten den mohou uvolnit ze svých povinností jen aby známému kazateli vyšli naproti.

Pavel nabývá odvahy. Nebude to všechno na něm, neponese sám kříž. Není novým Kristem; nemusí ani napodobit Krista přesně do detailu. Po vzkříšení jsou již věci trochu jinak.

Také když přichází do Říma, nestane hned před Cézarem jako Kristus stanul k soudu před Pilátem. Na soud zde čeká celé dva roky. Většina není přímo proti němu. Lidé si jej přicházejí poslechnout a to slovo si nechávají rozležet v hlavě. Není tu dav, který by volal Hossana, není tu ani dav, který by volal ukřižuj. Pavla opuštíme ve chvíli, kdy se denně pokouší přiblížit evangelium lidem a ještě neví, co z toho nakonec bude.

A tak nám celá tato kniha, která se o mučednictví vyjadřuje povětšinou dosti stručně, ukazuje, jak jsme na tom my sami v tomto světě. Přicházejí vypjaté, náročné chvíle, ve kterých si, třeba jako Pavel uprostřed rozzuřeného davu v chrámu nebo zápasící s příbojem během ztroskotání na Maltě; přicházejí těžké chvíle, kdy nezbývá než si říci: Kristus trpěl a my musíme trpět s ním. Ale takové chvíle povětšinou nepřicházejí každý den. Tato kniha nám ukazuje, že kdesi pod povrchem je naše cesta jako cesta Kristova.

Ale v celku, po většinu času, věci takto velké nejsou. Pavla z rozbrojů v chrámě vythli Římané a místo kříže jej čekaly dva roky nejasného, neurčitého času v mírné vazbě. Po ztroskotání na maltě, když vylezl ze studené vody, zjistil, že místní pohané jsou milí lidé, kteří pro trosečníky přišli rozdělat oheň pro zahřátí. A dnes, u cíle své cesty, nachází v Itálii již založenou a pravidelně fungující církev.

Kniha nám tedy říká: Na nejhlubší rovině, ve skutečných trápeních je Kristus s námi, spolu s námi trpěl. Ale pohleďte, jak s tím jeho svědkové naložili: Ve většině situací potřebovali hlavně trpělivost, smíření s tím, že se před nimi ještě jasně neobjevuje výsledek. Jako Pavel, kterého opouštíme po nejednoznačném rozhovoru s významnými Židy v Římě, který ještě bude pokračovat. Většinu času potřebovali apoštolové především chladnou hlavu. Jako Pavel, který jediný zachovává klid za bouře na moři a všem velmi prakticky radí: Především se teď pořádně najezte. Většinu času potřebovali apoštolové především odolat mrzutosti, kterou všení dny přinášejí. Jako Pavel, který celý promočený vyvázl ze ztroskotání a když se chtěl na břehu ohřát a přikládal na oheň, ještě ho do ruky kousl had. Ale Pavel ho jen setřásl do ohně, nezačal se s pláčem válet po zemi. Jak tedy řekl apoštol Jan, který, jak se zdá, žil ze všech apoštolů na této zemi nejdéle: Milovaní, nyní jsme děti Boží; a ještě nevyšlo najevo, co budeme! Víme však, až se zjeví, že mu budeme podobni, protože ho spatříme takového, jaký jest. Amen

Modlitba po kázání:
Ohlášení:
Přímluvná modlitba:
Poslání: Kolóským 1, 13–29
Požehnání: Cožpak nevíš? Cožpak jsi neslyšel? Hospodin, Bůh věčný, stvořitel končin země, není zemdlený, není znavený, jeho rozumnost vystihnout nelze. Od dává zemdlenému sílu a dostatek odvahy bezmocnému. Mladíci jsou zemdlení a unavení, jinoši se potácejí, klopýtají. Ale ti, kdo skládají naději v Hospodina, nabývají nové síly; vznášejí se jak orlové, běží bez únavy, jdou bez umdlení. Požehnej vás Všemohoucí…