Ohnivé jazyky. Co to bylo? Můžeme se takto ptát. Víme, že všechno Boží dílo je svaté. Ale ne samo od sebe. Všechno, co Bůh učiní, je svaté. Ale jen proto, že to udělal Bůh. Sama o sobě není žádná věc posvátná, protože všechna sláva patří Bohu, jemu jedinému. A tak není nijak nevhodné se zeptat: Ty ohnivé jazyky – co to bylo?

Již podruhé se takto ptáme. Takto se zeptat je dobré pro jednu věc: Dnes slavíme svátek svatého Ducha. Duch vane kam chce; je poznat, že vane. Ale odkud a kam vane, poznat nejde, Duch není vidět. V obraze dnešního vyprávění ale máme před očima ohnivé jazyky. Ty vidět jsou. Ovšem nikde nestojí, že tyto ohnivé jazyky jsou Duch. Proto, když se potřetí zeptáme: Ty ohnivé jazyky, co to bylo, když se zeptáme, co bylo to viditelné, lépe ty viditelné jazyky odlišíme od neviditelného Ducha, který o letnicích sestoupil na církev.

Tedy, ohnivé jazyky lze spatřit i jinde než v Jeruzalémě. Tomuto jevu se říká Eliášův oheň. Řekl jsem už, že žádná věc není posvátná sama o sobě. Ale jen proto, že ji činí Bůh. A tak můžeme klidně zkoumat, co to ten Eliášův oheň vlastně je. Je to korona, způsobená ionizací vzduchu v silném elektrickém poli. Tento jev občas pozorují zejména námořníci. Vyzkoumali jej už jiní přede mnou, více se jich na tom shodlo, já to tedy již zkoumat nemusím. Věřím jim: Je to ionizace vzduchu. A dál?

Dál si mohu říci: Jsem mazaný moderní člověk, nejsem včerejší. Už vím, co se tehdy stalo. Žádný zázrak, ionizovaný vzduch je to. Že mě to nenapadlo dříve! Vždyť o letnicích bývá horko a sucho (i dnes je horko a sucho). A přece v létě můžou člověku naskočit takové ohnivé jazyky když jde pod vedením vysokého napětí – to se skutečně stává. Tenkrát to tedy byl ten Eliášův oheň. Takže je to vyřešené, žádný zázrak.

A co mi zůstalo teď? Zůstala mi ionizace vzduchu. Zůstalo mi poznání, že to nic kolem nás může někdy zářit plamenem. Zůstala mi ionizace vzduchu, kterou si sám můžu uměle vytvořit v laboratoři. Boha k tomu nepotřebuji. Můžu si mezi nějakými silně nabitými kovovými deskami prohlížet, jaký mám plamínek na hlavě. Vida, teď jsem sám apoštol. A nepotřebuji k tomu Boha, protože jsem náramně chytrý. To my, lidé 21. století dnes skutečně dokážeme. Takže dokonce dokážeme o trochu víc než ti lidé venku, kteří o apoštolech řekli: Jsou opilí. Ale co nám pak z příběhu zůstane? Ionizovaný vzduch a pocit, že můžu být sám sobě před zrcadlem apoštolem.

Tak uvažovali tehdy i dnes ti venku. Nevím, jestli rozumíte výrazům jako ionizace, korona, elektrické pole. Zřejmě jste to stejně jako já kdysi brali ve škole, ale, stejně jako já, jste se pak bez toho většinu života obešli. Nikdo z nás nedělá v elektrárně, takže k čemu nějaká elektrická pole. A tak tam, kde se jeden lopotí, startuje generátor a spojuje dráty, křesťan, vzdělaný i nevzdělaný, řekne docela prostě: Vždyť je to hloupost. Dobrá, jde ionizovat vzduch. Třeba tomu rozumím, třeba ne. Třeba mě pobaví, když mi předvedeš plamínek na své hlavě, ale říkáš hlouposti.

Vždyť tohle byli apoštolové! Muži, kteří opustili všechno, aby následovali Mesiáše, který prostě a přitom hluboce vykládá stará Písma. Písma, která jeho současníci dokázali jen oprašovat jako vzácnou starožitnost a nebo si nad nimi krkolomně lámat hlavu. A tento Ježíš prostě a jednoduše problém rozťal. Tento Ježíš uzdravoval nemocné, tento Ježíš věděl, že jde na popravu a přece neutekl. Tento Ježí byl skutečně ukřižován, skutečně zemřel. Ale také vstal z mrtvých. A tito muži, apoštolové, jej viděli a poznali. A jak se před tím báli a ze strachu od něj utekli, na všechny sliby zapomněli, tak teď se najednou zase nebojí, jsou zase spolu uprostřed nepřátelského Jeruzaléma, všem na očích. A že by tyto lidi, zrovna na jeden z největších a nejstarších svátků ještě náhodou potkala ionizace? Dobrá, je to třeba ionizovaný vzduch, třeba kulový blesk, třeba něco, co jsme ještě nevyzkoumali. Ale Bůh to beztak musel nějak udělat; vždycky dělal zázraky v tomto světě z věcí tohoto světa. Izrael vodil jako sloup oblakový a ohnivý. Oheň i oblaka známe. Ale je celkem jedno, jak to dělá. Hlavně, když je to podívaná, když to lidi donutí probrat se a poslouchat.

A to jsi právě ty ve své elektrické laboratoři propásl. To propásli ti, kteří si mysleli, že jsou tak chytří, že už je nic nepřekvapí. Ti, kteří si řekli: Zase nějací opilci. A co těm zůstalo? Jen vědomí, že lidé se opíjejí a pak dělají divné věci. A ty zas víš, že vzduch může světélkovat. A třeba to vím taky, třeba mě taky baví fyzika. A třeba mě to vůbec nezajímá, protože na fyziku nejsem.

Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými, řekl Pán. A dnes, v den seslání svatého Ducha tento duch zjevuje a odděluje dvě svobody: Svobodu lidskou a svobodu Boží. Svoboda lidská je všemu přijít na kloub, vše vyzkoumat, vše ovládnout, vše se naučit zopakovat. Svoboda lidská je všemu se vysmát, nad vším mávnout rukou.

Tuhle svobodu máme také. Každému bych jen doporučil, pokud má na to chuť, aby se vědou zabýval. Je to ohromně zábavné. Každému lze také doporučit, aby byl zručný, aby fušoval do různých řemesel, aby rozuměl strojům a přístrojům: Náš národ zrovna v této věci tradičně vyniká a je to tak dobře: Pak můžeme sloužit druhým ledacos udělat nebo opravit. Všechno zkoušejte, dobrého se držte, říká Apoštol. Asi je tedy i pravda, že je pro člověka dobré ledacos vyzkoušet, pokud to není zrovna nějaká lumpárna či nemravnost. I zasmát se je dobré. A nejlépe sám sobě. Tohle všechno je dobré a milé; jen je potřeba vědět, že na konci z toho člověku nic nezůstane.

Vyzkoumat, vyzkoušet, ovládnout, zopakovat, zasmát se tomu, nechat plavat, zapomenout. To je lidská svoboda. Na konci ní je vždycky prázdno. Kdyby měl člověk jenom ji, je na konci vždycky za hlupáka.

A pak je tu Boží svoboda. Svoboda Boha, který stvořil svět a dal ho člověku, aby měl kde dělat své pokusy, kde si hrát. Svoboda Boha, který dal člověku svět i pro to, aby člověka nakonec vše omrzelo, aby byl se světem samotným nespokojený. Aby tedy potom hledal Boha. Ale když člověk nepochopí, že má Boha hledat, tak ho svět jenom omrzí, zůstane stát s prázdnou jako hlupák.

Boží svoboda je ale větší než jen to, že stvořil svět. Bůh ve světě svobodně vyvoluje ty, kteří ho budou hledat. Má svobodu jedny vybrat, aby ho hledali, jiné nechat, tak jak jsou. To je také jeho svoboda a nikdo mu nemůže říci: Takhle to nedělej.

Bůh ve své svobodě posílá do světa svého Ducha. Ten rozděluje lidi na ty uvnitř a ty vně. Těm venku zůstává jen jejich zkušenost a jejich vtipy. Ti nemají nic na víc: I my máme své zkušenosti a umíme dělat vtipy, umíme si je dělat i sami ze sebe. Ale Bůh nás svým Duchem odděluje, abychom měli víc. Abychom poznali věci, se kterými nemáme žádnou zkušenost, věci zcela nové. Abychom zažili i chvíle dokonalé vážnosti.

Pro vyvolené chystá Bůh právě takové chvíle jako je seslání svatého Ducha. Všechny zázraky, i tento, jsou vlastně prosté: Nezvyklé přírodní nebo společenské jevy. Jaké jiné také, člověk přece žije v přírodě a ve společnosti. Úmysl Božího Ducha z nich činí něco zvláštního; a lidé obdaření Duchem je pochopí. Zvážní, sevře se jim srdce. A jejich vážnou radost nemůže vyrušit ani smích všech kolem.

Sám jsem takových věcí zažil vícero. Jednu vám povím; je to věc malá, zázrak se jí dá říci jen trochu v nadsázce. Nejsem totiž ani prorok, ani apoštol. Seděl jsem kdysi na Vysočině v přehnaně, pyšně velkém, studeném evangelickém kostele. Za stolem Páně stál starý, šedivý, shrbený kazatel. Uprostřed jeho kázání došlo slunce na obloze až tam, odkud na něj oknem v presbytáři mohlo vrhnout mocný kužel světla. Slunečním teplem se probudili v kostele spící motýli a mnoho jich začalo ve slunečních paprscích kroužit kolem tohoto starého muže. Velmi starého muže – dnes již asi už nežije, bylo to dávno. Bůh však již tehdy dal najevo, že jeho věrné, shrbené pod tíží každodenních starostí, čeká věčné světlo a radost.

Boží svoboda je tedy taková, že jeho divy vysvětlit nelze. Jeho divy si nás najdou samy. Toto kázání ústí ve svatou Večeři Páně. Každý by se mohl dát pokřtít a přijít do našeho kruhu. Takových je však jen málo, neboť je sám Bůh vyvoluje. Stane se div: Rozdává se chléb, podává se kalich. A přece se přijímá tělo a krev Kristova. Patnáct dospělých tu bude stát v kruhu a věřit tomu. Ostatní se mohou smát: Vždyť na chlebu a vínu se nic nezměnilo. Ano; a přece jsme v těchto dvou věcech cele účastni Krista. Naše srdce je povzneseno nad to zkoumat, jak se to stane. Samo slovo Boží stačí – a my víme, že tento div se udál. A tak sama naše přítomnost zde nám dokazuje, že i toto místo je naplněno Duchem Božím jako ona místnost o letnicích. Sama naše přítomnost nám dokazuje, že Duch přišel k církvi a již ji neopustil. I českým jazykem se mluví o velikých skutcích Božích. Amen