Dnes slavíme svátek seslání Ducha svatého na svátek letnic. Řekl jsem nyní dvakrát slovo svátek. O svátcích by dnes, soudím, Ducha nehledali ani ti, kteří se pyšní svým znovuzrozením, ani ti, kteří si zakládají na své svodomyslnosti. Pro jedny je Duch věcí jejich osobních prožitků. Druzí vidí vanutí Ducha všude tam, kde se děje něco prospěšného ve společnosti. Ani jedni by nečekali Ducha na letnicích, každoroční venkovské dožínkové slavnosti. Na něčem, co je každý rok stejné. Buď musí téci slzy a svírat se srdce, buď musí nastat společenská změna. Jinak to není z Ducha, řekli by dnes mnozí. Ale není to pravda.

Duch svatý je osoba. Jako Boží osobu jej jistě nejde donutit, aby někde byl, tak ho ovšem ani nejde odněkud vykázat. Osoba pak nejspíše přijde tam, kam sama zve. Z Ducha totiž mluvil už Mojžíš, který ten svátek ustavil.

Letnice byl svátek jednoduchý. Podobný staročeským májům, které se ještě dnes někde drží – a nebo, abychom užili bližšího příměru – čarodějnicím, které se s nadšením slaví po všech našich vsích. Hlavně v tom, že pro ten svátek nebylo moc pravidel. Moc nebylo předepsáno, co o něm dělat. Na našich čarodějnisích se zapálí oheň – a pak už každý dělá, co uzná za vhodné. Už tam nic dalšího není.

O letnicích měl pak každý utnout první kus z úrody a odvézt do chrámu v Jeruzalémě. Tam předat knězi a říci to, co jsme četli v prvním čtení: Můj otec byl Aramejec bloudící bez domova… a tak dále … Nyní tedy, hle, přinesl jsem prvotiny z plodů role, kterou jsi mi dal, Hospodine. Zbytek byl na něm. Takže prý tehdejší sedláci vozili prvotiny do Jeruzaléma na ověnčeném voze, ve vesnicích se jim hrálo a zpívalo na pozdrav. Po předání snopů se podle příkazu Zákona hodovalo – ale jak hodovat, to každý vím sám. Celkový dojem ze slavnosti: První úroda je sklizená. Už nejsme odkázáni na ztenčené zásoby, už máme zase pod střechou. Z nejhošího jsme venku. Kde je tam ten Duch?

A přece je tam od začátku. Klíč je v tom „z nejhoršího jsme venku“. Ne „jsem venku“, ale „jsme“. Všichni jsme se báli, z čeho budem žít. A teď už se nebojíme. Proto Duch hnal všechny do Jeruzaléma. Aby tam sedlák viděl, že nejen on odevzdává prvotinu ze své úrody. Že se urodilo i ostatním. že i ostatní měli strach a už nemají. Že i ostatní se báli smrti a teď budou žít. Nikdo nesměl podle Zákona děkovat Bohu za úrodu v soukromí svého domu. Ale musel jít do Jeruzaléma, aby viděl, že Bůh zachoval naživu i ostatní. Aby se jeho radost smísila s radostí ostatních a už byla k nerozeznání.

A jako tedy Duch ústy Mojžíše ustavil tento svátek, tak se na něj dostavil v plnosti někdy kolem roku třicet. Bůh totiž nemluví do větru a nic nekoná zbytečně. Zde byli shromážděni učedníci. Poprvé slavili letnice naplno. Protože poprvé měli plnou víru, že je Bůh zachová. Nejen do příští sklizně, ale na věky. Skrze Krista, který vstal, aby navěky žil, nehladověl a nežíznil. Tím spíše jim dává smysl ten svátek, ve kterém vidí, jak Bůh sytí svět. Už je tam starost o živobití budoucí neruší. Nestarají se, co budou jíst za rok. Jsou rádi, že jedí a pijí s ostatními teď. A tak už zde vidíme, že Duch sestupuje tam, kde pro nás něco znamená, že také ostatním je dobře. A zažít toto po pravdě řečeno bez svátků moc nejde.

Druhá věc, jak dnes slyšíme mluvit o Duchu ty i ony: Aby to byl Duch, musím promlouvat přímo ke mě. Ale o letnicích přijaly národy svědectví o velkých skutcích od apoštolů. Byli ohromeni a divili se: Což nejsou všichni, kteří tu mluví, z Galileje? To slovo oslovilo poutníky z cizích zemí. Ten typ lidí, co cestuje po světě. Kteří už něco viděli. A přece přijali svědectví od vesměs rybářů, z nichž pro většinu už cesta do Judska musel být velký výlet. Ano, Duch se pozná podle toho, že nás dovedou oslovit i lidé, které považujeme za méně světa zběhlé, než jsme my. Vzpomeňme teď, že už v renesanci mnohé téměř uráželo, jak jednoduchou řečtinou jsou napsána některá evangelia či espištoly. Sami uměli psát lepší řečtinou, ale pro vážnost toho slova to museli překousnout.

Třetí věc, kterou od mnohých uslyšíme: Duch mluví tehdy, když rozumím. Co nechápu, není z Ducha. Ale zde právě ti, kteří slova z Ducha slyšeli, žasnou nad tím, že o velkých skutcích Božích se vypráví i řečí, které vůbec nerozumí. Ano, pokud posloucháme řeč z Ducha, musíme být připraveni na to, že ne vše je určeno pro nás. Ale že něco nesměřuje zrovna k nám, že tomu nerozumíme, neznamená, že to není z Ducha.

Duch není vázán na jednu řeč. A v té době na řeči velmi záleželo. Řekům se každá jiná řeč, než jejich, zdála málo jemná. Římanům každá řeč, než jejich, málo přesná. Nějakým Parthům pak mohla přijít řečtina i z latinou zbytečně zjemnělá. Řeč určuje způsob myšlení, myslíme totiž jen ve slovech. Někteří mají za to, že Duch může mluvit jen jemně a měkce, ušlchtile. A mýlí se. Ale úplně stejně se mýlí ti, kteří ztotužňují Ducha jen se selkými moudry a vtipy, i když i v nich mluvit může. Někteří myslí, že Duch může mluvit jen vášnivě. Může. Ale stejně tak může duch promlouvat přesně a věcně, bez velkých citů. Ba může mluvit zcela vážně a bez vtipu. Vtip není povinný. Zkrátka, řeč Ducha není ve stylu, ale v tom, zda se mluví o Kristu. Svévolný člověk to nepozná. Ať je řeč vytříbenější, než v jaké sám myslí, ať jednodušší – přijde mu to jako opilství, blábolení, protože se zrovna v tu chvíli nemluví na něj – protože se zrovna nemluví o něm.

Čtvrtá věc: Petr hned promluví o tom, že Duch bude vylit na všechen Boží lid. A to je to nejdůležitější, k tomu nakonec dojdeme. Vaše děti budou mluvit v prorockém vytržení, vaši mládenci budou mít vidění a vaši starci budou mít sny. Z pohledu některých však jako by byl Duch jen záležitostí lidí mezi patnácti až pětapadesáti, řekněme. A tak děti chtějí uchránit mnoha místy Písma, která jsou prý na ně moc drsná či složitá – nejlépe snad jim vyprávět jen podobenství a archu Noemovu, protože tam jsou zvířátka. Ale Duch promlouvá tajmeným způsobem i k duši kojence – i v té víře jej křtíme, ne jen na víru rodičů, jak se chybně říká. Někdy si poslechněte, co děti soudí o Bohu a o věcech víry – slouží vám ke cti, pokud vás z toho pojme bázeň a chvění.

Někteří, mnozí, si nic neslibují od starců. A nedochází jim, že celou dobu je tentýž Bůh, který nestárne, jejich Bohem. Církev z Ducha je však tam, kde nechybí především stařec. Dítě, mladý člověk, člověk středního věku – u těch máme dobrou naději, ale ne jistotu, že vytrvají. U starce už víme, že vytrval a víme, kdo je jeho Pán. Dohromady, pokud jsou v církvi generace všechny, spíše věříme, že je v ní i Kristus, stejný včera, dnes i na věky.

Za páté a naposled potom, Petr jim odpověděl: „Obraťte se a každý z vás ať přijme křest ve jménu Ježíše Krista na odpuštění svých hříchů, a dostanete dar Ducha svatého. Neboť to zaslíbení platí vám a vašim dětem i všem daleko široko, které si povolá Pán, náš Bůh.“ A ještě mnoha jinými slovy je Petr zapřísahal a napomínal: „Zachraňte se z tohoto zvráceného pokolení!“ Duch, proti tomu, co se někteří domnívají, jen tak neprověje. Duch buduje církev a zůstává v ní. A ač Ducha nejde ani vidět, ani polapit, přece žádá, aby se člověk viditelně postavil ke svým hříchům. Duch neznamená, že si nad svým životem řekneme: Jen Pán Bůh ví, jen Pán Bůh může sudit. Už i my nyní víme, co jsme udělali zlého, k čemu se vracet nechceme. A ač je Duch všude, přece je z Ducha křest, který vymezuje církev. Z nás i z našich dětí. Který nás zachraňuje z tohoto zvráceného pokolení. A v tom Duchu si sami o sobě stejně tak jeden o druhém můžeme říci: Dobře, že jsme z nejhoršího venku. Že zrno, které padlo do země a zemřelo, vydalo pro nás úrodu života věčného. Už jsme z nejhoršího venku, na věky. Amen